A nebo chcete-li: Mnohotématický fotoblog. Zkrátka několik obrázků, které vznikly každý zcela individuálně a proto spolu nemají mnoho (někdy více, někdy méně) společného.
Nejsem fotografem v pravém slova smyslu. Foťák mi jen visí na krku, leží na gauči nebo na sedačce spolujezdce, a já ho použiji zcela náhodně, když se mi něco líbí, když mě něco zaujme. A tak nějak vznikla většina obrázků tohoto fotoblogu. Proto mi odpusťte, že v něm skáču z jednoho tématu na druhé, že v něm kombinuji venkov s městem, západ slunce s botou, nebe se zimním stadionem, buben s kaprem, nebo colu se zahradním altánem. Mě jen přišlo líto, že by tyto mimotématické fotografie měly zůstat skryty. Tak do toho ...
Na ksichtbuk si někdo napíše status: "Ta dnešní obloha je neuvěřitelná." Já zcela umělecky popadnu foťák, sejdu tři schůdky na svou zahradu a oblohu zvěčním ... toť celé ...
Kužel světla, trocha kouře, při největším celostátním setkání bubeníků, osvětlující jedno místo legendární Jižní tribuny, z které jsou obyčejně povzbuzování hokejisté pardubického manšaftu ...
Když už jsme u toho - letošní bubenické akce BUM BUM PARDUBICE BUM se zúčastnilo téměř 70 bubeníků. Ti od samého rána nacvičovali, pod vedením bubeníka-dirigenta (je vidět vlevo), čtyři patnáctiminutové skladby, které večer zahráli pro veřejnost. Když slyším sedmdesát bicích souprav najednou, běhá mi mráz po zádech, nádhera - věřte.
... a ještě jedna - hra světla, stínu a bubnů.
Detail našeho dřevěného zahradního altánku, ještě z konce zimy. Dnes už je obrostlý vínem. I ta sousedovic hruška za plotem už má malé plody. Zatím rostou vzhůru, až ztěžknou, obrátí se k zemi. No a ten další proces už popisovat nebudu ...
Nedaleko našeho města bylo nedávno otevřeno jezírkové centrum. Tak jsem v jednom slunečném odpoledni sedl do auta a jel to tam okouknout. Jsem vodní typ.
Na našem zámku se konají různé slavnosti - dětský den, slavnosti města, zámecké slavnosti, pernštýnská noc, den vína, den medu, den perníku, a podobně. Z které slavnosti je tato fotka, na které je můj kamarád Jarda Jung, neboli Trubadúr z Cornelia (už se na mém blogu v minulosti objevil), to už nevím ...
Mám mnoho oblíbených míst, nejraději ty s výhledem. I na cestě ze školy mám takové místo. Když jsem se vracel z jedné z maturitních zkoušek, bylo krásně, zastavil jsem tam a chvilku rozjímal ... nad čím? Jen tak, nad ničím. (V pozadí: Kunětická hora)
Jsou místa kde mi je hezky. Ale taky místa, kde mi už tak hezky není. Například v ulici u krámku, ve kterém kombinují finančnictví se slovem art. Hnus.
Nedávno jsem byl v Indii. Tedy ne přímo - prostřednictvím promítání diapozitivů mého kamaráda. Zúčastnil jsem se všech čtyřech večerů, bylo to velmi zajímavé. Ten hinduismus má něco do sebe. Nejlepší je ta reinkarnace. Tak jsem si tu zemi zamiloval, že ta láska ovlivnila i můj výběr bot - a nenechte se mýlit, zakoupeno u Bati!
Už několik let jsem štamgastem. Nemám rád ty nóbl podniky. Sportovky, kde běží nonstop fotbal na všech sedmnácti televizích v celém zařízení. Herny, kde stále blikaj forbesy. Já mám rád lidové hospůdky. Někdo tomu říká putiky, špeluňky, pajzly. No a když se naše hospodská rozhodla, že podnik předělá ze čtvrté cenové na tři a půl, udělal jsem jí fotku. (Na té kytaře je podepsán Láďa Kerndl.)
A z hospody přímo na louku. Respektivě na polní cestu, která vedla někam k ovčí farmě. Podél ní, v ten krásný slunečný den s nádherně modrou oblohou, kvetly tyhle kytky.
Fotografie maturitní. Na první pohled se může zdát, že ta fotografie s maturitou vůbec nesouvisí, ale já vysvětlím jednoduchou souvislost: Fotografie vznikla při učení, tou colou jsem ředil svůj osvěžovač paměti (jehož stín je vidět nad sklenkou) a tím focením jsem se jednoduše odreagovával ... asi tak.
Jediné slovo, které mě při pohledu na tuto fotografi napadá, je: SVATOZÁŘ
Občas si jenom tak hraju. Dá se to fotit různě: den - noc; jaro, léto, podzim, zima; sníh - nesníh, déšť - sucho, ptáci - květy, prostě různě ...
A nebyl bych to já, abych nepřidal pár fotografií z oblíbeného západu slunce nad vodou. Někdo tomu říká kýč, ale ať si dá dotyčný ruku na srdce a řekne mi, kdy naposled viděl západ slunce. Kdy že zapadá? No přesně v tu dobu, kdy na Nově vysílají Televizní noviny a poté ten americkej akčňák.
Večer. Labe. Ticho. Klid. Pohoda. Večer. Nikdo nikde, jenom já, kapříci a komáři.
Když už jsem se tu v minulém fotoblogu pasoval do role strašáka budu v tom pokračovat. Strašák má svetr naruby a je smutný nad právě vylitou slivovicí. Je čas vrátit se na pole. (Autor fotografie: ?)
Pamatujete si na článek pojednávajícím o mém hledání různých zákoutí? Už jsem to své našel.
Když přízraky a strach noci
tě berou po pažím
a ty zas cítíš ze skladišť
ten pálící se dým
míjíš stará zákoutí
kdes míval kdysi svoji skrýš
teď úzko mi je
v nočních ulicích
(z písně Zákoutí - Vašek Koubek)
