Jak nás chytil hlídač

Krátká povídka s hororovými prvky. Podle skutečné události. Autor nedoporučuje číst slabším povahám.

R.H.

Byl podzim. Nevlídné sychravo. Listí už spadalo. Tma přicházela brzy. Ten nápad, vlézt v pozdních večerních hodinách za hradby našeho zámku, neměl žádný ziskový (loupežný) charakter. Jednalo se čistě o dobrodružství.

Přelézt třímetrovou zeď, za pomoci dřevěné kůlny stojící přímo u ní, byla pro bandu dospívajících hračka. Zámek byl dobyt. Bezstarostně, jako Pánové, jsme se procházeli po zámeckém valu. Naše vladaření ovšem nemělo dlouhého trvání. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli sejít z valu dolů, zahlédli jsme na prvním nádvoří siluetu člověka se psem. "K zemi!", sykl jsem a všichni můj pokyn vykonali. Popisovat, jaký to byl šok, když jsem zvedl hlavu a čumák toho obrovského psiska mě zastudil na čele, asi nemusím. Ta bestie u mě musela být ve zlomku vteřiny. Hlídač taky. Tesáky německého ovčáka jsem měl přímo před očima. Výstavní sanice. Ještě hrůznější čelist horní. Strachy jsem se nemohl hnout. Vlčák si mě jistil. Hlídač, jehož jsme viděli zatím jen v obrysu, byl velmi vysoké postavy. Chodil mezi námi, ležícími, pomalu sem a tam. Snad to bylo tím dlouhým kabátem, ale pohled na něj budil respekt. Možná i strach, až hrůzu.

Jasným povelem "K noze!" odvolal psa od mých vytřeštěných očí. Poté nám studeným hlasem pokynul: "Pojďte za mnou." Pomalu jsme scházeli za hlídačem a jeho psem dolů na nádvoří. Ten čokl neustále stáčel svůj zrak ke mě, jakoby věděl, kdo byl autorem tohoto pitomého nápadu. Přešli jsme celé nádvoří, na jehož konci hlídač odemknul dveře a všichni jsme vstoupili do nevelké místnosti. Stůl, na něm telefon, vařič, konev. Pár židlí a otoman. Konečně jsme mu viděli do tváře. Přísný výraz dokreslovaly velké hnědé oči, vystouplé lícní kosti, orlí nos, krátce střižené tmavé vlasy. Na jeho pokyn jsme se posadili na válendu. Psisko sedělo před námi.

'V lepším případě zavolá policajty, v tom horším si to s námi vyřídí po svém', měl jsem ve svých myšlenkách jasno. Seděli jsme jak zařezaní. Jeden ksicht provinilejší než druhej. Hlídač si nás zpoza stolu měřil svým chladným pohledem. Bylo ticho. Nejdelší ticho v mém životě. Hlídač se po chvilce zvedl, vzal konvici a odešel do vedlejší místnosti. Byla slyšet voda. Když se vrátil, zapálil vařič a konvici postavil na něj. Podíval se na nás, usmál se a řekl:"Teď si kluci uděláme čaj. Až se trochu zahřejeme, ukážu vám zámek a pak vám půjdu otevřít bránu."

Pes začal vrtět oháňkou.