Labyrint - Zápis 65: Jen dvě patra

Rita tiše našlapovala. Podrážky holinek na linu slabě vrzaly. Kořínek se přesunul ke dveřím. Cestou se zastavil u sporáku, vedle něhož visela metr dlouhá police s noži. Levitoval nad nimi prsty, jako pianista hledající ten správný tón.

Jeho ruka se zastavila a najisto uchopila rukojeť profesionálního kuchařského Solingenu s čepelí i rukojetí vyrobenou z jediného kusu ušlechtilé oceli.

Tomáš procházel kuchyní a pátral po něčem k jídlu.

Ozvala se Rita: „Víte, co říkal Gustav. Dokumenty o našem únosu mají být v Sekretariátu. Od toho by nás měla teď dělit jen dvě patra.“

„Blbý dvě patra od cíle,“ povzdechla si Valentýna.

Zkusmo otevřela jedny z kovových dveří. Rozblikaly se za nimi zářivky. Z místnosti dýchl mráz. Od stropu visely železné háky pokryté jinovatkou. Byly na nich navlečeny dlouhé kusy masa.  Valentýna přistoupila k nejbližšímu, s fascinovaným odporem do něj strčila prstem. Zmrzlé maso se neochotně zhouplo. Dívka se ještě více přiblížila. Odhrnula ledové vločky. Sledovala růžovou kresbu svaloviny. Její dlaň klouzala po ledovém povrchu, dívka ji sledovala jako uhranutá, až na samý konec k zakroucenému ocásku.

„Prasata,“ oznámila a citelně se jí ulevilo.

Rita na ni kývla a otevřela lednici. Vytáhla balení párků a hodila ho Slívovi. Zdenalovi podala palici šunky a dva hermelíny. Mladík se okamžitě pustil do sýra, až se mu dělaly boule za ušima.

„Vida, vajíčka.“ Nahlédla do známé kartonové krabice. Vzápětí ji upustila a odskočila, jako by ji uštkl had.  Krabice dopadla na zem, po podlaze se rozkutálely zmrzlé lidské oči.

Rita si přitiskla ruku na žaludek.  Ustupovala po špičkách, opatrně, aby na žádné nešlápla.

Kořínek se zadíval na zmrzlou bulvu, která se dokutálela do půlky místnosti. „Škoda, že tu není Wůdy. Ta zornice má přibližně jeho barvu.“

„Moc vtipné!“ prskala Rita. „Pojďme radši vypadnout.“

„Myslíte, že jim funguje stroj na preso?“ zeptal se ještě Kořínek. „Trocha kofeinu před akcí nikdy neuškodí. To víte, nejsem už nejmladší.“

Rita se už chtěla na pana Jeronýma obořit, když ale uviděla nahého Zdenala, došla jí slova. Krčil se za jedním z pultů v hromádce svého oblečení. Držel plechovku, ve které si smáčel prsty jako štětce a maloval si na tělo znaky.

Rita sykla, aby připoutala pozornost Valentýny. Ozval se ale Slíva: „Ten už dočista zmagořil. Čim se to maže?“

„To je krev,“ odpověděla Valentýna. „Našel tu krevní konzervy.“

„Zdenale, o co tu jde?! Nepraštil ses do hlavy?“ uhodila na něj Rita.

Mladík k ní poplašeně vzhlédl. Vzápětí si rudýma rukama zakryl přirození.

„On se opravdu maže krví? Panebože!“ Rita se zarazila, jak hledala slova.

„Vím, že to vypadá úchylně,“ Zdenal byl evidentně v rozpacích. „Podle grimoáru se jedná o nejsilnější ochranu proti kouzlům. Zatím byly informace z grimoáru spolehlivé, takže... Nebudu vás nutit, ale aspoň to zvažte.“

Ritě bylo čím dál tím hůř. „Nepřijde vám to absurdní? Šílený?“

„Nemáme moc času,“ odvětil mladík. Nervózně se rozhlédl.

Valentýna přešla ke Zdenalovi. Odhodila kožešinu a přetáhla si tričko přes hlavu. „Můžeš.“

Zdenal se na ni usmál a začal malovat. Hladil ji krvavýma rukama po bedrech, žaludku, na záda načrtl zkrabacené symboly. Když vykružoval záhyby kolem bradavek, vypadal jako hypnotizovaný. Horké prsty se mu chvěly. Valentýna přivřela oči.

