Labyrint - Zápis 67: Třetí

Vyčkávali. Neměli ponětí o tom, co se děje za pancéřovanými dveřmi. Zvukotěsně je dělily od Hluchých jako hráz. Vzduch v místnosti byl suchý, kdesi vrčela klimatizace. Podlaha pod nohama studila, tvrdá a hrubá jako kůže malomocného.

„Luminus Ocurir,“ zašeptal Zdenal. V ruce držel masivní baterii pocházející ze světlometu Titan Turbo, který zůstal na palubě Kraksny. Rozžehla se nad ní mihotavá záře jako plamen svíčky.

Šero se projasňovalo. Vynořovaly se z něj tvary, obrysy skříně, stolu a židle. Záře ale nepronikla dost daleko, aby tmě vyrvala všechna tajemství.

Valentýna tápala po studené zdi. „Musí tu být někde vypínač.“

Zdenal přešel ke stolu, modravé světlo se odráželo na desítkách lesklých předmětů vyskládaných na jeho desce. Připomínaly chirurgické nástroje. Impozantní sbírka skalpelů, bodců, kružítek, pilek, kleští, trychtýřů a dalších podivných věcí, které se mohly používat k přípravě špaget nebo trhání očních víček. Všechny z leštěné oceli, hýčkané neznámýma rukama bez soucitu. Zdenal si je s nedůvěrou prohlížel. Najednou sebou trhl - z hloubi místnosti se ozval chraplavý smích.

Rita v mžiku pozvedla palcát, Kořínek zacílil Škorpion a krok za krokem postupoval proti neznámému zvuku. Zdenal něco zamumlal a prchavé světlo baterie zesílilo. Z temnoty se vyloupla silueta. Seděla na masivním trůně. Její lesklé černé oči zářily beze stopy bělma, leskly se nenávistí.

„Zdenale, nespouštěj ze Slívy oči!“ nařídila Rita. Přikrčená se plížila k cizinci.

Mladík upřel podmračený pohled na Tomáše, který si toho sotva všiml. Místo toho vytáhl z náprsní kapsy nůž ještě vlhký krví. Potěžkal ho v ruce.

„Slíva? Pořád ti tak říkají?“ zachraptěl cizinec a ztěžka polkl. „Co kdybys řekl pravdu? Co kdybys těm lidem, kteří ti tak tupě zobou z ruky, řekl alespoň jednou pravdu!“

Kořínek se přiblížil k tajemné siluetě. Hleděl na ni přes mířidlo automatické zbraně. Cizinec seděl v obrovském křesle, které se lesklo matnou ocelí. Neměl vlasy, jeho čelo bylo zvrásněné rýhami jako měsíční povrch. Oči ztrácející se v propadlé tváři žhnuly. Tělo bylo hubené jako tělo kostlivce, vyschlá kůže ho těsně obepínala. Kořínek vystoupil ze slepého úhlu. Sklopil hlaveň k zemi a přikryl si rty dlaní.

Zdenal ještě zvýšil intenzitu modravého světla, přestože baterie v rukou začínala doutnat. Pozvedl ji nad hlavu jako pochodeň. Ve Slívově tváři se zračilo podivné napětí. Uhnul pohledem a sklonil se k umírajícímu impovi.

Konečně světlo ozářilo i trůn. Seděl na něm nahý muž. Jeho zápěstí stahovala ocelová pouta nořící se do konstrukce křesla. Další obruč vedla pod krkem, objímala ho jako nenasytná milenka. V sedačce křesla zel otvor na odvod výkalů.

V divokém výrazu cizince nebylo místo pro soucit. Ruce i nohy pokrývalo množství šrámů a strupů. Vlasy byly nějakým způsobem odstraněny, zůstaly po nich na hlavě jen rudé tečky. Dlouhý knír zplihl a slepil se krví, jeho levý konec čněl vzhůru, jako vzdorný prapor potlačené revoluce. V zapadlých očích dohoříval zelený plamen.

„Náramně chytře jsi mě využil, Slívo, nebo bych měl říct Matyáši Morne? Budeš mlčet i teď, ty, kvůli kterému Špína lehla popelem? Ty, kvůli kterému zemřeli moji skřeci?! Rito, sejměte mi okovy, zlomím tomu parchantovi vaz!“ sípal Delapanza změněný k nepoznání v hrozivou trosku pokrytou zaschlou krví. Muž, který zestárl během několika dní o dvacet let.

