Labyrint - Zápis 58: Symbol moci

Holohlavý muž v překvapeném tichu položil předmět. Zablýskla se zavíraná břitva a kostěná rukojeť cvakla o desku stolu. Muž si otřel tvář ručníkem a oni zahlédli zrcadlo, které stálo před ním.

„Holá hlava je symbol moci. Jen málokdo v podzemí má ostrou břitvu a zrcadlo. Mejdlo a dost světla. Proto si Hluchý holej lebky. Na první pohled každej pozná, že patřej k vyšší kastě.“

Uvědomili si, že všude kolem sedícího muže leží na zemi chuchvalce vlasů. A že jim hlas připadá povědomý. Slíva se otočil s útrpným zachmuřeným výrazem. Nepatřičně růžová oholená brada, hlava se směšným hrbolem, pleť ještě vlhká. Vypadal, jako někdo cizí, jen oči ho prozrazovaly. 

„Panebože,“ zašeptala Valentýna.

Rita jen vypustila vzduch. „Co to má-“

Slíva vyskočil ze stoličky, div že ji nepřevrhl, a přerušil ji uprostřed věty. „Ty vole, co se stalo? Ste samá krev!“

Rita si ho nepřátelsky měřila. „Zůstaň, kde seš! Přidal ses k druhý straně?“

„Zbláznila ses? Copak to nechápete? Přemejšlel jsem vo tom, co sem se mezi Hluchejma dozvěděl. Tohle bude naše krytí! Kurva, necivte na mě tak! Myslíte, že sem si snad chtěl stříhat vlasy? Strašně toho lituju od chvíle, co sem vzal břitvu do ruky, copak ale zbejvá něco jinýho? Celej tenhle podnik se dost podělal. Už to neni o vlasech. Přežijeme jen s holou lebzou.“

„Symbol moci,“ odtušila Rita.

„Jasně, symbol moci!“ odsekl Slíva.

„To radši chcípnu, než abych se vyholovala,“ zajíkla se Valentýna.

„Kdes byl, když jsme tě potřebovali?“ obořil se na Slívu vrávorající Zdenal. „Symbol moci? Tohle je symbol moci!“ Pozvedl magií znetvořené ruce. Strkal je Slívovi před obličej, zatímco Tomáš uhýbal pohledem.

„Předpokládám, že to s kanibalama nedopadlo úplně tak, jak jste čekali.“

„Předpokládáš správně,“ zavrčela Rita. „Nemám nejmenší chuť to rozebírat!“

„Nerozebírej. Radši se umyj, jsi samá krev.“

„Ta neni její,“ řekla pyšně Valentýna. Rita jen zavrtěla hlavou.

„Tedy Slívo, víš, že i já v první chvíli myslel, že patříš k nim?“ řekl Kořínek.

Tomáš pokrčil rameny. „Měli bychom se oholit všichni. Kromě ženských, ty nechodí holohlavé ani u Hluchých. Teda většinou.“

„Nemyslím, že by mezi těmi gangstery bylo mnoho devadesátiletých starců,“ pochyboval Kořínek. „Mám lepší nápad. Co kdybychom byli tvými zajatci. Dostal bys nás tak přes hlídky.“

„Chápu, že se vám nechce holit. Taky se mi nechtělo. Mezi Hluchý byste ale zapadl, vždyť vypadáte mladě. Tak na šedesát, sedmdesát...“

Kořínek pochybovačně zavrtěl hlavou.

Stále otřesený Zdenal se zhroutil do polstrovaného křesla za řídícím pultem. „Já se klidně oholím. Aspoň tě budu mít pořád na očích, kdyby ses k nim chtěl nakonec přece jen přidat.“

„Co sem ti sakra proved?“ odsekl Slíva. Pak se ale zarazil, prohlédl si Zdenala od hlavy až k patě. „Bylo to fakt zlý, co?“

Mladík si přetáhl kápi přes hlavu, že mu nebylo vidět do očí. „Zlý.“

„Ale přinesli jsme mapu,“ poklepala Rita na desku. „Není extra přesná, ale Wůdy slíbil, že nás podle ní dovede.“

„Kéž by vše bylo tak jednoduché, paní Rito,“ vzdychl Kořínek. „Dostat se tam, to je jedna věc. Možná máme i plán, jak proniknout dovnitř. Co se ale bude dít potom, z toho mi běhá mráz po zádech.“

Důchodce otevřel jednu z lahví, které stály v omlácené base vedle úzké lodní skříňky. Uzávěr odskočil, jako by v ní byl značný tlak. Kalný obsah se zavlnil.

