FOTOBLOG - Má osobní, trochu jiná, malá, k fotografovaným osobám (v rámci možností) diskrétní, reportáž ze sobotní Prahy.
Stydíš se. Svou Prahu si včera večer prozpíval, protancoval, přiznej se - propil's ji!
A dnes, v sobotu 17. listopadu, ráno, si tu unavenou cestu odpískal. Nikam nepojedeš.
Jenže ty se stydíš. Stydíš se sám před sebou. A s tímto horzným pocitem máš celou sobotu být?
To nejde.
Nakonec se rychle oblékám, balím fotografické náčiní a vyrážím. Směr nádraží. Na peróně mě míjí mladý pár. To děvče drží v ruce karton s nápisem "Kdy prasknete čuňata?!" A já si začínám uvědomovat spokojenost nad rozhodnutím - svou únavu ignorovat a jet.
Vlak dostává zelenou ...
Své důvody (své názory) k účasti na těchto akcích jsem popsal již v několika předešlých textech. Odkazy na některé z nich jsem umístil pod tento fotoblog do sekce Související články. Snad jen s dovolením dodám ...
Jedu tam nikoliv do davu, jak by mi mohl někdo předhodit. Jedu tam sám za sebe. Jedu tam za lidovost, za umění, za svobodu.
***
"Kdy se ti poštěstí, projít se prostředkem Národní třídy?", zaslechl jsem.
Za lidovost.
Zkrátka za člověčinu. Za (právě dnes tolik) neobyčejnou obyčejnost.
Jednoduše za člověka, kterého dělí od zvířete základní fakt, že menšího, slabšího, zraněného, nemocného, nebo starého, nenechá padnout, ale naopak mu v případě nouze pomůže. A to i tehdy, kdy na něj lev ukazuje drápem a u toho trousí slova typu - lůza, verbež, socka, kripl, ...
Za člověka, který se za sebe nechce stydět.
Za umění.
Jungmannovo náměstí, 14:00. Rozhlížím se kolem a hledám členy ProtiAltu, kteří tu dnes mají též demonstrovat - ten svůj názor. Jisté informace mi totiž potvrdily, že mezi nimi najdu jednoho zdejšího blogera, s jehož názory mnohdy nesouhlasím. Na Jungmannově náměstí není onen bloger, ani nikdo jiný, kdo by tu vyjadřoval jakýkoliv názor. Škoda.
Chtěl jsem za ním přijít, podat mu ruku a říct: "Ahoj Oldřichu, já jsem Richard, tvůj věčný sok. Rád tě osobně poznávám. S tvým názorem nesouhlasím, ale akceptuji, že ho máš. Stejně tak prosím ty akceptuj mé vlastnictví mého názoru, i přesto, že je naprosto odlišný od toho tvého."
A pokud mohu být (příkladem) konkrétní: Pod jedním z článků jsme se přeli o to, zda má být umění, (respektive filmografie) finančně podporováno státem. Mnozí diskutéři vyjádřili svůj nesouhlas s každou korunou, která z jejich daní k umění míří. Oni svými daněmi umění podporovat nechtějí. Jak už jsem psal, já jejich názor akceptuji a rád bych, aby oni akceptovali můj - já si totiž naopak přeji, aby mé daně mířily k ušlechtilým záležitostem, za které umění (včetně filmografie, i přesto že televizi zapínám výjimečně) považuji, kterým bezesporu je.
Za svobodu. A to v nejširším slova smyslu. Tak širokým, jak jen široká svoboda může být.
***
Nakonec jsem několik ProtiAlťáků (asi čtyři) potkal. Jeden z nich držel ceduli s nápisem STÁT NENÍ DOJNÁ KRÁVA. Zastavil jsem se, vytáhl tužku a chtěl jsem říct: 'Souhlasím a podepisuji v plném rozsahu. Jen bych si dovolil připsat dodatek, že ani druhá strana není dojné stádo.'
Ale nechtěl jsem dostat přes držku. (žert)
"Drž se mě,"
říká vlajka chlapečkovi v kočárku.
"Drž se mě,"
říká vlajce chlapeček z kočárku.
Chtěl bych tím říct ...
A pak jsem potkal toho chlápka, co mi svým plakátem, svou vzpomínkou, udělal velkou radost.
Dík ...
