Odvážně připojuji k článku záruku: Čtenář, který si tento fotoblog prohlédne, bude mít zlatý den. Zaručeně ...
NOVINKA v mém fotoblogu:
V tomto fotočlánku můžete vidět 33 fotografií.
Dalších 17 fotografií je skryto v podtržených slovech, stačí rozkliknout - jedná se o fotografie nezapadající do kontextu, nebo o fotografie menší kvality, fotografie dokumentační, plus dvě fotografie autorky Kateřiny - na nichž jsem já. Vítejte ...
11.srpna, 5:50
(Ze severního rondelu Kunětické hory, k horám Orlickým.)
Jsem precizní, proto se na ranní fotografování chystám již večer. Jednou takhle jsem si na stůl připravil termosku, že si do ní ráno udělám čaj. Už večer jsem vedle termosky položil sáček PIGI, půlku citrónu a do termosky nasypal tři lžičky cukru - ráno nebude čas, a dělat to budu stejně ještě v polomrákotách.
A tak jsem se probudil, zapnul varnou konev, přišel k termosce, podíval se na ni, viděl jsem, že je otevřená, v noci se do ní naprášilo - pomyslel jsem si, tak jsem ji vzal, fouknul jsem do ní a otočil ji dnem vzhůru.
Teď mám na koberci tři lžičky cukru, který obkresluje mé bosé ospalé nohy ... a na tripu jsem pil hořkej čaj.
(Jenže - když jsou příznivé okolnosti, vypadá i obyčejnej odpaďák poeticky, že ...)
Věž kostela sv. Bartoloměje v Kuněticích ... a jakýsi vysílač, ale ten už je v Počáplech.
(Pořízeno též ze severního rondelu Kunětické hory.)
Loučná, nedaleko přívozu.
Kunětická hora, od Kunětic.
Z toulání ...
Úzká cestička z vyhlídky hradu Lanšperk vede pod okny staršího rodinného domku, kolem kterého jsem procházel krátce po setmění. Jedno z oken bylo otevřené na ventilačku a do tichého okolí se zpoza něj nesly živé tóny kytary a ženského zpěvu. Kdybych nevěděl, že je Zuzka Navarová po smrti, dal bych vše za to, že tam hraje a zpívá právě ona. Nádherné.
Několik minut, pět, deset, jsem pod těmi okny stál, kochal se pohledem na okolní usínající kopce a tu chvíli mi podkreslovala ona nádherná hudba, kterou sem a tam, na pár vteřin, přerušilo mluvou malé dítko. Asi to byla mámina písnička uspávanka.
Ještě než jsem se vydal na cestu k železniční zastávce, opsal jsem si ze zvonku jméno, z branky popisné číslo ... a druhý den jsem poslal poděkování.
***
Následuje momentka zachycující atmosféru během festivalu Pernštejnská Fortuna, který se koná každoročně na zámku v Pardubicích.
Odbočím ...
Tudlec ráno jsem čekal zhruba deset minut na autobus ... a celou tu dobu mě bavil hlasitý portýr, kurýr, nebo jak se těm prodejcům novin říká, svými skvělými hláškami:
- Do každé rodiny, jedny naše novinýýý!
- Začíná škola! Zase budou trápit dětííí ...
- Začíná hokej - dneska s Finskem, v neděli s okupantamááá!
- Hašan chodil za školůůů!
- Něco ke čtení, něco ke koukánííí!
- Na Loučné jsou nutrie, nikdo je nechce pěstovat, tak se živí samýýý!
- Nezastavujeme, jenom přibržďujemééé!
- Začíná hokej - kdopak koho vyklepnééé?!
- Mimořádná přílohááá!
- Televizní prográáám!
- Křížovkááá!
Přistoupila k němu paní pro jedny noviny, on jí do ruky vložil výtisky dva a zahlásil na celé kolo:
- Pozdravujte sousedkůůů!
Podruhé z toulání ...
V borůvčí jsem potkal mraveniště.
A na cestě jediného člověka - babičku s kusem klacku místo hole. Zapředli jsme krátký hovor:
- Dobrý den. (já - je to zvláštní, ve městě na chodníku se dva cizí lidi nepozdraví, v lese ano)
- Dobrý den. (babička)
- Mladíku, nepotkal jste cestou někde nějaké houby? (zase babička)
- Ano, potkal. Samé prašivky, bohužel.
- To je zvláštní, přece - když rostou prašivky, musí růst i jedlé houby.
- Víte babi, já si myslím, že ty jedlé se prostě umí lépe schovat.
- Asi ano. A odkudpak jdete mladíku?
- Od kaple. Byl jsem se napít zázračného pramene - víte babičko, očekávám totiž v příštích dnech zázraky ...
Z foto-toulání ...
