Absudrní hysterický výstup. Tak by se dalo shrnout to, co se u nás doma dělo. Spousta výčitek, obviňovaní, slz a křiku. Totální kosmír… Nic nedávalo smysl.
„Já jsem věděla, že se Ti líbí a nemáš koule na to, to přiznat.“ „Kdo? Olívie? To je psychicky narušená vychrtlina, které bych nedotkl ani tyčí na vopice. Bych se poblil.“ Nevěřila mi ani slovo a vykřikovala ty svoje nesmysly. Zarytě přesvědčená o tom, že Olívie je Afrodita dnešní doby a každý chlap před ní padá na kolena. Hluboký omyl. Nechápu, kde na to přišla. A že zrovna já bych se zajímal o bytost jako je ona je tak absurdní jako vidět ledního medvěda na Sahaře.
Víte, vždycky jsem, měl slabost pro ženy, které prostě mají prsa a boky. Představte si naši Jitku Čvančarovou, to je pro mě atraktivní žena a žena s vizáží Victorie Beckham u mě nemá šanci. Samozřejmě nejde jen o vzhled, ale Natálie nic jiného než vzhled neřeší. Moje žena byla úžasná, byla propojením všeho, po čem jsem u ženy toužil najít. Jen musím použít slovo „byla“. Přede mnou stojí jen stín ženy, kterou jsem si vzal. Všechno to začalo nějakou nesmyslnou honbou za štíhlostí, jenže má žena štíhlá byla. Jistě mi každý dá za pravdu, že při výšce 167cm vážit 65kilo je zcela normální. Měla postavu jak lusk. Byla krásná, ta nejkrásnější a nejbáječnější žena na světě. Kam se poděla?
Argumentace neměla smysl, vše, co jsem řekl, bylo použito proti mně. Celkem zoufalá situace. Zoufalý lidé dělají zoufalé věci a tak jsem ji popadl a zatřásl s ní v naději, že se probudí. Vyjeveně na mě kouká, mlčí a třese se. Nevím, zda je to mnou, vztekem a nebo nedostatkem tělesného tuku. Křičel jsem jen „probuď se.“ A po chvilce se rozmluvil více. „Natálie nejsi v pořádku, potřebuješ pomoc a musíš si to do prd…ele přiznat. Co se to s Tebou sakra stalo? Jdi a podívej se na sebe, podívej se, jak se ničíš, jak ničíš nás.“ Sedla si na gauč, přitiskla si obličej na pokrčená kolena a kolíbala se. Působila kapku děsivě, ale já statečně mluvil dál. „Opravdu si myslíš, že taková podvyživená rozhoďnožka jako je Olívie by mě mohla přitahovat? Vážně? Hnus! Bych radši políbil zadek mrtvýmu hrochovi než abych se ji dotknul. Chtěl jsem jenom radu, jak Ti pomoct. Uznávám, že to byl pitomej nápad, ale nikdo jinej mě nenapadl. Celá tahle situace je absurdní a já už na to nemám nervy.“
Pochodoval jsem po obýváku, rozhazoval rukama, odříkával svou řeč a ona se stále jen kolíbala. Když mi jsem se nadechoval, abych pokračoval, vstala a sundala si župan. Tím mě dost vykolejila. Takovou reakci jsem neočekával. Viděl jsem ji po několika týdnech nahou. Utrpěl jsem šok, ztratil jsem nit a jen jsem zíral. Řekla jen „Takže mi chceš říct, že se Ti nelíbím?“ a nahodila prazvláštní výraz s něčím, co vzdáleně připomínalo úsměv. „Ne!“ automaticky to ze mě vylítlo. Chvíli jsem stál jak opařený a přemýšlel, zda jsem to řekl, a když mi došlo, že ano, všimnul jsem si, jak se Natálie obléká do županu a sedá si zpět na gauč. To "ne" mi znělo v uších jako ozvěna. Nevím, kdo z nás dvou byl ve větším šoku. Zmohl jsem se jen dojít do ložnice, popadnout naše album a donést ji ho. Sedl jsem si k ní a zeptal se „pamatuješ?“ a začal jsem otáčet jeho stránky……
