Až se probudím

Nedávno jsem zaslechl zajímavou teorii o smrti - jedná se prý o pouhé procitnutí z velmi dlouhého snu. Já jsem si jednu takovou smrt, jedno takové probuzení, představil.

Počítám, že se z onoho snu probudím až před polednem, protože si rád pospím. Vstanu, na stole budu mít přichystaný hrnek černého čaje se žlutým citrónem, a u snídaně mi bude dělat společnost celá moje nebeská rodina. Usadím se a začnu vyprávět:

"Nebudete věřit, jaký jsem měl sen. Byl jsem v něm na jedné planetě plné lidí jako jsme my, ale měli to tam celé nějak divně zařízené - představte si, že oni třeba v noci pracují a ve dne spí!"

"No počkej jak jako? Co že to dělají? Když je světlo spí a když je tma tak jsou vzhůru?"

"Ano, přesně tak. A to si představte, že oni si tou prací vydělávají peníze, to jsou takové barevné papírky a kovová kolečka, za které si potom kupují všechno možné, jako jídlo, pití, dům se zahradou. A kdo nepracuje, ten peníze nemá a nemůže žít!"

"No prosím tě, a kdo jako tu zahradu prodává?"

"No ten komu patří."

"Jak může někomu patřit? Od koho ji koupil ten? Ten jako řekl, toto místo bude moje a já to místo teď budu prodávat?"

"No to nevím, asi jo. Dny si tam rozdělili do týdnů. Každý týden má sedm dní, každý den má svůj název. Vždy prvních pět dnů v týdnu se pracuje a poslední dva dny v týdnu jsou nepracovní."

"Ty máš teda bujné sny, tvou fantazii bych chtěl mít."

"Oni si to takhle museli zařídit, protože neradi pracují. Asi proto, že pracovat musí. Oni vlastně musí pracovat i v ty nepracovní dny."

"A proč teda pracují, když je to nebaví?"

"No přece aby měli peníze a mohli žít. Já jsem v tom snu taky pracoval, celý život jsem seděl za počítačem a tam jsem psal různé věci, čísla, a tak. Pak jsem dostal peníze a za ty jsem si musel koupit jídlo, pití, bydlení a vůbec všechno. Tam není nic zadarmo, všechno něco stojí. Oni ty dny i počítají, dokonce mají rozdělený i den na hodiny a ty taky počítají."

"Čas přece nejde počítat."

"Oni ho počítají."

"To celé je taková hovadina! Radši se už nasnídej."