Labyrint - Zápis 66: 1937

Valentýna stála na záchodové míse, Zdenal ji objímal kolem stehen, aby neuklouzla. Na dlaždicích hned vedle se mačkala Rita se Slívou. Kořínek jistil kliku u dveří. Tísnili se v kabince toalety. Snažili se ztišit zrychlený dech. Napínali uši, ukrytí za dveřmi jen kousek od pisoárů.

Ozvalo se vrznutí hlavních dveří toalet a oni uslyšeli kroky. Někdo přešel do pravé části k mušlím, zabzučel zip. Muž za dveřmi si hlasitě oddechl, vzápětí uslyšeli jak se čúrek tekutiny tříští o porcelán.

Rita se podívala na ostatní. Měli nervózní stažené tváře. Bledá zpocená čela. Připravené zbraně se vražedně leskly. Moč se rozstřikovala a tajemný muž si falešně zapískal několik tónů z Imperiálního pochodu Hvězdných válek.

Rita si přitiskla ruku na obličej. Oči jí vylezly z důlků. Ostatní se na ni vyděšeně podívali.

Zvuk prýštící moči ustal. Zaklapaly paty v polobotkách. Sykl zip. Několik kroků k umyvadlu.

Rita zrudla. Držela se za ústa i za nos.

Pár kroků a bouchnutí venkovních dveří.

Rita se sesula na podlahu. Byla mrtvá smíchy, z očí jí stékaly slzy. Dívali se na ni jako na blázna. Ona jim to ale nedokázala vysvětlit, vždycky když chtěla říct, proč se směje, ji složil nový záchvat. Nechápavé a pohoršené obličeje to ještě zhoršovaly. Nedokázala jim říct, jak směšná jí takhle situace připadá: pět zabijáků krčících se na hajzlíku Hluchých.Myslela si, že ten smích snad nikdy nepřejde, ale stalo se to za pár sekund.

„Valentýno, nechceš si ostříhat ty nehty? Vzal jsem z kuchyně nůžky. Pro tebe,“ řekl Zdenal.

Dívka se podívala na ruce a kousla se do rtu. „Stříhala jsem si je dole.“ Zírala na dlouhé nehty, které se opět začínaly kroutit. Sáhla si na vlasy, které se už přeplazily přes zadek. Valentýna se roztřásla.

„Nezastavilo se to. Proboha! Nezastavilo!“ pochopil Zdenal.

Kořínek nevěřícně vrtěl hlavou.

Rita se už nesmála, držela dívku za ruku, hledala v jejím obličeji vrásky. Našla je. Drobné rýhy se prohlubovaly jako vysychající řeka.

„Bude to dobrý, Val. Vypadáš skvěle, možná jsou to jen takový dozvuky.“

„Já nechci bej stará,“ natahovala Valentýna.

„Musíme s sebou hodit!“ naléhal Zdenal. „Rychle získáme informace a vypadnem odsud. Potřebuji v klidu prostudovat grimoár. Já ti pomůžu, Val! Určitě něco vymyslím!“

„Musíme ještě pár hodin počkat,“ trval na původním plánu Slíva.

Po chodbě ke Kasinu pořád někdo chodil. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než poslechnout Tomáše. Tísnili se dál zavření na záchodku. Valentýna plakala a Rita ji konejšila. Kořínek se díval na ostří nože proti světlu zářivky. Zdenal přes polovinu plochy kabinky rozložil grimoár a zuřivě v něm listoval.

V půl osmé byli všichni ztuhlí. Zdenal stále luštil knihu. Jeho prsty nervózně klouzaly po řádcích, odpověď ale nenacházely. Byl čas vyrazit.

Plížili se po rudém běhounu, našlapovali po špičkách směrem k masivním dvoukřídlým dveřím. Byla v nich kulatá okna jako průhledy do lodní kajuty. Místo kliky měly madlo pobité zlatým plíškem. Kořínek nahlédl do okna.

