Iva Bittová v Neratově (fotoreport)

aneb "Zabili, zabili, chlapa z Koločavy". Deset fotografií z květnového koncertu Ivy Bittové v kouzelném Neratovském kostele.

- Půjdeme poděkovat Ivě za úžasný zážitek?
- Tak jo.

Stojím před Ivou Bittovou, dívám se jí do očí, lehce se ukloním, a říkám:
- Víte, já dnes viděl opravdovou Ivu Bittovou - na vlastní oči!

Ona s úsměvem pohotově reaguje:
- Ano, ještě žiju.
- Žijete krásně. Děkuji.

Plný kostel, mráz po zádech, slzy. Úžasné ...

VŠECHNY FOTOGRAFIE LZE

ROZKLIKNOUT.

O akcích v Kostele Nanebevzetí Panny Marie v Neratově jsem napsal již několik článků. Pokud by se čtenář chtěl podívat do minulosti tohoto kouzelného místa, nechť v mém blogu vyhledá starší texty, které nesou v titulku slovo Neratov. Stojí za to.

Avizovaný byl sólo koncert Ivy Bittové, avšak ...

S Ivou bylo domluveno, že nebudeme akustický koncert příliš rušit cvakáním fotoaparátů. Toho jsem se držel, fotografoval jen minimálně, a především, když Iva zrovna nehrála. Proto jsem velmi šťastný, že se podařila následující fotografie. Pro fotografa je to velmi příjemné, když se mu umělec podívá ve správnou chvíli do objektivu. A kór, když se mu do objektivu podívá Iva Bittová. Děkuju!

"Zabili, zabili,
chlapa z Koločavy.
Řekněte hrobaři ..."

Na tzv. houslovém koncertě toto nikdo nečekal. Zpíval celý, až na pár posledních volných míst, obsazený kostel. Přiznám se - kromě mě. Já jen seděl, poslouchal tu nádhernou píseň, a k mrazu, který mi běhal po zádech, mi vyhrkly i slzy do očí. Nikolu Šuhaje mám doma v knihovně nejen v češtině, ale i v němčině (své druhé rodné řeči) - tak moc mám ten příběh rád. Iva Bittová tuto píseň zakončila výkřikem "krá krá". Úžasné ... a ještě jednou - díky.

"Kráká starý havran
krákat nepřestane
dokud v Koločavě
živý chlap zůstane ..."

Epilog

Neratov, opuštěný kostel na Vrchní Orlici, horská chata v Bartošovicích v Orlických horách. Pohraničí. Sudety. Drsný kraj, drsný mrav. Obec zela prázdnotou, když jsme čekali na paní správcovou, která nám do kopce spěchala chatu otevřít. V celé chatě jen my dva. V celé obci, jen my dva, já a holka. Po zbytek večera jsme vzali zavděk široko daleko jedinou, zhruba dva kilometry vzdálenou, otevřenou hospodou, kterou nám poradila milá paní správcová. Dokonce nás osobně kousek doprovodila, měla to cestou.
Spalo se krásně, a vytrvale. Až před polednem nás probudil zvuk cirkulárky. Sprcha, zuby, uklidit, sbalit, a zpět do hospody na oběd. Cestou ovšem potkáváme paní správcovou, jde proti nám, od hospody, s doprovodem, její krok zdá se jaksi veselý, řekněme "s lehkostí vláčný". Ve chvíli, kdy nás vidí a pozná, roztáhne ruce a křičí: "To jsou ti moji, to jsou ti moji dva!" Milé.
Pohraničí. Sudety. A v neděli tam platí, jak říká pan farář z nedaleka:
"Kostel,
hospoda
a postel."