Moje slohová práce v prvním pololetí prvního ročníku nástavbového studia, které dálkově navštěvuji. Téma: HRA S OHNĚM.
4kmJméno autora (tretího spoluskokana) neznám
Kdybych měl použít dvě slova, která by popsala mou osobu, určitě bych nepoužil přídavná jména typu odvážný či nebojácný. Patřím sice mezi lidi, kteří vyhledávají různé činnosti pro zahnání každodenního stereotypu a nudy, ale slovo adrenalin mi moc neříká. Avšak několik okolností chtělo tomu, abych se pro jednou ve svém životě pustil do něčeho většího, pro mě neobvyklého.
Začalo to na jaře předminulého roku. Zase jsem se jednou v sobotu k ránu vracel z oblíbeného sklípku domů, s posílenou duší trpkým červeným vínem, žvýkající ještě zbytky oliv a sýru. Poté, co jsem automaticky uskutečnil nejzákladnější hygienické potřeby, uchýlil jsem se ke svému laptopu za účelem zjistit, co nového mi přibylo během noci do mailové schránky. Určitě tam bylo více mailů, ale dnes si pamatuji pouze jeden. Byla to nabídka od mého kolegy Vikose na tandemový seskok s padákem z výšky čtyř kilometrů, na který elektronickou poštou sháněl další zájemce, aby nemusel skákat sám. Možná za to mohl právě pan Cabernet s panem Savignonem, ale já pro onu chvíli úplně zapomněl na svůj strach z výšek, na svoji závrať, kterou prožívám při věšení záclon na štaflích, a naprosto frajersky jsem odpověděl všem, kteří byli v adresáři tohoto mailu, větou: „No jistě, do toho jdu!“ Zavřel jsem laptop a odebral se do postele k okamžitému, tvrdému spánku.
Po probuzení jsem s úsměvem na tváři, při pohledu z okna zjistil, že je krásný jarní den a těšil jsem se, jak celou sobotu proležím na zahrádce v trávě a budu si spokojeně rozjímat nad životem. Avšak již při konzumaci snídaně jsem se rozvzpomněl, čemu jsem se vlastně v noci upsal. Toasty s dušenou šunkou mi najednou zhořkly v ústech, v hrudi jsem ucítil tlak a hrdlo se mi po posledním polknutí doušku čaje též stáhlo. V hlavě mi velkou rychlostí projelo několik otázek a odpovědí, které jsem kladl sám sobě: „Co teď? Ty jsi ale blbec. Třeba se ti to jen zdálo? Už nechlastej! Nezdálo! To je tvůj konec.“
Poté co můj westík Eduard sežral zbylé toasty se šunkou, na které mě již přešla chuť, odebral jsem se na zahrádku. Usedl jsem do své postelové židle a podíval se na modré nebe: „Kde jsou asi čtyři kilometry? Jak je to vysoko? Dopravní letadla létají v 11 kilometrech. Fuj, tam musí být zima.“ Napadlo mě, že se vymluvím. Ale co si o mě pomyslí moji kolegové, moji nadřízení, a co vůbec ti, které mám já pod sebou? Jiskřička naděje se ve mě rozsvítila, když jsem zapínal laptop s přáním, že je akce zrušena pro nedostatek zájemců. Omyl! Účast potvrdilo dvanáct lidí. A co víc?! Vikos již zamluvil termín a vše je neodvratně potvrzeno, zajištěno a naplánováno. Vrátil jsem se na zahrádku a představoval si ty nejhroznější scénáře seskoku, které mě v tu chvíli napadaly. V určitých chvílích jsem si byl jistý, že toto léto je moje poslední.
Po chvilce se ve dveřích objevili moji rodiče s malým bráškou. Vše jsem jim pověděl. Táta se mi smál. Máma dostala ještě větší strach, než jsem měl já a bráškovi, který říkal, že bude skákat taky, vlepila pár pohlavků. Po chvilce mamince otrnulo a začali si ze mě dělat srandu všichni. Vyvrcholilo to, když pro mě přišel malý bráška se slovy: „Skokan má jít k obědu.“ V tu chvíli jsem si jasně řekl, že jim to ukážu, že jim to natřu, pojedu a skočím. Všem vytřu zrak.
Měsíce plynuly rychle, den D se nenávratně blížil. Naučil jsem se žít se strachem z čekajícího mě činu, ale většinou jsem na něj vůbec nemyslel. Jen občas jsem se podíval na internetu, co mě vlastně doopravdy čeká, jak to probíhá, a zda je možné se nějak připravit. Měl jsem i silné chvilky, kdy jsem se na seskok dokonce i těšil, ale ty přicházely velmi zřídka.
