Labyrint - Zápis 72: Nezdolný (předposlední díl)

Betonová tlama Strahovského tunelu spolkla vůz jako pilulku kyanidu, aby ho rozleptala a rozpustila ve svých útrobách a nikdy ho už nepustila na světlo. Oblohu překryly tisíce tun šedivého stropu. Ritino čelo se stáhlo vráskami.

První kilometr v tunelu se černý Lincoln držel v levém pruhu, potom sjel náhle ke straně a zpomaloval, až skoro zastavil. Najednou řidič zahnul přímo proti stěně, která se před ním nehlučně vysunula, a auto do otvoru vplulo jako delfín. Dveře se za nimi opět zavřely.

Vůz teď sjížděl širokou chodbou osvětlenou jen jeho reflektory. Hladká podlaha se svažovala, stěny byly ověnčené modrými, žlutými a šedými svazky kabelů, obepínaly tunel, jako by se Lincoln stal krvinkou prodírající se řečištěm tepny.

V kabině se rozsvítila žlutá lampička. Pasažéři se jeden druhému vyhýbali pohledem. Ritě se chtělo brečet. Nechápala, jak mohla dopustit, aby znovu zamířili do podzemí. Proč nekřičí? Proč se nerve a nerozbíjí věci? Rezignovala? Anebo ji snad odpovědi lákají víc než svoboda? Valentýna byla napjatá, v nesmyslném rytmu poklepávala prsty na koleně. Zdenal si svíral hlavu v dlaních. Kořínek se tvářil jakoby nic, pokradmu se ale neustále rozhlížel.

Pokud Rita dobře odhadla směr, kterým se cesta stáčela, mířili na sever Prahy. Mohli ujet pár kilometrů, ale v jednotvárném kolektoru to bylo těžké odhadnout. Bez varování zpomalili a zastavili.

„Jsme na místě,“ řekla Suzane a otevřela dveře. Vystoupili z auta do široké chodby. Dráty kolem jako by rezonovaly neviditelným napětím. Rita se rozhlédla. Chodba pokračovala dál, kam až dosvítily reflektory. Suzane otevřela kufr a vytáhla štíhlý rapír, který si připjala do nenápadného očka na pásku. Rozdala čelní svítilny.

„Nezdolný čeká.“

Ušli stěží deset metrů, když si všimli, že z hlavní kolektorové chodby uhýbá jiná, užší. U stropu se na ni napojovalo množství trubek. Na kohoutech se srážely studené kapky a dopadaly na zem. Suzane někde nahmatala vypínač a vyrazila chodbou ještě dřív, než se zářivky probraly ze stoletého spánku.

Rita kráčela hned za ní. Expres kurýr na smrt spočíval na obvyklém místě opřený o pravé rameno. Přesto byla žena neklidná. Nahlížela Suzane přes rameno, připravená jí při jakémkoli náznaku léčky rozdrtit hlavu. Kořínek se držel ve stínu.

„Už tam skoro jsme,“ uklidňovala je Suzane, jako by Ritě četla myšlenky.

„Kde?“

Jejich průvodkyně otevřela další dveře a v půli pohybu se zastavila. Bylo to tak nečekané, že do ní Rita vrazila. Do Rity Zdenal a do Zdenala Valentýna.

„Doprdele,“ zašeptala Suzane.

Byla před nimi rozlehlá místnost. Strop nebyl vysoký, její podlaha se však propadala do hloubky deseti metrů. Stěny pokrývaly proudy těžkých litinových trubek. Stejné trubky se splétaly v mnoha úrovních hluboko pod jejich nohama. Propast přepažoval most z hustě spletených ocelových prutů. V jejím středu byl na ostrůvku plechu improvizovaný holobyt.

Okolí připomínalo víc strojovnu než ložnici, přesto na zemi ležela špinavá rozválená matrace, hned vedle stál skládací stolek s obrovskou konvicí kafe. Kolem byly poházené kartony od cigaret a prázdné pet-lahve od piva Měšťan. Pod stropem visel za paži uvázanou ve smyčce  muž. Provaz vedl od jeho rudé dlaně vzhůru, obtáčel jednu z trubek a napnutý klesal po přeponě rovnoramenného trojúhelníku k noze židle, ke které byl přivázaný. Na židli seděl obrovitý hromotluk, kterému výrazy jako přepona nebo rovnoramenný trojúhelník neříkaly vůbec nic. Četl sportovní přílohu novin.