„To není možné... Delapanzo, vy žijete!“ řekla Rita.

„Vypadá to tak.“

„No tak, Tome, řekni něco,“ zaprosila Valentýna. „Řekni, že lže!“

Impovy jazyky visely ochable z tlamy, nozdry se zachvívaly chrčivým dechem ve stále větších intervalech.
Slíva mlčel. Nůž mu volně vypadl z prstů.

Delapanza potřásl hlavou. „Měl jsem tě za člověka z Povrchu. Hostil jsem tě na svém sídle, rozmlouval s tebou a věnoval jsem...“

„Věznils mě!“ odsekl Slíva.

„Měl jsi mi říct,co jsi zač! Vyhnal bych tě daleko za svou bránu. Když mučitelé Hluchých zjistili, že jsem o tvé pravé totožnosti celou dobu nevěděl, smáli se, až jim tekly slzy!“ Rytíř se třásl ponížením. Pohlédl k ostatním. „Máme před sebou zrádce, co nás ovinul smyčkami lží. Muže, který je zvyklý vraždit!“ Delapanzův hlas se vyšplhal do zlobné fistule. „.....Máme před sebou jednoho ze tří vůdců gildy Hluchých. Jednoho z triumvirů!“

Následovalo šokované ticho, které první porušil opět rytíř: „Hluší mě mučili. Chtěli zjistit, kam zmizel.“

„Nemůžu za to, co se stalo se Špínou. Netušil jsem...“ řekl Slíva-Matyáš a pohlédl Delapanzovi do očí. „Byl jsem na útěku, když jsi mě zajal. Můžeš si za to sám.“

„Tak dokonce jeden ze tří?!“ zajíkla se Rita. „Patřils celou dobu k nim?!“

„Copak mě neposloucháte? Chtěl jsem Gildu reformovat. Zakázat žraní lidskýho masa a kšefty s prostitutkama, zaměřit se na obchodování a hazard a konečně dát Podsvětí trochu řád. Málem jsem při tom přišel vo kejhák. Vyštvali mě! Pronásledovali jako psa. Jsem na útěku, proboha!“

„Potřeboval ses na čas uklidit,“ tepal do něj Delapanza. „Hluší na Špínu nepřitáhli kvůli skupince lidí z Povrchu ale kvůli tobě! Chtěli tě zabít, i kdyby kvůli tomu měli rozvrátit pevnost. Proto chtěli, abych jim vydal všechny zajatce!“

„Ale po skupince šli přece i tak!“ bránil se Slíva. „Hledali je po celym Podsvětí. Dřív nebo pozdějc by se stejně profláklo, že je máš pod zámkem, a Hluchý by si pro ně přišli...“

„Jedno mi ale vysvětli, Slívo,“ ozval se Kořínek. „Co ty vlasy? Sám jsi přece říkal, že holá hlava je symbolem moci!“

Tomáš stál proti němu nehybně jako kámen.

„Rozhlídni se po tý špíně a bordelu. Je těžký mít zrcadlo a dost světla, aby sis mohl pravidelně holit hlavu. Jedna věc je ale v podzemí ještě těžší. Starat se vo dlouhý rozpuštěný vlasy. Tahle čest připadá mezi Hluchejma jen triumvirům. To je symbol vládců!“

Kořínek k němu přistoupil a přitiskl mu k ledvinám hlaveň. „Co to s námi hraješ za hru, Hlušáku?! Zavedl jsi nás až do vězení svých zvrhlých pánů? Chtěl sis snad vykoupit svobodu? Jen zpívej, ptáčku, nebo ti pomůžu stejně, jako tví bratři pomohli Delapanzovi. Polož ruce na stěnu, ať je hezky vidím!“

„Klídek, staříku," ohradil se Slíva a zamířil ke zdi. „Zase jsem tolik nelhal. Opravdu mam rád metal. A celou dobu sem kopal za skupinu!“

„I ty máš na rukou krev skřeků!“ zasyčel Kořínek a postrčil ho Škorpionem.

