Chce se mi spát (fotoblog z rán)

Tři krátké krůčky, které dělí podzim od léta. Z trávy, z nebe, zrána. V několika fotografiích ...

Prolog

Můj rádiobudík začal hrát půl hodiny poté, co jsem se probudil. V tuto noční dobu vysílá rozhlas pořady pro věřící menšinu. Každý bezvěrec ještě spí. Následuje nejhorší půlhodina mého rána. Během těchto třiceti minut přemýšlím, zda opravdu vstát a vypravit se do chladného podzimního rána, nebo se na to celé vykašlat a dospat (třeba až) oběda. Zvuky liturgií, linoucích se z rádia, mě nutí opět usnout. Vypínám budík, kontroluji dech vedle mě ležící ateistky (dýchá), přetahuji peřinu přes hlavu, kterou zabořím zpět do vyhřátého polštáře. Vzdávám to.

Včera večer pršelo. Nepršelo příliš dlouho, ani příliš krátce. Pršelo tak akorát. Tak akorát, aby dnes ráno zdobila okolí našeho města krásná, doslova ukázková mlha. Ba co víc - předpověď předpovídá, že má být jasno - což znamená, že tou během rána rozpouštějící se mlhou bude pomalu a jistě prosvítat slunce. Bude to nejhezčí ráno z nejhezčích rán.

Přesně toto jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem opět zabořil hlavu zpět do vyhřátého polštáře. Teď už neusnu. Rozuzlil jsem její nohy z mých, vylezl z postele, potmě sebral připravené svršky do ruky jedné, fotografický vercajk do ruky druhé, v koupelně jsem provedl nejnutnější část hygieny, oblékl se a vyrazil.

Je to dobrý pocit, když se během cesty podívám do zpětného zrcátka a v něm vidím, že jsem udělal moc dobře, když jsem vstal a jel ...

 
Z trávy

To se vám může stát, když půjdete v půl osmé ráno, tou cestou, ke kolejím, tam za vsí, na té cestě uvidíte ležet brašnu s laptopem, o kousek dál budou z trávy čouhat nohy, na nich polorozpadlé baťovky, přijdete blíž a v té orosené trávě uvidíte mě - vleže. A třeba se mě zeptáte, stejně jako se mě v to ráno zeptal ten chlapeček: "Pane, stalo se vám něco?" A já vám stejně jako tomu klukovi třeba odpovím: "Nic s čím bys mi mohl pomoct chlapče, ale podívej jakej krásnej snímek jsem udělal." Sedím na okraji cesty, chlapeček nade mnou a já mu ukazuji monitor aparátu, neboť mám rád okamžité zpětné reakce:

"Hmm, nashledanou."

A ještě zamumlal: 'Blázen.' Ale to už jsem neslyšel.

 
Z nebe

Mám strach.

Strach z toho, abych tu nebyl za přírodní, ranní, vodní, kdoví jaký další - spam. Nerad bych vás totiž ve svém blogu zásoboval stále jedním a tím samým. Nerad bych se opakoval. Nerad bych vás (ale i sebe) nudil. A proto hledám. Změnu, změny. Inovace. Čekám na přidanou hodnotu ...

Stojím na břehu přehrady Seč. Je ráno. Krátce po úsvitu. Léto balí. Les už není zelený, ani barvy podzimu, který klepe na dveře, ještě neřekly A. Většina chatařů zazimovalo. V kempech je už dva týdny po sezóně. Na výletníky je brzo. Je tu trochu smutno, v tomto mezidobí.

Ale najednou má rybář, stojící vedle mě, jediný rybář na celé přehradě, záběr! A už si ji vodí ... zprava doleva, zleva doprava. Pěkně pomalu sem a tam, hlavně ke břehu. "Vem podběrák!", kříčí na mě.

Ve chvíli, kdy odevzdáváme podmíráka zpět přehradě, se nad obzorem objevují dva horkovzdušné balóny. Mé přidané hodnoty! Stojíme jak zařezaní a doslova čumíme. Všude kolem naprosté ticho. Takové ticho, že slyšíme krátké zážehy hořáků v balónech. Pomalu se nesou nad přehradou. Radost pohledět. Vylouply se spoza kopců jako dvě naděje ... hned bylo na duši veseleji.

Však ono se to nějak přečká ...

 
Zrána

Říkám tomu fotografovi, tomu, co jsem ho potkal nahoře. Tomu, co má sebou profesionální vercajk, včetně stativu - s vodováhou! Tomu, co má snímací chip jak dětskej zadeček, čistej! Tomu, co mu nestačí příhrádky v profi-batohu na to množství všemožných objektivů. Tomu, co má veškerá psaná, ale i nikdy nenapsaná pravidla, v hlavě. Co v hlavě! Zarytá pod kůží! Tomu, co rozvážně přechází se stativem sem a zase tam, zkouší všemožné, nemožné úhly. Tomu co hledá místo s dokonalým, perfektním světlem. Tomu, co mu sedí expozice na milisekundu, kompozice na milimetřík. Tomu co si každou střelu nejprve řádně rozmyslí, poté zodpovědně zamíří, zatají dech a vystřelí. Tomu, co z foťáku vyleze co střela to krasavice. Tomu profikovi, poté co zvednu nos krapet dovrchu, povídám:

"Však já mám taky stativ!
V kufru.
V autě.
Dole na parkovišti.
Taky s bublinkou!"

'Jenže, kdo by se s tím tahal, sem nahoru', dodám potichu, aby mě neslyšel. 'Než bych to tu pošteloval, než bych zamířil, mlha bude v tahu ...' Není nad to, být stálý v kolenou. Není nad zatáhnuté bříško, vypnutou hruď a pevnou ruku! Jak by řekl anglista: SOLID BODY!

Není nad to, být solidní ...

 
Chce se mi spát

"Když přídu ráno domů
sednu si a zapnu televizi

venku choděj krásný holky
začíná novej den

no jo, ale co dělat
chce se mi spát.

Občas se osprchuju
zatopím v kamnech

holky se mi dívaj do oken
z televize se na mě taky dívaj

no jo, ale co dělat
chce se mi spát."

 
Epilog

"Vydrž, ona dorazí", ubezpečuji sám sebe a trpělivě se procházím kolem smluveného místa. Chce se mi spát, ale čekám. Vše přece nasvědčuje tomu, že se tu dnes ráno objeví. Však by se dalo říci, že mi to přímo slíbila! Chvíli stepuji na místě a rozhlížím se do všech stran, může se objevit odkudkoliv, kdekoliv.

Znáte to - říkáte si, jestli se neukáže do dvaceti minut, už nepřijde. Vůbec. Je to marné. Možná jsem na ni dostatečně nezapůsobil. Nebo jsem pro ni nepřichystal ty správné podmínky. Možná je ještě příliš teplo. Možná už je příliš chladno. Snad jí vadí ten ostrý vítr. Kdepak, dnes ne. Dnes už se neukáže, mlha.

Tak jako tomu bylo toto ráno, je tomu po většinu rán. Vysníte si jistou přidanou hodnotu, vstanete, hledáte, čekáte, a ono nic. Možná příště. Zbývají dvě možnosti - vydáte se na cestu zpět ... a nebo zvednete oči a zjistíte, že dnes hraje prim nebe.

Ono se totiž vždycky něco děje. Mějte hezký zbytek týdne.

Při volbě titulku k tomuto článku jsem byl nepochybně ovlivněn písní Chce se mi spát, jejíž autorem je Filip Topol, frontman kapely Psí Vojáci. Zároveň jsem si úryvek z této písně dovolil použít nad a pod předposlední fotografií.