Znaven po týdenním pracovním turnusu nastupuji s jízdenkou v ruce do trolejbusu číslo 13, usedám na volnou dvousedačku a spokojeně klimbám cestou na druhou stranu města. Ale teď už hezky od začátku ...
JízdenkaZdroj: Internet
V té době jsem byl zaměstnán jako obsluhující v Obecní hospůdce ve Spojile - malinká vesnička ležící těsně za hranicemi našeho města. V tomto zařízení jsme se střídali pouze já a má kolegyně - vždy po týdnu, od středy do úterý. Každý z nás tu hospůdku v ten svůj týden doslova vedl, dalo by se říci provozoval. Měli jsme na starost nákupy, objednávky, plánování akcí, s kuchařem jsme sestavovali jídelníček, a dokonce jsme se i sami vypláceli - samozřejmě podle taxy dohodnuté se zaměstnavatelem. Ten se dostavil vždy pouze ve středu ráno, kdy jsme se všichni tři scházeli k pravidelné týdenní inventuře při předávání směny.
Jízdné do práce jsem řešil vždy na začátku pracovního týdne nákupem sedmidenní tzv. lítačky. Tato lítačka mi ale v den mé inventůry již neplatila a proto jsem si musel zakoupit jízdenku obyčejnou. Ne jinak tomu bylo i v tuto středu, kdy jsem zrovna na jednu takovou inventůru, po své týdenní šichtě, oním trolejbusem číslo 13 vyrazil. Spánkový deficit byl značný. Kruhy pod očima, celý člověk doslova nasáklý hospodským odérem.
Po dvaceti minutách jízdy, někde mezi předposlední a poslední zastávkou, mě někdo (ve vší slušnosti) cloumáním za rameno probouzí, otevřu oči a zírám na odznáček, který nemůžu rozpoznat, jelikož mám v tu chvíli vše rozmazané. Zvedám hlavu, zaostřím a zírám na revizora, kterého znají snad už celé Pardubice - všech 89 153 obyvatel mu říkáme "Drobek" - minimálně 130 kg živé váhy, ačkoliv šilhavý, i přesto přísný pohled. Mezi svým ukazováčkem a palcem svírá má pravá ruka poctivě zakoupenou jízdenku. Ukazuji mu ji. Oba dva, já zděšeně, on nadšeně, zíráme na můj cestovní doklad, který jsem si při nástupu zapomněl označit, neboli cvaknout.
Veškeré snahy o přesvědčení revizora, že celý týden jezdím na lítačku, tudíž si obyčejně "necvakám", že jsem unavený po celotýdenní práci a při nástupu jsem si neuvědomil, že si dnes jízdenku označit musím, byly marné. Drobek byl nekompromisní: "400,- Kč na místě, nebo občanský průkaz a při pozdější platbě plus další náhrady!"
"Zaplatím hned.", zamumlám a otvírám ošuntělou Tesco-igelitku, ve které jsem vozil své osobní věci. Z tohoto igeliťáku vytahuji kasírtašku, v které je tržba za celý týden provozu obecní hospůdky ve Spojile. Dnes si už nepamatuji, kolik činil přesný obrat za tento pracovní turnus, ale kasírka připomínala vějíř nadutý bankovkami - řádově v ní bylo několik desítek tisíc korun. Tržbu jsem totiž každý den odvážel k sobě domů a v den inventury jsem ji vždy celou vezl zpět k odevzdání. V kasírce bylo několik desítek padesátikorun, stokoruny doslova přetékaly ze své přihrádky, taktéž dvoustokoruny, pětistovek byl taky pěkný balíček a ani počet tisícovek (i dvou-) nebyl zanedbatelný. Kasírka byla zkrátka tak nadutá, že nešla ani pořádně zavřít. Tuto jsem tedy vyňal ze své igelitky. Tím jak byla narvaná, se sama rozevřela a já jsem naprosto zručným, naučeným, automatickým, naprosto lehkým a elegantním způsobem za pomoci tří prstů vylovil z příslušné přihrádky dvě dvoustovky a podal je Drobkovi. Tomu ovšem spadly všechny tři brady na hrudník a jeho malinká očička dostala rozměr pingpongových míčků. Ruka mu ztuhla na půli cesty mezi jeho břichem a mou rukou s penězi. Chvilku mu trvalo, než se z pohledu na přetékající kasírku vzpamatoval a než si onu pokutovou částku ode mne převzal.
Z kapsy vylovil bloček a když chtěl odtrhnout jednu čtyřsetkorunovou část pro mě jako potvrzení o zaplacení přestupku, řekl jsem mu: "To si nechte." Byli jsme totiž již dávno na konečné zastávce. Vystoupil jsem, a odcházel "polňačkou" do naší obecní hospůdky. Cestou jsem přemýšlel, jak vysvětlím šéfovi, že mě v inventůře vyšel 400,- Kč maňas.