Jeho tělo bylo tělem kulturisty, který před dvaceti lety skončil s kariérou - mohutné, svalnaté a mírně odulé. Kůže byla modravě bledá, plná ošklivých jizev a ostře kontrastních černých chlupů. Hruď halily kožešiny plné zaschlého bahna. Kolem pasu měl muž uvázané zbytky flanelové košile, připomínající skotský kilt. Džíny na obřích stehnech byly místy prodřené. Krk obra byl sestehovaný řemínkem. Pod ohryzkem ho obepínal ocelový obojek s ostny, v jehož přední části trůnila vroubkovaná zlatá krabička. Obličej muže vypadal jako vysekaný ze dřeva zpitým dřevorubcem, který si přitom usekl několik prstů. Pod masivními střechami obočí vyhlížely nepřirozeně tmavé oči.

Suzane zalapala po dechu a vztáhla ruku k visícímu muži. Rita se ušklíbla, přestože ji zamrazilo v zádech.

„Koho jen napadlo, že zrovna šestka je ďáblovo číslo?“

Sedmtři nasál dým a vyfoukl jeho oblak směrem k visícímu muži. 

„No to mě ho podrž! Nazdar, kočičko. Ňákej pátek sme se neviděli,“ pohnula se hromotlukova ústa a z krabičky na krku vyšel podivný sípavě strojový hlas.

Před Ritu se prodrala Suzane. Zkušeným pohybem od pasu tasila rapír. Proti hřmotnému Sedmtři vypadal jako párátko na zuby.

„Co se tu kruci stalo?! Cos to udělal Vojtovi?“

Světlovlasý muž visící za paži zasténal.

„Trošku jsme s kamarádem klábosili,“ uchechtl se Sedmtři a ze slavíka vyšel mechanický smích bez emocí. „Představ si, že to byl právě on, kdo mě na samým začátku spoutal řetězama a vypustil tu křídlatou bestii. A ještě byl tak blbej, že mi to dneska vyzvonil... Můžeš bejt v klidu, Suzane. Teď jsme si kvit.“ Sedmtři zašlukoval a rudou špičkou cigarety začal přepalovat provaz vedoucí od nohy židle ke stropu.

„Jakto že nejsi mrtvej? A kde ses sakra celou dobu flákal?! Když jsme tě naposled viděli...“ ptala se Valentýna.

Sedmtři k ní zvedl oči. „A to je kdo?“ Chvíli na ni nechápavě zíral, než ho zasáhlo pochopení. „Hrome, děcka, já vás nepoznal! Mladej vypadá, jako by se přidal ke skinům a místo rohlíků začal snídat perník. A ty si taky bejvala větší šťabajzna.“

„Díky za upřímnost... Co kdybys mi odpověděl?! To seš teďka zombie, nebo co?!“ odsekla Valentýna.

„Co je to doprdele zomby? Jestli tomu neteče krev a neumírá to, tak sem asi zomby!“

„Máš chuť sníst něčí mozek?“ zeptala se opatrně Valentýna.

Vytřeštil na ni oči. „Dítě, z tvejch řečí by se jeden poblil.“

Sedmtři potáhl z cigarety a znovu přiložil rudý konec k provazu. „Jsem v rychtyku. Prostě jsem jenom neumřel. Nezabilo mě, že jsem vykrvácel. Mý tělo funguje dál jako našlapaná mašina. Trochu ztrácim cit, ale pořád musim žrát a chlastat. Pořád mi rostou chlupy a péro mi...“

„To jsme moc rádi, že se nic nezměnilo!“ utnula ho Rita.

Provaz se konečně přepálil a viselec s bolestným heknutím žuchl na podlahu, až to kovově zadunělo. Suzane mu pomohla na nohy. Muž zvedl ze země krátký meč, který se válel opodál, a levačkou ho zasunul do pouzdra na zádech. Podíval se na Sedmtři a jen zavrtěl hlavou. Přestože mu jedna paže ochable visela u těla, nezdálo se, že se opravdu zlobí. „Družina je kompletní, měli bychom vyrazit,“ řekl.

„Wihelin nás očekává. Musíme jít,“ vysvětlila Suzane.

„Však ještě chvíli vydrží,“ odtušil Kořínek. „Co jsi celou tu dobu dělal, člověče?“ obrátil se na trestance.

Sedmtři se narovnal v celé své výši. Protáhl si krční svaly, až mu páteř hlasitě zalupala až kdesi mezi lopatkami. „Když sem se probral po tý roztržce s Cháronem, byl sem přivázanej na vleku s mrtvolama. Ty kanálnický smraďoši si mě táhli do hnízda. Možná jim bylo líto nechat tolik masa shnít. Posadil sem se a začal chrčet, protože sem chtěl něco říct. Jednoho z nich trefil šlak. Ostatní řvali, jako by jim rvali nehty, a zdrhali vo sto šest. Chtěl sem na ně houknout, ale šiška se mi zhoupla dozadu a já si nahmatal prořízlou průdušnici. Byl sem podělanej strachy. Nestává se mi každej den, že mi bezmála uříznou hlavu. Nakonec sem si ale řek: A co, stanou se horší věci. Taky mě mohli zabít. Moc těmhle doktorskejm blbostem nerozumim, třeba se podřezání dá přežít. Prohledal jsem toho hajzlíka, co ho to trefilo, a našel u něj placatku s rumem. Trošku jsem ji přeleštil rukávem a použil ji jako zrcadlo. Sem mazanej. Ten rum sem vypil až potom, co sem si nahrubo zašil krk tkaničkou z boty.

