Bezpráví (fotoblog)

Několik fotografií z mých cest za sluncem. Ten žlutý kotouč mi totiž udává směr. A vůbec řídí celý můj život. I ten váš.

Čtyřlístek do mého okna pověsila jedna slečna. Pořád se točí. Ten čtyřlístek. A kolem té slečny se pořád točí chlapi. Nikdy se nezastaví. Ten čtyřlístek. Ani ti chlapi. Po zdech mého pokoje vodí prasátka. Ten čtyřlístek. Občas se přes něj dívám ven. A pak tam vyrážím. Ven. Většinou sám. Solitér. Ale zejtra ...

Bydlím ve starém domě. Je tu spousta starých věcí. Hlavně příběhů. A na starých vratech, když na ně svítí naše mladé slunce, je tento starý svícen.

Soused topí uhlím. Vždycky tím voní celá ulice. Rád to dejchám. Minulý týden se před sousedovic domem ubjevily dvě židle, mezi nimi natažený špagát a na něm cedule s nápisem "UHLÍ". Plánoval jsem, že si jeden uhlík vemu domů. Jenže ten starý pán tu hromadu přeházel do sklepa tak rychle, že jsem to nestihl. Možná bych se měl příště nabídnout jako pomocník - přidržtaška, přinespytel - tak něco.

zvlčela
na zdi
kostela

Na startu nikdy nevím, jaký bude cíl. Vyrážím s aparátem v brašně, stativem na zádech, a nevím, zda právě dnes chci fotografovat detail, nebo celek - krajinu, člověka. Nevím zda chci, aby obrázky byly barevné, nebo černobílé. Já vlastně ani nevím, zda fotit chci. Ale jdu. A uvidím ...

Občas jenom hodiny bloumám, bloudím. S myšlenkami v nebi, nebo v zemi. Záleží na rozpoložení. Potom dorazím na to místo, ucítím, že to je to pravé a udělám během dvaceti minut dvě sta snímků. Může se ale také stát, a stává se to, že 199,5 z nich stojí za hov..
Pardon ...

... klikni na fotografii pro zobrazení ve větším formátu

Všimněte si stínu toho ostrova na ledu ...

V pátek ráno jsem cestou do práce, při pohledu skrz okno autobusu, složil básničku o blondýnce:

BĚŽELA K ZASTÁVCE
SE ZLATOU KADEŘÍ
ŘIDIČ VŠAK NEČEKAL
SLEČNA NAŇ LÁTEŘÍ

... když jsem ji poté recitoval svým přátelům, našli se mezi nimi dva, kteří by básničku ještě více okořenili, posuďte:

BĚŽELA K ZASTÁVCE
SE ZLATOU KADEŘÍ
ŘIDIČ VŠAK NEČEKAL
SKŘÍPL JI DO DVÉŘÍ

... a nebo:

BĚŽELA K ZASTÁVCE
SE ZLATOU KADEŘÍ
ŘIDIČ VŠAK NEČEKAL
SMET JÍ JAK PÁPĚŘÍ

Zatím co si v pondělí ráno samotu přeji, v pátek večer se jí bojím. Jak se říká - "všeho s mírou". A nebo "všeho moc škodí". A to sedí i v tomto případě - v případě samoty.

Nevím, zda se dá slovem zachytit to, co jsem viděl (a slyšel) ... zkusím to:

