Krátká groteska o skupince Japonců, která se odehrála dnes ráno na cestě linkového autobusu č.28 městské hromadné dopravy v Pardubicích.
Je přesně 5:40 ráno a já nastupuji do autobusu č.28, který mě má přiblížit k mému pracovišti. Každé ráno vozí tento autobus stále stejné osazenstvo, proto jsem velmi překvapen, když přední část autobusu okupuje skupinka osmi až deseti Japončíků. Usedám tedy na dvousedadlo v zadní části autobusu. Abych byl přesný - nevím zda to byli opravdu Japonci. Ve fabrice, do které měla tato skupinka namířeno, pracuje mnoho národností a já je na pohled nedokážu rozlišit, přesto o nich nadále budu psát jako o Japoncích.
Když jsme se blížili k první zastávce, začala se skupinka Japončíků v přední části autobusu rojit, až nakonec vytvořili frontu od předních dveří do půlky autobusu, pěkně člověk za člověkem. Ve chvíli, kdy řidič autobusu tyto dveře otevřel, vyskákalo všech deset Japonců z autobusu a utíkali po směru jízdy autobusu dál. V tu chvíli jsem si teprve všiml, že před námi na zastávce stojí linkový autobus č.12, který by tyto zaměstnance dovezl přímo k jejich firmě. Pokud by zůstali v našem autobuse č.28, museli by jít zhruba 2km pěšky, čímž by nestihli začátek pracovní doby. Autobus č.12 jim ale před nosem frnkl, a celá skupinka musela opět se stejnou rychlostí, s kterou vyskakovali, naskákat zpět do autobusu č.28.
Následuje zastávka druhá! Japončíci jsou zase srovnaní v jedné lajně u předních dveří a výsadek opět provedou bez jediné chybičky. Chyběla vteřina, ale autobus č.12 odjel ze zastávky opět bez nich. Prostředními dveřmi Japončíci opět naskáčou do autobusu č.28 a jede se dál. My ospalci v zadní části autobusu, se začínáme probouzet nezvyklým děním a pozorujeme skupinku.
Přichází zastávka třetí! Mezi náš autobus č.28 a autobus č.12, do kterého se potřebují Japončíci přemístit, se vtlačil trolejbus č.1, což "výsadkáři" nevítají, ale nevzdávají se. Srovnají se u předních dveří, následuje výskok, běh, č.12 odjíždí, běh zpět, opět naskočit do č.28 a jede se dál.
Probuzení jedinci v zadní části autobusu začínají skupince Japonců fandit a já na nich pozoruji opravdové vzrušení, to je ten pravý adrenalin! Následuje čtvrtá zastávka, kde se situace opakuje. Na fanoušcích japonského týmu je vidět zklamání, proto se uchylují k povzbuzování.
Toto povzbuzování je, s blížící se pátou zastávkou, hlasitější a hlasitější. Výsadek, běh, už to málem stihli, chyběl už jen kousíček, ale ... opět se skupinka vrací do autobusu č.28. My všichni sedící vzadu obdivujeme jejich vytrvalost, každý z nás by to již vzdal.
Stejná situace pokračuje, za silného bouřlivého povzbuzování nás diváků, i na dalších třech zastávkách! Poté se ale mezi náš autobus a autobus č.12 dostává několik dalších vozidel a tímto disciplína končí. Vystupujeme s Japončíkama na stejné zastávce a radíme jim, kterým směrem se vydat, aby byli co nejdřív ve svém zaměstnání. Máváme jim na pozdrav a rozcházíme se každý svým směrem.
Po příchodu do práce myslím na "Japonské výsadkáře" z ranního autobusu a když mi kolega sděluje stav právě probíhajícího hokejového utkání Česko - Lotyšsko, mávnu jen rukou a v duchu si říkám: "Pánové kam se hrabe olympiáda!"