Občas jsem za modela. To když si mě holka šteluje do pozice, do role. Probíhá to asi následovně:
- "Ríšo, ještě trošku doprava."
- "Tak?"
- "Ještě kousek k těm kolejím."
- "Ale támhle už jede rychlík."
- "Vydrž."
- "A už je pěkně rozjetej ..."
- "Nehejbej se."
U Ohebu na skále nad Sečskou přehradou jsem strávil asi dvě hodiny. První hodinu jsem tam byl sám, druhou hodinu jsem měl společnost - zhruba dvacet metrů ode mne si udělal jeden páreček piknik - deka, jahody, šáňo. Přes křovisko jsem je neviděl, ale pouze slyšel. Vypadalo to na první rande. Nejprve ve svém rozhovoru párkrát zaškobrtli, řekl bych až trochu trapně, ale poté našli svou notu a byla z toho pohoda. A tak, když sluníčko zapadlo, jsem se zvedl, sbalil aparáty a řekl: "Omlouvám se, že jsem vás tu rušil tím cvakáním. Odcházím a celý Oheb se stává vaším chambré separé." Čímž jsem jim požehnal k další, tentokrát již milostné, fázi.
Toto čekání na západ slunce mi spestřila i rodinka plující na pramici po přehradě pod ostrohem:
Do Myší díry (Myší díra je lidový název podchodu pod rychlostní silnicí pro pěší a pro cyklisty v Pardubicích) ... tedy do té Myší díry vjížděl cyklista. Zhruba uprostřed své cesty dolů do podchodu míjel cyklista vozíčkáře, který jel nahoru. Důležitá poznámka: Vozíček neměl elektrický pohon, nýbrž vyžadoval pohon manuální, tedy ruční. Cyklista uprostřed toho kopečku zastavil, opřel kolo o stěnu, uchopil madla vozíčku a vozíčkáře vytlačil nahoru.
V momentě, kdy se ti dva nahoře krátce rozloučili, spadlo ono narychlo opřené kolo na zem. Spadlo tak nešikovně, že z něj odletěl blatník, rozbila se přední bílá svítilna a též spadl řetěz.
Každý dobrý skutek musí být po zásluze skutečně potrestán? Dal jsem vinu Bohu.
Tedy, že za to může Bůh, jsem si pomyslel. A On to ví. Proto za mnou v ten samý den navečer poslal svého posla. Přes předsíň, kuchyň, jeden pokoj, druhou předsíňku, přes celkem troje zavřené dveře jsem ten zvonek slyšel. Obyčejně slyšet není. Vůbec. Šel jsem otevřít a on tam byl - posel. Po krátkém rozhovoru mi předal knihu, ve které je psáno, že On za to nemůže. Myslím to vážně.
Posel mi nabízel ještě rozhovor. O Bohu, ale já odmítl se slovy, že se se svým teologem scházím pravidelně. V hospodě ...
Na následujících třech fotografiích jsou tři různé Boží chrámy, které jsem během léta navštívil.
1. Husův sbor, Heřmanův Městec (koncert Dáši Vokaté, pro Magora,
za Dášou napravo sedí John Bok)
2. Horákova kaple, Dolní Dobrouč
3. Kostel Panny Marie pod Skalou, Podskála
Měl jsem pár blbejch dní. Prostě průšvih, průser, problém, smůla. Ale přišel jsem na to, že i tato (s dovolením) posraná doba má jednu fajnovou stránku. Ta doba je fajn, protože zjistíte, že ti, které považujete za známé, nejsou jen známými, ale že to jsou kamarádi a přátelé. Je to doba, kdy je potřeba upravit ony své žebříčky. Takže díky, jim, i té době ... vážně dík.
A teď už ten slíbený kov: Zlaté ráno, u Dubu, v Horním Jelení ...
Z toulání ...
Stojím na kopci, u Kostela svatého Václava, v Mikulovicích, těsně před západem, a v dálce vidím zvedat se mlhu. Mám již nějaké zkušenosti, proto vím, že meteorologické podmínky posledních dnů žádné mlhovině nenapovídají, ba ji dokonce vylučují. Říkám si, že by se rybník na Jesenčanském potoce zbláznil? Sedám do vozu a ujíždím oním směrem. Rybník nic, ale za ním, na poli, rozhodl se v sobotu večer zemědělec sklízet a za kombajnem se mu práší ...
Naposledy z toulání ...
V jednom vesnickém krámku jsem si kupoval snídani. Dva rohliky a deset deka nakrájet. Spolu se mnou do krámku vstoupil traktorista. Já jsem při vstupu paní prodavačce pověděl: "Dobrý den." A traktorista pověděl: "Čau. Máš tlačenku?"
Přeji vám fajnový průlet podzimními barvami.
