Jak první prezident zachránil mou existenci

Když jsem tenkrát vybíhal točité schodiště naší školní budovy ke kabinetu, kde na mě čekala komise učitelů, v hlavě se mi pomalu promítl celý můj život.

V prvním patře jsem si vzpomněl na své mládí a na dvůr domu na rohu Havlíčkovy a Nádražní ulice, kde se odehrály moje první důležité krůčky životem. První krok, první šlápnutí do pedálu, první vyšplhání na strom či na střechu, první polibek děvčete. V druhém patře se mi v mysli objevila ta část života, kterou jsem strávil v německu. Vzpomněl jsem si na neustálé stěhování a na stesk, který jsem cítil ke svému domovu. Ve třetím patře jsem míjel naši třídu. Byla prázdná, židle zvednuté na lavicích. Kdo by tu co pohledával, však jsou prázdniny. To jenom já se tu, jako blbec, řítím vzhůru k opravným zkouškám z Občanské nauky proto, abych mohl s touto třídou pokračovat do třetího ročníku.

Už jsem tu. Třikrát zaklepu prstem na dveře kabinetu. "Tak pojď Ríšo", slyším našeho třídního profesora, který z této školy odchází. Vejdu. U stolu sedí on, a po jeho bocích dvě učitelky, němčinářka a matematikářka. Lehce se pousměji a cítím naději. Němčinářce totiž poskytuji už druhým rokem po vyučování konzultace v německém jazyce, protože se s touto řečí chce udržet v kondici, a mě je jedno, zda mluvím česky nebo německy. V našich odpoledních rozhovorech jsme se dostali k problémům nás obou, byly jsme si proto docela blízcí. Matikářka byla též fajn. Mladá žena s krásnýma dlouhýma nohama. Její končetiny, které vždy zakrývala jen krátká sukýnka, měly za následek nejednu mou nedostatečnou z tohoto předmětu. Ale závěrečnou prověrku druhého ročníku z matematiky jsem napsal na výbornou a na následnou otázku matikářky, zda jsem opisoval od souseda jsem tenkrát v klidu odpověděl: "Ne, zkrátka jsem se to jen naučil."

Dnes jsem byl ovšem dutej jako bambus, neučil jsem se, vůbec! Kdy taky? Celé léto bylo hezky, každý den jsme se jezdili koupat na písák a večer jsem se ztrácel na staré město ke kašně, kde se pod lucernami u kytar zpívalo do pozdních nočních hodin. Jirka, hlídač z nedalekého zámku, sem chodil každý den se svou španělkou a hlídacím vlčákem, z kterého měl každý strach. Právě on mi každý večer, když se setmělo, zpíval Outsider waltz od Wabiho Daňka, a tam kde se zpívá "Nevadí, zase bude líp" pro mě změnil na "Nevadí ... zase bude hůř".

Posadil jsem se před komisi, tedy přímo před profesora Tománka. Byl to vysoký tmavovlasý muž. Tipuji kolem třicítky. Hned na úvod mi sdělil, že mě budou zkoušet jen z toho, co mám napsané v sešitu. Hleděli na mě a očekávali malý výraz naděje v mé tváři. Marně, sešit jsem si sice téměř nevedl, a tak jsem měl popsané jen první stránky, ale ani z těchto jsem se neučil.

Dle mého očekávání jsem nezodpověděl ani jednu z otázek, které mi komise položila. Obě učitelky na mě naléhaly, abych alespoň slůvkem zkusil, ale já jsem tvrdě zastával svůj názor, který mi říkal: "Pokud nevíš, mlč. Nesnižuj se k tomu si vymýšlet, okecávat a doufat, že se trefíš."

Nastala malá porada tří členů komise, která došla k tomuto závěru: "Richarde, položíme ti jednu závěrečnou otázku. Když ji zodpovíš správně, necháme tě projít do třetího ročníku. "Nehnul jsem ani brvou, bylo mi to jedno. Stejně jsem byl v duchu v podzámčí. " ... zase bude hůř."

"Kdo byl prvním prezidentem České republiky?"

Ano, byla to ostuda. Když se nad tím dnes zamyslím, stydím se. Hodně se stydím, ale já odpověď na tuto otázku nevěděl. Chvíli jsem tedy přemýšlel a jediné jméno, které mě v souvislosti s prezidentstvím první republiky tenkrát napadlo, bylo jméno Beneš. "Beneš!", vyhrknul jsem. Ihned mě ale bylo jasné, že odpověď není správná, protože všichni tři učitelé smutně sklopili zrak.

Ticho. Vše je ztracené. Dlouhé ticho. Všichni bez pohnutí sedíme v podkrovním kabinetu a hledíme do země.

Co se to ale děje? Po několika vteřinách profesor Tománek zvedá hlavu a usmívá se na mě: "Dobře, výborně Richarde, vidíš že alespoň něco víš, seber si sešit a mazej domů." Nerozumím tomu. Obě dvě učitelky, každá z jedné strany, na něj udiveně zírají. Nechápu to. Beru sešit, zvedám se ze židle a pomalu odcházím ke dveřím. Chytám za kliku a pomalu otvírám. "Richarde!" slyším pana profesora. Stojím už na prahu a otáčím svůj zrak k němu. Hledíme chvilku na sebe a já čekám co mi chce říct:

"Byl to Masaryk!"

Po točitém schodišti letím jako o život. Znáte ten tlak radosti v hrudi? Znáte ten pocit, kdy chcete roztáhnout pusu od ucha k uchu, ale ona je malá? To jsem cítil, tak moc, že jsem se nemohl pomalu ani nadechnout. Byl to zázrak.

Pana profesora už jsem nikdy neviděl. Ale nezapomněl jsem na něj a asi nikdy nezapomenu. Lhostejnost, kterou jsem tenkrát k celé škole cítil, mi dnes přijde vůči učitelům, kteří nás chtěli něčemu naučit a úspěšně nastartovat naši životní dráhu, velmi sobecká. A tak tedy:

"Pane prezidente Tomáši Garyku, pane profesore Tománku ... Díky!"