Nevím jak Vy, ale když víte, že se něco děje, tak se zeptáte a odpověď – nic, mě osobně přivádí k šílenství.
Je čtvrtek, blíží se den D a já se seznámím s Olívií, která zřejmě pomalu, ale jistě měnila mou ženu v někoho jiného. Anebo jsem svou ženu vlastně neznal. Nikdy bych si nepomyslel, že je má žena, tak lehce ovlivnitelná a zvlášť osobou jako je Olívie. Během několika dnů nedělala nic jiného, než že nakupovala nové oblečení s Olívií, nakupovala různé zkrášlovací přípravky opět s Olívií anebo si byla „sednout“ s nikým jiným než s Olívií. Jako by nikdo jiný než Olívie neexistoval. Dokonce ani já. Trávila s ní snad veškerý čas, mluvila jen o ní, byla jak její nejzarputilejší fanynka. Bylo mi celkem líto, že první pátek Olívie odřekla setkání. Věřte mi, že jsem se na tu osobu, kterou je má polovička posedlá, začínal těšit.
Průběh několika posledních dní mě utvrdil v tom, že s Natálií není něco v pořádku. Já vím, jsem jenom chlap, něco se děje a do mě musí člověk kopnout, abych pochopil co. Možná jsem něco provedl a nevím o tom, ale nemám věšteckou kouli a do hlavy nikomu nevidím. Honilo se mi hlavou nepřeberné množství myšlenek a konspiračních teorií, ale s mou vyvolenou o tom nešlo mluvit. Posledních osm dní pro mě bylo velmi náročných, můj ekosystém se hroutil v základech. Věděl jsem, že rozmluva s mou ženou bude velmi náročná ba i nemožná, ale i tak jsem to zkusil.
Nevím jak Vy, ale když víte, že se něco děje, tak se zeptáte a odpověď – nic, mě osobně přivádí k šílenství. Vidíte svou beználadově vyhlížející ženu, její chování se změnilo k nepoznání, vypadá, že každou chvíli praskne a dusná atmosféra by se dala krájet. Má nahozený výraz, který Vás přímo děsí a Vy jakožto jedinec silnějšího pohlaví seberete odvahu toho tvora na gauči oslovit. S vypětím všech sil jste milý, snažíte se o empatii, svůj strach nedáváte najevo a ona se na Vás ani nepodívá a řekne jen – NIC! Neodradí Vás to, dělá drahoty, zřejmě chce, abych se víc zajímal. Zkusíte se nenápadně přiblížit a položíte tu samou otázku v pozměněném znění. Odpověď se nemění.
Už Vám bublá krev v žilách, cítíte, jak jste podráždění, ale ovládnete se, upřete na ní svůj pohled a zkusíte říci něco v tom smyslu, že vidíte, že se něco děje, ale netušíte, co a že si o tom chcete promluvit, než to zbytečně přeroste v něco kolosálního. Jste na sebe pyšný, že jste mluvili věcně, citlivě a navíc na tónu hlasu nemohla poznat, jak rozčílený ve skutečnosti jste. V duchu se připravujete na odpověď NIC a víte, že v tom případě musíte okamžitě opustit stanoviště, protože se u Vás schyluje k výbuchu toku Vašich myšlenek a tvor na gauči by mohl opět předvést teatrálně hysterické představení, co nedává smysl. Za poslední dobu jich bylo několik a přivedlo nás to sem.
Po chvilce ticha Vám dochází, že jste ignorován. Nestojíte ji ani za to NIC. Jste za naprostého blbce. Zřejmě jste zase přišel nevhod a milostpaní se to nehodí, ale do zadních partií ji už lézt nebudete. Přeci nemůžete klesnout tak hluboko a ponižovat sám sebe. Už teď se cítíte potupně a to je ten správný čas na sprosté slovo, ale zachováte si poslední zbytek důstojnosti a beze slova odejdete středem, ať má čas s tím gaučem třebas srůst.
Neodpustil jsem si a při odchodu jsem prásknul dveřmi, aby si všimla, že jsem odešel. Dobře, i v tomto výstupu bylo kapku hysterie a má důstojnost klesla na úroveň mínus jedna, ale věřte, že v tu chvíli jsem mněl rudo před očima. Chtělo se mi něco rozbít, do něčeho kopnout, rozstřílet, zbourat, zničit…Chuť zahrát si na demolition mana jsem záhadně zahnal a zavolal raději Petrovi. Přeci jenom je skoro 5let ženatý a mohl by mi předat nějaké životní zkušenosti či moudra. Tím si sám sobě omlouvám fakt, že jdu ven s vidinou restartu, což není nic jiného než, že se prostě opiju. Lepší nápad nepřišel. Cestou za ním jsem se snažil seřadit si myšlenky a události. Nechápu, co se děje. Vážně, nechápu. Jde to mimo mě. Možná bych to měl vědět, možná mi vysílá nějaké signály, ale já je nejsem schopen rozšifrovat. Má mozková kapacita je na tohle prostě krátká.
Petr, který byl, mým svědkem na svatbě, Natálii znal velmi dobře a mimořádně přišel včas. Ano, je to ten kolega, co byl přítomen mému seznámení s Natálií. Snažil se mít chápající výraz a prohodil – „Kamaráde s ženskýma je to prostě těžký. Vytáhnul si do hospody ve všední den otce od rodiny, tak snad to stojí za to. Pokud ne, tak i tak díky.“ Když mu přinesli první pivo, usmál se a řekl – „Konečně aspoň nebudu sám, kdo u stolu vypráví divnopříběhy, kdy se mi naskytne pohled do kosmíru, v kterém žije má žena. Naše paralelní světy se na chvilku střetnou, což mývá katastrofický následky. Takovej velkej třesk a výsledkem jsou naše dvě báječný děti. Usmiřovačky jsou výborný, ale bohužel jim předchází nepříjemnosti. Většinu času, ale žijeme v pokusu o symbiózu a celkem se nám to i daří. I když někdy mám pocit vetřelce a má polovička je Susan Sarandon, co se mě snaží zabít. Prostě nejsem pochopen a netuším, zda je chyba na vysílači či příjmači.„ Napil se z piva, tak moc, že ho skoro vypil na jeden tah. „Víš má žena mi při odchodu řekla – vrať se v rozumnou dobu a v rozumném stavu nebo Ti dám při příchodu pár facek, aby ses probral z té diskotéky, v který žiješ.“ Nazvedl obočí, dal ruce do kříže, zahleděl se do sklenice a řekl - „My se prostě takhle neustále popichujeme, ale není to myšleno zle. Tím chci říct, že někdy ženská řekne něco, co je vlastně ve skutečnosti myšleno jinak než jsi schopen pochopit, i přes její vysvětlování. Do ženštiny jsem zatím moc neproniknul, ale snažím se.“ S tímto konstatováním dopil pivo, rozhodil ruce a pobaveně dodal – „Netvař se, jak boží umučení. Určitě není tak zle, jak se to teď tváří.“
Po tomhle jsem si nebyl jist, zda on je člověk, co by mi mohl dát nějakou užitečnou radu, ale bylo mi jasný, že mě aspoň vyslechne a dá si se mnou pár piv, což jsem potřeboval. Vyprávěl jsem a on bez svých typických narážek a popichovaček poslouchal. Měl bych začít asi od začátku....