Svým stínem do obrazu zasahují špičky smyčců. To jak houslistky komorního orchestru pod projekčním plátnem doprovázejí hudbou cestopisný film pojednávajícím o Tibetu.
Právě běží osmý, poslední "videoklip", který celý film uzavírá. Jako jediný, ze všech osmi částí tohoto duchovního cestopisu, neobsahuje ani jeden střih. Na plátně vidím po celou dobu silnici, která se táhne do nekonečné dálky prašné pustiny. U pravé (pomyslné) krajnice jde stará žena. Tibeťanka. Jde od nás, vidím její záda. Pět kroků, ruce spojí nad hlavou, pokyne s nimi před obličejem, poté před hrudí, poklekne, položí se, ruce natáhne před hlavu, políbí zem, vstává ... a dalších pět kroků, ruce spojí nad hlavou, pokyne s nimi před obličejem, poté před hrudí, poklekne ...
Tak probíhá její cesta. Cesta s modlitbou. Pořád dokola - padnout a vstát. Každou chvíli ovšem kolem ní projíždí velká nákladní vozidla, která hýří prach. Jezdí sem a tam v obou směrech. Žena občas sejde ze silnice, aby se obrům vyhnula - podívá se "do kamery", kolik aut ještě přijíždí, aby se mohla vrátit zase zpět na silnici a jít dál svou cestou – pět kroků, ruce spojit nad hlavou, pokynout s nimi před obličejem, poté před hrudí, pokleknout, položit se, ruce natáhnout před hlavu, políbit zem, vstát ... a dalších pět kroků, ruce spojit nad hlavou, ...
Celé minuty pozoruji na plátně tento děj, doprovázený hudbou. Nákladní auta nepřestávají jezdit, žena stále "jde" svou modlitbou. Opět sepne ruce, políbí zem, vstane, pět kroků. Pořád a pořád. Až se obraz začne pomalu ztrácet, hudba utichá. Konec.
V kině se rozsvěcují světla a já sahám pro tištěném průvodci filmem, abych si přečetl komentář k právě skončené části. A v tu chvíli nastává můj nejsilnější okamžik večera - na programu stojí psáno:
"Všichni jsme na cestě. Ale jenom někteří mají tolik síly a pokory, aby se vydali na skutečnou cestu za vzdáleným cílem, tisíckrát padli do prachu a tisíckrát se zvedli, aby nalezli klid, štěstí a mír v duši."

Zřídka, ale občas přeci jen podlehnu nabízenému pohodlí, rychlosti, a jedu na výlet autem. Ale pozor - obsah 1.

Občas ji mám chuť svléknout. Celou. Do naha. Abych se mohl lépe soustředit na to podstatné. V tomto případě větev jabloně s posledním Adamem. Někdy je to ale takovej fofr, že zapomenu na její ponožky.
To nevadí.

Ve středu jsem (letos poprvé) viděl jaro. 
Hned třikrát:
- nejprve nám před oknama kanceláře začalo to rozmrzlé pole práškovat práškovací letadlo, Štefan!
- pak jsem viděl přilétat stěhovavé ptáky, pěkně seřazené do špičky, jeden nestíhal
- nakonec jsem viděl na tom popráškovaném poli zajíce, který na zaječici "loudil" páření. Ona nejprve
dělala fóry, jako každá správná "zaječice". Oběhla kolem zajíce několik koleček, koketavě na něj
zamrkala ... a pak z ní "lítalo péří".

Všude bylo pusto. Prázdno. Liduprázdno. Vesnice opuštěné. Chaty a chalupy prázdné. Občerstvovací stanice mimo provoz. Beru za kliku u jediného hostince, který jsem potkal. Zavřeno. Teprve poté si všímám vybledlého nápisu K PRONÁJMU. Cestou tipuji, kolik štamgastů by ta hospoda měla, kdybych ji otevřel. Tři. Čtyři. Soudek piva by měl být naražený maximálně dva dny. Já bych byl tedy ten pátý. Ekonomickou stránku vynechme.

... klikni na fotografii pro zobrazení ve větším formátu

Jak jsem našel kočičky

Už jsem se vracel s nepořízenou, ale na cestě byla banda kluků, kteří si házeli lítacím talířem, tak jsem se jim nechtěl plést a obcházel je přes trávu. A tak jdu, najednou koukám na ten keř, v kterým jim zrovna přistál ten lítací talíř, a vono - kočičky!

... a tak jsem do toho křoví vlezl a začal fotografovat ... slyšel jsem ty pubescenty, co si tam hráli s tím talířem, jak si povídají:
- "Ty vole, co tam ten maník dělá v tom křoví?"
- "Fotí vole, házej!"
- "Ty vole ..."
- "Hlavně mě vy volové tím svým talířem netrefte do objektivu, mám ho pučenej."
... řekl jsem si v duchu.

Život je někdy prostě nádherně povrchní.

... klikni na fotografii pro zobrazení ve větším formátu

... proto Bezpráví.