Chci psát o dvou lidech, které jsem poznal a vedle kterých jsem si uvědomil, že každá doba, nejen ta totalitní, má své odpůrce, odštěpence, odpadlíky - disidenty.
Jmenuje se Jana. Jana přespává u neznámého pána, který ji poskytl postel a střechu nad hlavou, i přesto že má svého přítele Rudolfa. Rudolfa to samozřejmě "žere", že musí svou přítelkyni každý večer odevzdat do rukou neznámého pána, ale ...
Rudolf není ambiciózní člověk. Chce si jen v klidu žít. Kariéra ho nezajímá a ani ho nikdy nenapadlo, že by po něčem takovém, jako je profesní úspěch, měl toužit. Rudolf pracuje ve velké firmě jako balič. Balí výrobky, které podnik vyprodukuje. Pracuje v té firmě již pět let, což je celkem dlouhá doba. Od začátku až doposud pracuje za stejnou částku peněz, přesněji za minimální mzdu. Z této částky nedovede uživit sebe, natož svou přítelkyni. O pronájmu vlastního bytu ani nemluvím.
"Rudo, napadlo tě někdy zajít za vedením, praštit pěstí do stolu a vyžádat si zvýšení platu? Po pěti letech je to tvoje právo a já bych řekl, že pro tvého zaměstnavatele téměř povinnost!"
Rudolf na mě zírá jak na zázrak, protože toto nikdy neslyšel a nikdy ho to nenapadlo. On se přece nechce s nikým přít o výši svého platu, on chce jít ráno do práce, navečer z práce a mít za to své peníze, za které bude moct žít. On nechce o něco bojovat, on chce jen žít. Doba ale boj vyžaduje.
Jana má s Rudou mnoho společného, dalo by se říct, že je stejná jako on. Samozřejmě v tom Rudolfa nenechala koupat samotného a našla si práci. Pro jednoho mobilního operátora nabízí na ulici služby a výrobky. Ano je to ta slečna, která oslovuje každého kdo se k ní přiblíží na dva metry a která vás dokáže přesvědčit o tom, že právě tuto nabízenou službu vy potřebujete, ba dokonce vy bez té služby nemůžete dál existovat! Tedy přesněji - ona by tou slečnou měla být. Toto povolání vyžaduje člověka cílevědomého, sebevědomého, výřečného, řekl bych takřka drzého. Jana však nesplňuje ani jednu z těchto podmínek, bohužel šlápla vedle. Jenže ona to neví. Ona tyto tři povahové rysy nezná, ona neví že existují. Ona chce službu nabízet a chce se vás pokusit přesvědčit o tom, že je výhodná, chce s vámi jednat naprosto upřímně. Ona ale neví, že upřímnost se dnes nenosí ...
Stojíme s kamarádem na baru a hledíme na dvě rozpačité postavy, které stojí vedle nás - Jana a Rudolf. Objednávám čtyři Svijanské třináctky a říkám: "Tohleto jsou kamaráde disidenti dnešní doby."
Oba nechápou co říkám.
Dovoluji si, bez dovolení, připojit citát pana prezidenta Václava Havla:
„Disidentem“ se člověk nestává tak, že se jednoho dne rozhodne pro tuto svéráznou kariéru, ale proto, že vnitřní odpovědnost kombinovaná s celým komplexem vnějších okolností ho prostě do tohoto postavení uvrhne: je vyhozen z existujících struktur a postaven do konfrontace s nimi. Na začátku nebylo nic víc a nic míň než úmysl dělat dobře svou práci - a na konci je cejch nepřítele.
Ta sympatie k těmto dnešním hrdinům ze mě musela ven:
Novodobá
Až do věže mě zavřete,
plni nenávisti lidské zloby.
Protože odmítnul jsem jít,
pro úspěch přes vaše hroby.
Budu se smát vám do ksichtů,
bez jediného slova obhajoby!
Jsem disidentem dnešní doby.