Sál Kasina byl rozlehlý, ve tvaru kruhu. Na podlaze ležel matný černý koberec, který vzbuzoval zdání krematoria. Všechna složitá zábradlí, můstky, židle, hrací stoly a schůdky byly z tmavého dřeva lemovaného zlatem, což tento dojem ještě umocňovalo. Stěny pokrývaly pestré a řvavé cákance bílé, krvavě červené a černé. Visely na nich kubistické obrazy. Luxusní hrací stoly pro blackjack, baccarat, kostky a poker obkružovaly střed místnosti, kterému vévodila ruleta obložená slonovinou. Na řetězech pod stropem visela nad hracími stoly černá klec, mřížovaný kruhový tunel v dosahu každého z hráčských míst. U každé stoličky stál podstavec připomínající plivátko, který snad sloužil k odkládání talířů. U každého místa byl pod klecí zavěšen asi metr a půl dlouhý bodec zakončený malým hákem. Rukojeti bodců byly potažené modrým sametem.

Mřížový tunel byl prázdný. Téměř prázdné bylo i Kasino. Uprostřed místnosti, zády ke Kořínkovi, stáli dva holohlaví muži v zaujatém rozhovoru.

„Já snad nudou umřu. Je to tady takový pokaždý?“ prohodil jeden ze strážců.

Druhý na něj mlčky pohlédl, a opět se zadíval do neurčita na kubistické obrazy.

„Tvrdě vydělaný prachy, to ti teda povim. Byl jsem v žoldu v Basře, a taky ve Fayzabádu v Afghánistánu. A tady tu čumim na blbý mazanice. To sem mohli dát nějakýho důchodce z bezpečnostní agentury.“

Druhý strážce se k němu otočil. Ukázal na jeden z obrazů. „To je Filla. A támhleto Procházka. Víš vůbec, kdo to byl Filla?“

„Nemůžeme dál čekat!“ rozčiloval se šeptem Zdenal a nenávistně probodával očima Hluché.

Slíva neslyšně otevřel dveře. Ukázal přes místnost na druhou stranu, kde byly téměř totožné dveře s okny podobnými lodním průhledům.

Pochopili. Musí tudy.

Potom Slíva ukázal na dva strážce, pokynul Kořínkovi. Odklopil si cíp kabátu a zaklepal prsty na nůž.

Kořínek zuřivě zavrtěl hlavou. Ukázal ke dveřím a přiložil si prst na rty.

Chvíli oba vzrušeně gestikolovali.

„Tamhleto, je Modrý zátiší. Má nevyčíslitelnou cenu. A ještě větší cenu má to, aby všechno, co se stane za těmahle zdma, zůstalo uvnitř. Zavřený jako v trezoru,“ říkal zrovna strážce.

Rita stiskla Kořínkovi se Slívou ramena. Ukázala na protější dveře a napodobila gesto s prstem na rtech.

Vyrazili.

První šel Zdenal a hned za ním Valentýna. Kradli se přikrčení za hracími stoly, skrytí před zraky strážců Hluchých, kteří si povídali stěží deset metrů daleko.

Když byli u dveří, Rita vybídla Kořínka a Slívu. Běžte.

Když byli v půli místnosti, jeden z Hluchých vykřikl.

„Podívej!“

„Ty vole!“ vyhrkl druhý. „Jak se sem dostal?!“

Vytrhl od pasu revolver. Na kleci před jejich očima přistál imp. Lačně olizoval cosi, co ulpělo na mříži pod stropem.

„Přestav si, že by to sem vlítlo za plnýho provozu,“ prohodil strážce ke kolegovi a našrouboval na zbraň tlumič.

Kořínek do Slívy strčil. Teď! Pojďme!

Valentýna se Zdenalem už byli za dveřmi ke schodišti. Rita gestikulovala. Hněte sebou!

Slíva se zamračil.

Hluchý namířil na Elišku a vystřelil. Zbraň třeskla a cukla. Kulka zazvonila o mříž u impovy hlavy. Eliška vyděšeně zaskřečel. Jeho pronikavý výkřik se rozlehl ztichlým kasinem jako alarm.

Strážce zaklel a vypálil po impovi další dvě rány. To už se Eliška míhal vzduchem. Střela jej zasáhla a odmrštila na stěnu. Na bílé vykvetl další krvavý flek.

V té chvíli Slíva vytáhl ruku ze záňadří. Nadhodil si nůž a chytl jej za čepel. Ignoroval Kořínka vrtícího hlavou. Švihl celou paží. Ocel opsala tři obrátky a zaryla se až po střenku do zátylku střelce. Podlomily se mu nohy a zřítil se na zem. Pravá noha se křečovitě třásla.

