aneb Kdo je větší? O tom, jak jsem si dnes za volantem, na cestě ze zaměstnání, položil životní otázku.
Vystreslý z chaotické dvanáctihodinové směny, otupělý celodenním zíráním do záře monitoru, vracel jsem se večer z práce autem domů, když se v zácpě přede mnou objevil autobus plný bláznů. Fakt! Na první pohled bylo zřejmé, že cestující za zadním oknem patří k těm, kteří do vínku nedostali tu potřebnou dávku rozumu. Pravděpodobně se vraceli "domů" z nějakého výletu. Huby od ucha k uchu, smáli se (na) mě. Krátce jsem jim prosvítil okno dálkovejma, načež mi začali horlivě mávat. Zamával jsem zpět a ještě jednou jsem je probliknul. Bavilo je to. Mě taky.
Kolona se už několik minut nepohla ani o krok. Prázdným pohledem jsem dál pozoroval křepčení malomocných na zadním sedadle starého autobusu. Pak to přišlo. Jakoby osvícení. Hlavou mi najednou projel celý můj právě uplynulý den se všemi detaily - dva monitory plné tabulek se všelijakými čísly, dvě klávesnice, jedna myš, dvě neustále drnčející pevné linky, jeden soukromý, jeden služební a jeden kancelářský mobil, jedna vysílačka, stohy šanonů, mrakodrapy pořadačů se všemožnými formuláři, hafo razítek, děrovačka, pravítko, sešívačka.
Když má celodenní retrospektiva dorazila zpět do mého auta stojícího nadále na ucpané komunikaci, podíval jsem se na široké úsměvy mých nových mentálně zaostalých přátel a položil si otázku: 'Kdo je větší? Kdo je větší blázen? Oni? A nebo já?'
Odpověď byla jasná. Následující události vzaly rychlý spád: Zhasl jsem motor, zapnul výstražné blinkry, vystoupil jsem, došel ke dveřím autobusu, ty se otevřely a já nastoupil ...
Večerka.