Rita zaúpěla a zavrtěla hlavou.

„Já ti věřím, mládenče,“ řekl Kořínek. Odložil kouřící šálek a odhalil vrásčité tělo. Slíva něco zavrčel a také se svlékl. Při malování run musel okřiknout Elišku, který se na něj vrhal poblázněný vůní krve a slízával vlhké ornamenty. Všichni se dívali na Ritu.

Ta cítila, jak rudne. Snášela jejich pohled dlouho. „Tak dobře, ale všichni se otočte!“

„Ty s tim naděláš,“ šklebil se Slíva.

„Nejsem Valentýna,“ odsekla. „Pochybuju, že byste byli zvědaví na mý špeky.“

Když s ní Zdenal skončil, byl velmi vážný. Krev na rukou zaschla a drolila se. „Myslím, že jsme připravení.“

„S dovolením si dopiju to kafe,“ řekl Kořínek. „Možná, že už za chvilku budeme bojovat na život a na smrt. Třeba je to poslední káva v mém životě.“ Přivoněl k ní, jeho tvář získala laskavý výraz. Zamyšleně hleděl na svůj odraz v šálku.

Za tři minuty stáli u dveří vedoucích z kuchyně, za kterými stoupaly schody vzhůru. Pan Kořínek se vytratil, aby prozkoumal nejbližší terén.

Byli už jen kousek od cíle. Pitomá dvě patra.

Vlevo za kuchyní stoupalo schodiště, přímo proti dveřím byl nákladní výtah se zámkem. Jeho stříbrné dveře se leskly jako zrcadlo. Rita v nich zahlédla odraz a náhle si připadala jako v ubohé parodii na skutečnost. Viděla sama sebe, v kožených hadrech, se zacuchanými slepenými vlasy, odřenou divokou tvář s rudou jizvou a krví podlitýma očima, obrovský kus železa opřený o rameno, to vše pokryté vrstvou špíny, prachu a krve. Cizí žena na ni zírala s výrazem zatraceného. Rita si uvědomila, že ať se stane v příštích hodinách cokoli, už nikdy nebude stejná jako dřív.

Vydali se po schodech. Našlapovali po světle modrých dlaždicích, vystoupali jedno patro, kde schodiště končilo. Stáli na křižovace tří chodeb, podlahu pokrýval červený běhoun, zdi byly vyložené lakovaným dřevem a zdobené abstraktními obrazy. Jednoduché křišťálové lustry osvětlovaly chodby tlumenou září neokázalého luxusu, která dá vyniknout zlatu a broušeným kamenům.

„Kam teď?“ šeptal Kořínek.

„Přešel bych levou chodbou na konec a uvidíme. Třeba se dá projít výš,“ navrhl Slíva.

„Podívejte! Za rohem je zlatou šipkou značené kasino,“ informoval je Zdenal.

„A v kasinu jsou schody, to si pamatuju. Deme vlevo!“ vyzval je Slíva.

„Počkejte, kolik je hodin?“ zeptala se Rita.

Valentýna seběhla do kuchyně, kde na zdi visely digitální hodiny. Ostatní se mezitím stáhli zpět na schody.

„Je čtyři dvacet ráno,“ informovala zadýchaně ostatní.

„Výborně, mám plán!“ řekl Slíva.

„Pojďte se hlavně hnout!“ vztekal se Zdenal. „Tady jsme jak holubi na báni! Musíme se do Sekretariátu dostat dřív, než si nás všimnou. Jinak končíme!“

Tomáš kývl. „Vždyť jo! Přesuneme se nahoru, v chodbě ke kasinu jsou záchody.  Kolem čtvrtý už bude Kasino skoro prázdný. Nacpem se na hajzlíky a počkáme do osmi, kdy skončí úklid a v Kasinu nebude ani noha.“

„Není to trochu překombinované?“ zeptal se Kořínek.

„Není. Z Kasina pak proklouznem do Sekretariátu. Pan Tichošlápek nám to očíhne a...“

„Pozor! Někdo přichází zleva!“ varovala je šeptem Rita. 

„Za mnou!“ sykl Slíva a rozběhl se chodbou k záchodům.

Nebyl čas diskutovat. Následovali ho rychle a tiše. Skupina smrtelně nebezpečných maškar plížících se spícím domem.

diskuze a další info na http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-65-jen-dve-patra