Po několika dnech Natálii pustili domu do domácího ošetřování. Byl jsem moc rád, i když měla stále výkyvy nálad, měl jsem pocit, že se mi vrací zpět má žena.
Moc jsem si přál, abychom opět vrátily naše zvyky a žili jako dřív. Nicméně jsem na to šel zřejmě moc hrrrr a po každém malém úspěchu jsem toužil po dalším, tak dychtivě, že jsem Natálii zaplašil do kouta, kde odmítala cokoliv. Snažil jsem se nemyslet na všechno, co se stalo, skutečně jsem si dával nohu za krk, abych jí nevyčetl to, co se stalo, ale byly chvíle, kdy jsem selhal. Vlastně jsem si zatím neuvědomoval vážnost situace, v které jsme. Nevěděl jsem si sice rady, ale nenapadlo mě obrátit se na nějakého odborníka. Zřejmě jsem si nechtěl připustit, že bez cizí pomoci nemáme šanci tohle ustát.
Natálie byla už druhý týden doma. Nechtěla se vrátit do zaměstnání, nenutil jsem ji a nechával ji doma odpočívat. Navrhl jsem, že bychom mohli zajet do toho pensionu, kam jsme chtěli předtím jet. Kupodivu souhlasila a já se těšil. Doufal jsem, že se znovu sblížíme, že přestane být tak odtažitá. Celé dny prosedí u televize, prospí anebo sedí na balkóně s cigaretou v puse. Moc nemluví, stále je jí zima a cítí se unaveně. Chybí mi celá ona, chybí mi to všechno „naše“, chybí mi naše intimita, chybí mi všechno.
Odjeli jsme na prodloužený víkend. Ožila, měla lepší náladu, z výletů byla nadšená a já měl pocit, že všechno bude dobré. Pomalými kroky se dostaneme k tomu, abychom spolu mohli fungovat. Před naším odjezdem mě chytla za ruku, přitiskla se ke mně a řekla mi, že mě miluje. Měl jsem být nadšený, ale i přes její rolák bylo evidentní, jak moc pohubla a pak mi to došlo. Už velmi dlouho jsem ji neviděl jíst "normální" jídlo nebo alespoň "normální" porci. Po každé, když jsem mluvil o jídle se začala vztekat. Jsem ignorant. Jejích propadlejších tváří jsem si všimnul, až když jsem ji rukou sčesal vlasy z obličeje, její odtažitost jsem měl za projev vnitřních nepokojů, domníval jsem se, že zhubla ze stresu a díky pobytu v nemocnici a že na sebe vrství kupu oblečení, protože jí je vážně chladno. Posledních pár dní se mi doma vlastně i vyhýbala, skrývala svou tvář, své tělo a svou mysl přede mnou. Všechny ty malé niance začali do sebe zapadat.
Z ničeho nic se mnou mluvila, usmívala se a já dumal nad tím, co s ní dělat. Jak to řešit? Kde začít? S kým si o tom mám promluvit? Nenapadl mě nikdo jiný než podvyživená Olívie. Jsem prostě vůl a zřejmě jsem nebyl při smyslech. Ta by o tom měla snad vědět nejvíce. Zavolal jsem ji a domluvil si s ní schůzku na druhý den. Byla z mého telefonátu velmi překvapená, jen jsem nebyl schopen rozeznat, zda mile či nemile.
Druhý den jsem nechal Natálii v její obvyklé gaučové póze a odešel s Jimem. Olívie měla dar lidi šokovat. Očekával jsem, že příjde ta slečna, co jsem si tu s ní povídal naposledy a ona přišla vymóděná jak na prostitutkovský ples v opeře. Moc jsem nevěděl, jak začít. Je to přeci jenom citlivé téma a jistě i pro někoho jako je ona. Začal jsem tedy mluvit o tom, že Natálie přestává jíst a velmi hubne. Olívie moc nechápala, o co mi jde. Dokonce ji na tom nepřišlo nic divného či špatného, ba to dokonce vetovala jako dobrý nápad. Olívie nemá ponětí o tom, že ona sama je chodící kostra a proto asi nechápe, že já nechci mít doma chodící kostru. Ona se totiž považuje za štíhlou a ne za vychrtlou. Několik minut jsme si vyměňovali názory ohledně jídla, stravování, půstů, zdravých návyků atd.. Samozřejmě jsme se nikde neshodli. „To byl ale stupidní nápad se s ní setkat. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že mi ona může poradit?“ Byla mnou lehce bouřená a zřejmě měla nějakou mentální poruchu na příjmači, ale přišlo ji to jako když dělám z komára velblouda. "Já ji dám velblouda, nána jedna pitomá." Pomyslel jsem si.
A tak jsem se s ní rozloučil a šel jsem domu. „Jsem snad cvok? Někomu tu evidentně přeskočilo. Já vím, na vzhledu nezáleží, ale nemůžu mít doma kostlivce. Odpuzují mě, dokonce mě děsí. Bože, co když ona tak chce vážně vypadat. Nebo je nemocná?“ Honilo se mi v hlavě hodně věcí a řekl jsem si, že zajdu za tím lékařem, co Natálii propustil. To je mnohem rozumnější nápad než zkontaktovat Olívii a měl jsem upřímnou radost, že mě napadla takhle skvělá myšlenka.
Ta zákeřná vychrtlina mezi tím než jsem přišel domu zavolala moji ženě, kterou ve chvíli, kdy slyšela klíče v zámku, popadl děsný amok…
