Autoportrét

Jednou fotografií (poprvé jsem vyfotil sám sebe) a slovem psaným něco málo o sobě.

Fotografie vznikla při jedné foto-pochůzce za našim městem. Viděl jsem zrcadlo, stoupl jsem si a zmáčkl "spoušť". Povedené, co říkáte? Celý já.

Rozhodl jsem se, k obrázku na kterém představuji sám sebe, napsat něco málo právě sám o sobě. Takové krátké, ale hluboké zamyšlení. Tak hluboké, jak hluboce může působit i samotné zrcadlo, rozbité.

Když jsem byl malým dítětem a prožíval na dvoře rohového činžovního domu své šťastné dětství, vnímal jsem dospělé jako bezchybné osobnosti, které si na nic nehrají, jsou sami sebou, všechno vědí, jsou klidní a vyrovnaní, moudří, silní. Pamatuji si, s jakou hrdostí jsem stával o půl osmé před školou, jako žák druhé třídy, ve skupince velkých osmáků. Tak moc jsem si přál být jedním z těch velkých dospělých. A pak to přišlo. Čas pokročil a já začal stárnout, dospívat. Pomalu a jistě, nejprve s velkou nevěřícností, jsem začal zjišťovat, že se ti velcí, moudří dospěláci od těch malých dětí příliš neliší. Udiveně jsem tuto skutečnost pozoroval a ve svém poznání se nadále utvrzoval. Později mi začalo připadat, že vlastnosti, které lze u dětí považovat za přirozené, působí u dospělých komicky. Kolikrát až smutně komicky, neboli tragikomicky. Byl jsem zklamán. Dospívání se mi najednou přestalo líbit. Začal jsem brzdit. Šlo to ztěžka. Patami jsem se vzepřel směru, ale půda byla měkká a já už byl řádně zapřažen. Už nebylo cesty zpět. Já vyrostl.

Jsem dospělý.

A to zrcadlo je komicky rozbité, tragikomicky.