Labyrint - Zápis 59: Tenký led

Pravidelné otřásání Kraksny Ritu uspávalo. Ve stísněném prostoru nebylo žádné lehátko, dřepěla v rohu na zadku, kolena přitahovala k bradě, aby si Valentýna měla kam složit dlouhé nohy. Dívka měla zakloněnou hlavu a jemně chrápala, jako když se vítr honí v rákosí. Kořínek se kolébal na sedačce a hleděl do kulatého okna, za kterým se míhala tma.

Rita pohlédla na Zdenala. Už poněkolikáté se vyděsila. Místo něj tam seděl cizí holohlavý chlap. Stále stejné citlivé oči, stejný úsměv, přesto jí ale nový Zdenal připadal tvrdší, vzdálenější a ...nelítostnější.

Měníme se, uvědomila si Rita. Jsme tu jen pár dní a vypadáme jinak. Máme v očích něco, co tam předtím nebylo. Nerozpakujeme se zabíjet, abychom přežili... Jak vypadá ona sama? Jak vypadá s jizvou na tváři. Získaly i její oči ocelový lesk otupělé tvrdosti? Rozhodla se, že do zrcadla nepohlédne. 

V Kraksně bylo teplo. Zdálo se, že to svědčí impovi, který energicky přelétával z jedné strany na druhou. Chvíli neposeděl, všude ho bylo plno.

„Eliška,“ zahuhňal Slíva z tmavého kouta u dveří. „Budu mu řikat Eliška, podle svý dcery.“

„Eliška,“ zopakoval Zdenal.

Valentýna přestala chrupkat. Otevřela oči. „A co když je to kluk? Jestli ho knokautuješ timhle nickem, tak už si nikdy nenajde žádnou impici.“

„Eliška,“ zopakoval unaveně Slíva a zavřel oči. „Stará nechtěla, abych se s ní vídal. Vlastně jsem na to stejně neměl čas. To bylo pořád do práce, z práce, z hospody do hospody, na koncert... a pozdějc povinnosti, povinnosti.“

Mlčeli.

Imp Eliška přistál Wůdymu na kormidle. Vousáč se lekl a ohnal se po něm rukou. Imp byl ale rychlejší, proplachtil mu pod paží a oblétl ho z druhé strany. Olízl mu levé ucho. Muž se po něm znovu ohnal a minul. Eliška zaskřečel radostí.

„Dej pokoj, mrcho!“ houkl na něj Slíva a imp ho kupodivu poslechl.

„Krucipísek, přísahal bych, že tu letěla vážka!“ mručel Wůdy. „Kdepak ty vážko hnízdo máš?“ zanotoval vzápětí.

„Že tě ruším, Wůdy. Pamatuješ si ještě vůbec, kam jedeš?“ zeptala se Rita.

„To si piš! Přesně podle mapy. Pomalu se blížíme ke Starejm chodbám. Od nich je to ke skládce už jen kousek.“

„To si řikal už před hodinou!“ brblala Valentýna.

„No vidíš! Já věděl, že sem to řikal! A ty mě tu zkoušíš...“

Zdenal přistoupil k mapě a začal vysvětlovat: „Je to přece jasné. U betonových rour jsme odbočili vlevo, pak dlouhým tunelem, na konci vpravo, na téčku jsme jeli zase pravou. Je to všechno v té mapě. Podívej, teď jsme tady u křižovatky a blížíme se k... jezeru.“

Rita s Valentýnou se na sebe podívaly a usmály se, jak to ženy umí.

„Nemusíš se furt tvářit, žes vyhrál Nobelovku za inteligenci!“ popíchla ho Valentýna.

„Nobelova cena za inteligenci není,“ odtušil Zdenal.

„No a co?“

„Navíc se nevyhrává, ale uděluje.“

„Ty seš tak chytrej, že mi lezeš na nervy.“

„Vod sebe, děcka!“ odtrhla je Rita.

Kraksna se řítila podzemím. V jednu chvíli Wůdy přitáhl páku a ubral rychlost. Za předním oknem se cosi bělalo. Oslnivé a neskutečné jako fata morgána.

Wůdy zastavil a otevřel dveře. Dovnitř vtrhl ledový vzduch. Rita zjistila, že jí od úst stoupá pára. Vyšli se podívat ven. Vozidlo stálo na kraji veliké bílé plochy, která vyplňovala podlahu jeskyně i navazujícího tunelu.