Den D byla neděle, nádherný srpnový, slunečný den. V osm hodin naše skupina 12-ti lidí vyrazila vlakem směrem na Olomouc, a poté do Prostějova, kde se měl seskok uskutečnit. Už na nádraží jsme všichni zvedali hlavy a dívali se na bílé vrtulové letadlo, z kterého neustále vyskakovaly malé tečky, kterým se zhruba po minutě vždy otevřel padák. Ano, to slovo vždy je velmi důležité. Přijela pro nás paní velkým autem a vezla nás z nádraží na letiště. Chvilku jsme si mysleli, že jedeme se zkušeným skokanským mazákem, ale po chvilce se nám řidička svěřila, že si ještě neskočila. Na místě nás čekalo krásné a pohodové místo, venkovní posezení, bar s občerstvením, plno lidí, dětí, prase se točilo na ohni a hlavně se chvilku co chvilku někdo z nebe snesl na trávu a narychlo smotával svůj padák, aby uvolnil místo pro dalšího letícího k zemi.
Zhruba po čtyřech hodinách se z reproduktorů ozvala naše jména. Šli jsme se připravit. Dostali jsme kombinézy, brýle a vyzkoušeli jsme si každý se svým profesionálním skokanem nanečisto výskok z letadla. Poté, co letadlo opět, ten den snad již po dvacáté, zastavilo vedle opečeného čuníka, naskákali jsme do něj a čekali na start. Každý z nás měl u sebe dva profesionály, na jednoho jsem byl pevně připoután během celého seskoku a druhý měl na helmě kameru a foťák, kterým mě měl natáčet a fotit přímo v oblacích. Stroj ruské výroby se dal do pohybu. Během stoupání si moji dva profesionálové pochutnávali na Deli tyčince a já pozoroval z okénka tu strašnou výšku, tu stále strašnější výšku. Když mi jeden z „profiků“ ukázal na hodinkách výšku dvou kilometrů, ve které jsme se zrovna nacházeli, všiml jsem si, že přede mnou sedí malá holčička, mohlo ji být tak 12 – 13 let. Zaslechl jsem, jak se holčička svěřuje se svými obavami svému profesionálovi: „Já mám strach, že až otevřete ten padák, který máte na zádech, tak to s námi tak škubne, že ty přezky, kterými jsem připoutána k vám, nevydrží a já spadnu dolů.“ Její profesionál na mě nenápadně mrknul, což jsem nejprve nechápal a odpověděl holčičce: „Vidíš toho pána, co sedí naproti nám?“ A pokynul rukou ke mně: „Ten váží zhruba třikrát tolik co ty, víš jaká to bude šupa, až se padák otevře jemu? No tak vidíš, ty se nemáš čeho bát.“ Pochopil jsem mrknutí profesionála té holčičky, polilo mě šílené horko, ale pokusil jsem se o úsměv směrem k malé spoluskokance.
Na další myšlenky nebyl čas. Před očima se mi objevil opět výškoměr a ručička ukazovala na čtyřku. Během několika sekund už jsem koukal ze dveří letadla dolů, jedno salto, minutový volný pád s několika pohledy do kamery a fotoaparátu, škuba při otevření padáku, a pak už jen klidné plachtění ve vzduchu. Krátce potom, co se nám otevřel padák, zeptal se mě můj profesionál, jestli vidím letiště. Podíval jsem se vlevo, viděl jsem Olomouc, podíval jsem se vpravo, viděl jsem Brno. Ve chvíli, když jsem se ho chtěl zeptat, zda ta otázka měla být žert, zatáhl za pravou šňůru, která vedla od padáku a my začali rotovat napravo a poté nalevo. Než jsem toto rotování rozdýchal, proletěli jsme kolem pečeného prasátka a už jsem seděl na trávě. „Profik“ mi podal ruku a něco mi říkal, ale já ho neslyšel, měl jsem úplně zalehlé uši, tak jsem jen kýval.
Když jsme se s kluky sešli po seskoku u baru, a polkli na úspěch akce první peprmintku, poznal jsem, jak z nás všech spadlo napětí a strach. Uvědomil jsem si, že veškeré obavy, které jsem celé ty měsíce měl, měli i kluci. Někdo více, někdo méně. Jedno jsem ale věděl jistě, všichni do jednoho jsme byli rádi, že zase stojíme pevně na té naší, pro dnešek tolik milované zemičce.