V prostoru mezi Hluchými a Slívou se mihl stín. Tady a tamhle, jen čmouha, která mizela. Druhý strážce se překvapeně otočil. Rychle. Byl to profesionál. Vytáhl od pasu Škorpion vz.61 a ruka byla ve dvou třetinách cesty vzhůru, když se za ním objevil Kořínek. Pohladil mu ohryzek Solingenem. Nedokázal ale zabránit tomu, aby třeskla série výstřelů. Kulky prolétly stolem pro blackjack v explozi mahagonových třísek. Sotva dopadlo na zem tělo, přivlastnil si důchodce zbraň. Okamžitě sklopil pažbu Škorpionu a opřel ji v pažní jamce. Přes mířidla sledoval další dvoje dveře.

Slíva popadl do náručí krvácejícího Elišku.

Rita už stála v místnosti.

„Kurva!“ zdušeně křičela. „Jsme v prdeli!“

„Padáme!“ vyhrkl Slíva.

„Slívo,“ zabodl do něj Kořínek prst a chvíli lapal po dechu. „Teď jste mě opravdu nasral!“

Tomáš jeho pohled vydržel. "Tohle je válka!"

Uslyšeli blížící se hlasy.

Důchodce si přehodil řemen zbraně přes rameno a popadl strážce za nohy. „Pomozte mi ta těla zatáhnout pod ruletu!“

Rita se Slívou na sebe pohlédli.

„Dělejte!“ práskl Kořínkův hlas jako bič. Starý muž rval jednoho ze strážců pod hrací stůl. Krev z hrdla mrtvého se vpíjela do černého koberce, jako by ji vysávala houba.

Rita se Slívou se konečně probrali. V okamžiku zatáhli druhého chlapa pod stůl. Pár skoků a byli u dveří, které netrpělivě drželi otevřené Zdenal s Valentýnou. Stanuli před schodištěm.

„V patře nad námi je Sekretariát!“ informoval je Tomáš.

Už se chtěli rozběhnout, když uslyšeli, že se nad nimi otevřely dveře. Šum mnoha hlasů. Těžké boty bijící do schodů.

Dolů!!! ukázala Rita. Co nejtišeji sbíhali po schodech. O patro níž byly pancéřované dveře a pak mříž, oddělující dlouhou chodbu s mnoha dalšími dveřmi. Na mříži byla petlice a přídavný řetěz. Na pancéřových dveřích čtyři kola popsaná čísly. Trezorový zámek.

Zdenal k němu ihned zaklekl a začal zkoušet kombinace. „Doprdele!“ šeptal. „Doprdele, doprdele!“

„Dáš to?“ ptala se ho Valentýna a krčila se vedle něj.

„Ani náhodou!“

Tiskli se ke stěně. Upírali oči ke schodišti.

„Co budeme dělat?“ zašeptala Rita a vzápětí si odpověděla. „Bojovat!“

„Nesmí nás zajmout živé,“ potvrdil Kořínek. Natáhl závěr. Zkontroloval nastavení na střelbu v dávce.

Boty dusající po schodech se patro nad nimi zastavily. Zřetelně slyšeli, jak někdo řekl. „Rozdělíme se. Běžte to obhlídnout tudy.“

Zdenal horečnatě točil kotouči.

„Doprdele. Už tu budou! Zdenálku...“ třásla se Valentýna.

„Dělej, Zdenale! Dělej, proboha tě prosím,“ šeptala Rita.

„Jsou to miliony kombinací! Nejsem kouzelník,“ odpověděl mladík a sáhl do záňadří, jako by tam hledal ztracenou jistotu.

„Jedna...“ řekl Slíva. Po bledé tváři mu stékal pot. Držel v náručí Elišku, ze kterého proudila krev a vsakovala se do Tomášovy košile.

„...devět...“

Zdenal třesoucíma se rukama nastavoval kombinaci.

„...tři...“

Rita na Tomáše vytřeštila oči. Na schodech zaklapaly podrážky.

„...sedm,“ řekl Slíva a dveře se otevřely. Vpadli dovnitř a tiše je za sebou přirazili, jako by se na ně hnala lavina.

Rita se o ně vyčerpaně opřela. Po páteři jí přejížděl mráz. Zírala do tmy.

Po chvíli konečně promluvila a hlas jí přeskakoval. „Když jsme tě potkali v kobkách pod Špínou... Tvrdils, že si v Kasinu nikdy nebyl.“

Ritě divoce bilo srdce. Třásla se hrůzou. Kolem byla tma a Slíva mlčel.

diskuze na http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-66-1937