Wůdy se podíval na hodinky. „Nebyl jsem si jistej. Buď jim směna za půl hodiny začíná, nebo skončila před půl hodinou. Tak či tak, měli bychom padat.“

„Před námi, to je zamrzlé jezero?“ ptal se Kořínek.

„Tuk,“ řekl Wůdy. „Tuk-Tuk-Tududuk-Tuk-Hej-Hej-Tuk.“

Zdenal se shýbl a nevěřícně se dotkl místa, kde na skálu navazovala bílá pláň. Rýpl do materiálu nehtem. Poddal se, tenká vrstva se odloupla. Zdenal přivoněl, dotkl se hmoty špičkou jazyka. Protřel ji mezi prsty, zatímco se rozpouštěla.

„Fakticky je to fritovací tuk.“

„Horňáci ho vypouští z reštik u Pavláku do kanálů, parchanti jedni. Stejká až do hlubin. Na chladný vodě tuhne, pokreje ji jako led, akorát i při menších teplotách. Hluchý provozujou doly na tuk, i když marně špekuluju nad tim, co s nim pak dělaj. Nejspíš ho prodávaj zpátky horňákům do těch jejich Mek-Bramboraldů.“

Nastoupil zpět do Kraksny.

„Znamená to pro nás nějakou obtíž? Je třeba to objet?“ zeptal se Kořínek.

„Ale ne. Vůbec ne. Chtěl jsem si jen protáhnout záda,“ odvětil Wůdy. „Přejedeme přes cíp jezera a budem pokračovat severovýchodní chodbou.“

„Nemůžeme se probořit?“ zajímala se Rita.

„Můžeme.“

„Eh... už se ti to někdy stalo?“

„To si piš!“

Rita nevěděla, jestli ji měla Wůdyho slova uklidnit. V každém případě se tak nestalo.

„Už jsem říkal, že Kraksna je všeživelný vozidlo.“

Zdenal neodolal, rozběhl se a sklouzl. Jeho podrážky jely jako po másle.

Když ho viděla Valentýna, musela se přidat. Za chvíli vyváděli jako děti. Klouzali se po bílém povrchu, bavili se, blbli jako by zapomněli na běžící čas.

Rita vystoupila z Kraksny, aby je zavolala. Kdyby je tu načapali Hluší... Když ale viděla, jak bezstarostně se smějí, nedokázala se k tomu přimět.

Valentýně uklouzly nohy a zůstala viset na Zdenalovi. Přidržel ji pod pažemi a se smíchem přitáhl. Nohy jim podjížděly, Valentýna hledala balanc, mávala rukama, až je sepjala kolem jeho krku. Přitiskla se k němu. Rita sklopila oči a vrátila se do Kraksny.

„Zvedáme kotvu!“ zahalekal Wůdy.

Neohlížela se. Bylo jí smutno. Smutno z toho, že bylo víc než pravděpodobné, že z labyrintu nevyjdou živí. Rita to cítila. Kdyby bylo na ní, nechala by ty dva na pokoji, jak dlouho by jen chtěli. Navzdory tomu, že „led“ na kterém se pohybovali, byl velmi tenký.

Wůdy netrpělivě pobíhal po kabině a rozčileně koulel okem. Posadil se za řídící pult a ještě několikrát zalétl pohledem ke Zdenalovi s Valentýnou. Něco si brumlal pod vousy.

„Labutí jezero,“ napadlo Ritu a řekla to nahlas. „Jsou jak Odetta a Siegfried.“

„Jak ten příběh končí, paní Rito?“ zajímal se Kořínek.

„Jednotlivá nastudování se liší. Buď se oba utopí v jezeře po souboji s čarodějem Rothbartem, nebo se zachrání a ve velkém finále vystoupí z vody.“

„Tak tenhle biják sem prošvih, měli by sebou ale hodit. Hluchý se často motaj kolem a skládka už je odsud jen kousek!“ Wůdy zabodl do dřevěné mapy rtěnku, až se zderformovala a rozdrolila na měkké lepivé drobky. Při zběžném pohledu vypadaly jako krvavé krůpěje.

více se dozvíte na: www.pavelrencin.cz

mimochodem právě probíhá diskuze nad čtenářskými návrhy loga Labyrintu (http://www.pavelrencin.cz/logo-labyrintu)