Přemýšlím, který vítr ho zavál do mého života. Byla to láska. Láska k mé mámě. A musel to být silný vichr, když k němu připoutal i dvě "cizí" děcka. Přišel když mi bylo asi pět. Své role v naší rodině se zhostil velmi rychle. A v té roli byl precizní.
Ukázal mi například jak se dělají poctivé kliky. Dal mi svou oblíbenou foglarovku, mou první knihu. Naučil mě plavat, jezdit na kole. Přihlásil mě do skauta. Koupil mi mé první lego a později můj první magneťák. Udělal toho mnoho - zkrátka mě naučil žít.
Mou mámu si za pár let vzal. Byl jsem na jejich svatbě. Moc se mi to líbilo, hlavně proto, že jsem ten den nemusel do školy. Byl prostě boží.
Když mi bylo asi deset, udělal to největší na celém světě. Odvezl mě, mou mámu a mého mladšího bratra do Západního Německa, napořád. I přesto, že se do poslední chvíle pokoušel všemožnými postupy o setrvání naší rodiny v Hamburgu, Sametová revoluce nám nakonec toto "napořád" zkrátila na několik let, ale i tato doba stačila k tomu, abych se stal díky nové řeči podruhé člověkem.
Po návratu do Čech mi zajistil vyučení. Nejen tím, že mě do školy přihlásil, zaplatil ji, ale hlavně tím, že mi několikrát za ty tři roky, vždy ve správnou chvíli, dal přes držku. Puberta byla divoká. Dalo mu to práci, ale nakonec mi ji celkem obstojně zkrotil.
Možná je to ostuda, ale já musím přiznat, že ve svých dnešních 33-ti letech ho mám stále v dobrém slova smyslu "za zadkem". Bydlím v domě u svých rodičů. Jak už to bývá, člověk je jednou nahoře a jednou dole. Já, když padám, tak padám s vědomím, že se ho můžu kdykoliv chytit. A to vědomí je dobré.
Dnes se totiž na celou minulost dívám trochu jinak. Když k nám přišel, byl daleko mladší, než jsem teď já sám. Z tohoto pohledu ho musím vnímat jako hrdinu. Místo toho, aby hýřil mládežnickým životem, vychoval dva kluky. Toto hrdinství se mu zdálo asi málo, tak nás mezitím "s úplně holým zadkem" odvezl do velkého neznámého, ale lepšího světa. Pro nás děti to bylo dobrodrůžo, tenkrát by se dalo říci - ráj, ale dnes, při pohledu zpět, se na toto rozhodnutí dívám s ohromným obdivem a respektem. Venku, za železnou oponou, na něj čekala nejistota a začátek pěkně od píky. Cesta zpět neexistovala.
V Hamburgu měli všechno, a on se nám to všechno v rámci svých možností snažil poskytnout. Díky každodenní dřině se mu to dařilo. Nebylo to jednoduché, pamatuji si například, že musel jeden čas v práci osm hodin denně demolovat zbíječkou starý most. Po jeho návratu z práce byl vždy na programu sport, hry, nebo nějaký výlet. Obdivuji například i jeho oběť v podobě ztráty jisté části soukromí: Bydleli jsme totiž jeden čas všichni čtyři v jedné cimře o deseti kvadrátních metrech! Zkouším si představit, že bych několik měsíců, večer co večer, přišel do manželské postele, dal pusu své ženě a našim dvěma dětem ležícím mezi námi, řekl "dobrou" a šel spát - na jednu stranu nepředstavitelná absence intimního soužití, na druhou ohromná soudržnost a láska.
Na závěr musím zmínit, že pro mě byl i určitou finanční jistotou. Jsem člověk, který žije od výplaty k výplatě, bez jakýchkoliv úspor, a jako takový musím přiznat, že je jí svým způsobem stále. Zakoupení nového čerpadla do plynové karmy, zaplacená odměna opraváři pračky na prádlo, uhrazení nákladů veterinární kliniky za vyléčení našeho psa Eduarda - to všechno se může zdát malicherností, jenže kdybych tuto rodinu vedl finančně já, několik týdnů bychom mrzli, chodili ve špinavém prádle a Eda by tu už nebyl.
Jednou bych chtěl být takový frajer, jako je můj táta.
