Jak jsem utopil klíče

Povídka, která by měla čtenáře především potěšit. Však co jiného pohladí duši člověka lépe, než smůla druhého ...

Bylo léto. Suché léto. Teplo. Co teplo - vedro bylo! Pařák. Všichni u vody. Hospoda prázdná. Nuda. Servírka si za výčepem pilovala už potřetí stejný nehet, kuchař se v kuchyni probíral kámasůtrou. Tou kuchařskou. Já, jakožto provozovatel, jsem u kulečníku přemýšlel, čím ty dva zaplatím.

Když jsem asi už po šesté vyhrál sám nad sebou, položil jsem tágo, tleskl a zvolal: "Všeho nechte, pozavírejte okna, dvéře, pojedeme se vykoupat!" A pod vousy jsem dodal: "Stejně v tomhle vedru nikdo nepřijde." Jak jsem řekl, bylo učiněno, servírka zamkla hlavní vchod a za několik minut jsme se autem přibližovali k sedm kilometrů vzdálené přehradě. Do vody jsme se doslova vrhli. S dětskou radostí jsme si zaskotačili, zaplovali a zhruba po hodině vodních radovánek jsme vyrazili zpět k autu.

Už během cesty z pláže na parkoviště, při níž jsem se šacoval s cílem najít klíčky, mi došlo, že jsem je měl v těch šortkách, v kterých jsem se vrhl do vody. Měl - teď už tam nebyly. Následovala cesta zpět ke břehu a několikaminutové tupé zírání na vodní hladinu. Korunu této prekérní situaci nasadila servírka otázkou: "A kde jsi se všude koupal?" Podíval jsem se na ní a podrážděně odpověděl: "No kde asi! Tady!" A ukázal jsem rukou na přehradu o rozloze 220 hektarů.

Když jsme měli v nohách něco přes první kilometr zpáteční cesty, míjel nás na kole jeden ze štamgastů, že prý jede na pivo. Naložil jsem mu servírku na nosič, ať si ji tam doveze, že mu načepuje. Ve chvíli, kdy mu servírka nesla jeho oblíbený mok, vešla do restaurace hladová rodinka. Starý dobrák štamgast nechal pivo pivem, sedl na kolo a jel zpátky, aby přivezl kuchaře. Na cestě jsem tedy zůstal sám. Ale ne dlouho, za chvíli se totiž z lesa opět vyloup štamgast a zadýchaný mi sdělil něco o tom, že se mu mě zželelo. Šlapat prý budu já, on že už nemůže.

Mezi tím se hospoda celkem slušně zaplnila. Servírka stačila celý lokál obeznámit naší tragédií a tak nás všichni přítomní, když jsme se štamgastem dorazili, vítali bouřlivým aplausem. Štamgastův čin byl večer povýšen na hrdinský.

Druhý den jsem se autobusem vrátil k přehradě, abych se na obecním úřadě zeptal, zda se ta vodní plocha někdy vypouští. Pan starosta mě přivítal dobrou zprávou, že prý ano - jednou za 25 let. Odpověď paní kronikářky, na mou otázku - kdy se přehrada vypouštěla naposled, už tak pozitivní nebyla: "Pane Horáku, vloni."

A tak stále ještě čekám, až si svého veterána od té přehrady budu moct odvézt.