Rita položila do dlaně levačky hlavici Expres kurýra na smrt. „Pořád se mi na tobě něco nezdálo. Už to dává smysl... Nechtěl jsi ke kanibalům, protože by tě poznali. A palácem Hluchých jsme taky prošli tak hladce, protože od kuchyně už jsi tu byl jak doma. Proto jsi tak rychle zavřel hubu tomu chlápkovi venku nad skládkou. Podrazils nás a já teď marně uvažuju, proč si tě nechat v zádech.“

Tomáš zuřivě zavrtěl hlavou. „Delapanza mě uvěznil! Kdyby mě nechal jít, Špína mohla bejt v bezpečí.  Stejně tak jsem vám před pár dny nabízel, že se rozdělíme. Co sem měl sakra dělat víc?! Patro nad námi je Sekretariát – a to je pravda! Doved sem vás sem. Začínam toho litovat.“

„S kým teda vlastně jsi?“ zeptala se Valentýna.

„Sám se sebou,“ odtušil Kořínek.

Zdenalovi se mezitím podařilo najít pult s vypínači. První spustil z ukrytých reproduktorů operní árii z Pucciniho Tosky. Výbuch zvuku je vyděsil, že se jim málem podlomily nohy. Dalším z vypínačů se Zdenalovi podařilo rozsvítit. Ukázalo se, že z mučícího sálu vedou ještě jedny prosklené dveře. Byla za nimi malá místnost s pohovkou a nočním stolkem, nyní prázdná.

Zdenal stiskl na panelu další tlačítko. Zasyčelo to a náhle zmizely obruče poutající Delapanzovy ruce a krk. Rytíř vyrazil, jako by jej vymrštila pružina. S řevem. S nečekanou mrštností a zoufalou silou skočil Slívovi po krku. Srazil ho k zemi a drtil mu ohryzek. Zuby cenil jako zvíře, v koutku úst pěnily sliny.

Kořínek zůstal nehybně stát. Zdenal zareagoval bez přemýšlení. Přiskočil a snažil se peroucí se muže odtrhnout. Rytíř se naslepo ohnal loktem a vyrazil mladíkovi dech. Vztek dával rytíři nelidskou sílu. Tomáš kopal nohama, snažil se odtrhnout ruce, které se mu zatínaly do krku jako spáry. Jeho tvář zrudla.
„Dost! Přestaňte s tím!“ nevydržela to Rita a rozrazila Delapanzovy ruce. Slíva toho využil, skopl rytíře ze sebe a odkulil se. V pokleku se doštrachal do rohu místnosti. Ostražitě těkal očima, držel před sebou napřaženou ruku, jako by se bránil úderu, který každou chvíli dopadne.  Třel si hrdlo, na kterém naběhly krkavě rudé otisky Delapanzových prstů.

„Máte příliš málo spojenců, abyste si mohli vybírat,“ zachraptěl Matyáš Moren, který byl i Tomášem Slívou.

Dlouho se měřili zlobnými pohledy. Slíva se krčil v koutě, vlk odhodlaný nedat svůj kožich lacino.

„Spřáhli jsme se i s lidožrouty. Tohle už není takový rozdíl,“ překvapil Zdenal.

„Šla po mě půlka Podsvětí, stejně jako po vás,“ povstal Slíva. „I já prošel vším tím svinstvem. Teď sem se vrátil, abych dobojoval svoji válku. Možná mám tvrdší jádro, než si myslíte. Možná jsem víc zabíjel, ale vy už víte, jak to tu chodí. Andílci vylítli komínem do nebe, naše hřiště je plný bahna. Možná nejsem vyhazovač, ale jsem takovej, jakýho ste mě poznali! Ne, nepřijdu do nebe. Vím, co je to zloba. Vy všichni ji uvnitř máte. Černou bestii, která vás žere po každým dalším kopanci, zradě a křivdě.

Chci zpátky svý postavení. Chci, aby se Gilda vyhrabala z těchhle sraček! Rito, Delapanzo, pomstěme se za všechno, co nám ty hajzlové udělali. Pomstěme se společně!“

Delapanza seděl opodál, očima bloudil někde daleko. „Společně,“ zopakoval.

„Manipuluješ s námi,“ obvinila Tomáše Rita.

„Máme společnej cíl,“ odpověděl a smutně se usmál. „Dovedu vás do Sekretariátu, najdeme v těch papírech odpovědi. Pak si pudem každej svojí cestou.“

Rita chtěla něco namítnout, ale náhle si uvědomila, že chrčivý zvuk, který zněl v posledních minutách, se zastavil. Klimatizace běžela dál. Imp přestal dýchat.

diskuze na http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-67-treti (tentokrát poměrně ohnivá)