Teď to zní jako švanda, ale necejtil sem se zrovna nejlíp. Bylo mi jasný, že ste v tý bitce zachcípali. A pořád jsem nedokázal kápnout na to, jestli žiju nebo to už mam taky za sebou. Toulal sem se chodbama a hledal ekzit, dokud neshořela poslední pochodeň, co sem čórnul kanálníkům. To na mě přišly kapku starosti. Potácel sem se dál potmě a čekal, že spadnu do nějaký díry, nebo mě něco sežere. Asi by se to stalo, kdybych nezabloudil do Nekropole.“

„Mohli bychom už jít?!“ Suzane byla netrpělivá.

„Nepřerušuj, číčo, copak nevidíš, že mluvim?“ zavrčel robotický zlatý slavík. „Nekropole,“ zopakoval Sedmtři poslední slovo. „Strávil sem tam pár zajímavejch dní, než mě ty mrtví hajzlíci prodali Hluchejm. No a akorát, když mě eckortovali zpátky, přišel rozkaz zaútočit na tu smradlavou pevnůstku. Řek sem jim nohama rukama, že když mě pak pustěj, tak jim pomůžu v bitce. Jasně, že sem jim nevěřil, chtěl sem zdrhnout. Asi sem ale udělal dojem. Uprostřed bitvy ale potkam vás, to mě dost vykolejilo...“

Suzane se už nenechala odbýt. Vyšli z místnosti a zabočili do další úzké chodby, kde mohli kráčet jen jeden za druhým. Strop byl tak nízký, že Sedmtři i Rita museli krčit hlavy. Průvod vedla Suzane a její druh ho uzavíral.

Sedmtři mluvil dál, jeho hlas deformovala ozvěna klouzající po hostalenových trubkách. „Za katrem u Hluchejch sem neměl moc dobrý vyhlídky. Nakonec to šlo ale líp, než bych čekal. Ty jejich doktůrci ze mě byli hotový. Že sem to všechno přežil. Furt votravovali s nějakejma testama, až jsem jednoho z nich přetáhl lavicí, tak mi dali chvíli pokoj. Pak ale slíbili, že když na sebe nechám šáhnout, přinesou mi cigára. Jsem ale mazanej, nejdřív sem vykouřil dva kartony, abych votestoval jestli nekecaj. Udělali mi tenhle mluvící verk, protože mysleli, že jim snad něco vybleju... Neni, co dál vyprávět. Včera si mě u nich vyzvedla tady malá Suzane a zavedla mě do tý místnosti s trubkama. Docela jsem čuměl, když dneska řikala, že jede pro vás.“

„Tak to je oboustranný,“ odtušila Rita.

„Nechápu, jaks to všechno přežil, mezuláne!“ usmál se Kořínek. „Ale jsem rád.“

„Já tomu taky nerozumim, starej, ale vyhovuje mi to. Nejsem složitej člověk. Stačí mi, když to funguje.“

Chodba se křížila s jinou. Zahnuli vpravo. O pár desítek dalších metrů byla jiná křižovatka. Míjely další a další křižovatky a chodby, a přestože se Rita snažila zapamatovat si cestu, brzy se naprosto ztratila. Napadlo jí, jestli jim Suzane nemotá hlavy naschvál. Jejich průvodkyně šla ale najisto. Odemkla kruhový mřížový průlez, který se skrýval za jedním z plastových panelů. Prolezli jím a opustili kolektorové koridory. Vnořili se do prastarých chodeb, kde byly podlahy i stěny tvořeny rudými cihlami. Na cestu si svítili čelními svítilnami.

„Budeme tam už brzy?“ zaúpěl zoufale Zdenal. Podpíral Valentýnu, která kráčela mezi ním a Kořínkem. Dívka se hrbila. Lícní kosti jí vystoupily ještě víc, oči se topily v černých tůních stínů. Vrásky se rozběhly po obličeji jako praskliny po zrcadle. Vlasy ztratily lesk a zešedivěly. Valentýna upírala oči do studené tmy a klopýtala vpřed. Popraskané rty stažené napětím. Loutna jí poskakovala na zádech.

Spěchali.

diskuzi najdete na: http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-72-nezdolny