Zdenal se přesunul na stoličku, na které před okamžikem seděl Slíva. „Tak pojď, ať to mám za sebou.“

Tomáš uchopil nejdelší pramen. „Netvař se tak poraženecky. Kruci, vim, co pro chlapa znamenaj vlasy!“

„Zdenale,“ ozvala se Valentýna. „Jestli půjdeš dohola, tak nepočítej, že se s tebou ukážu na ulici. Celej ten nápad je ujetej. Myslíte, že stačí, když se oholíte a šup, Hluchý nás pozvou dál?“

Slíva přiložil břitvu ke Zdenalovým vlasům těsně nad hlavou a začal řezat. Jeden, druhý pramen dopadaly na zem. Pod jeho rukama se začínalo rodit trčící vrabčí hnízdo. Kořínek zamyšleně pokyvoval, zatímco se nezvykle mlčenlivý Wůdy přesunul k řídícímu pultu. Dělal si do dřevěné mapy poznámky rtěnkou, kterou vylovil z šuplíku.

Ozvalo se zašumění křídel. Z pavučin u stropu Kraksny se spustila zkrabacená bytůstka podobná netopýru. Zavířila v maličkém prostoru a usadila se na rameni Slívy, který jí nevěnoval nejmenší pozornost. Imp popošel a zvědavě mu nakukoval pod ruce. Chrčivě zabublal se zvrácenou hlavou - připomnělo to předení kočky. Potom otřel drobné spáry o sebe a náhle je bleskově předpažil. Kulovitý výboj žhavého vzduchu zasáhl padající pramen vlasů. Na zem dopadl jen popel.

Kořínek si ničeho nevšiml. Rozpletl prsty a napil se z lahve kvaseného nápoje, jehož chuť připomínala chleba.

„Symbol moci,“ řekl a odkašlal si. „Poznal jsem významnější symbol moci než holá lebka. Mocnější, než všechna magie světa. Opravdový symbol moci!

Bylo to v lednu v pětačtyřicátém, zrovna když měl Hitler poslední ze svých veřejných projevů k německému národu. Hřímal do rozhlasu o tom, že Němci zvítězí díky neotřesitelné vůli, nekonečným obětem a schopnostem. Právě v tu dobu proběhla naše akce v bunkru říšského sněmu.“

I Slíva na okamžik přestal mydlit Zdenalovu hlavu, zaposlouchán do vyprávění starého muže.

„Byli jsme to my, Lví spár, kdo Hitlerovi ukradl Kopí osudu, kdo uspíšil pád tyrana do propadliště dějin. Čeští hrdinové vedení největším z evropských mágů té doby, Sirem Edvardem Marlborough Rufusem.

Mnohé z minulosti vybledlo, ale ne toto: držel jsem v rukou Svaté kopí. Dodnes cítím na dlani místa, kterými jsem se ho dotýkal. Ta vzpomínka se mi stále vrací, nezvykle jasná, jako by se mi vpálila do paměti.

Přezdívali mu Longinovo a jako každé kopí mělo dva konce. Podle legendy konec trestající a konec žehnající. Vina zůstala na rukojeti, kde jej držel římský setník Longinos – ten, co bodl Krista na kříži. Posvěcená je špice, na které ulpěla Jeho krev. Proto musí každý, kdo Kopí třímá, dobře zpytovat svědomí, k jakým účelům jej chce použít. Putovalo dějinami, vlastnili jej takoví panovníci jako Karel Veliký či Fridrich Barbarossa, Karel IV. a Napoleon Bonaparte, až díky temnému kultu Thule skončilo v Hitlerových rukou.

Když jsme tehdy zlikvidovali lidské stráže, zatímco o astrální se postaral Mág, proplížil jsem se až do tajné komory. Ukořistil jsem Kopí a přinesl je našemu veliteli. On, E. M. Rufus, nejmocnější ze všech mužů, ten, jehož síla byla srovnávána s ničivostí námořního křižníku Jejího Veličenstva a jehož inteligence si nezadala se složitostí osmikotoučové Enigmy, se vzdal nadlidské síly. Vzdal se moci a zázračných schopností. Nějakým tajemným způsobem ji předal členům Lvího spáru a sám si nenechal nic. Teprve potom převzal Kopí osudu, aby jej ukryl tam, kde nebude zneužito.

Já držel Kopí jen okamžik - tmu prozářilo zlaté světlo a nic přede mnou nebylo skryto. Viděl jsem myšlenky svých druhů jako živé obrazy, viděl jsem aury tvorů. Nahlížel jsem do minulosti a dotkl se závěsů skrývajících budoucnost. Na každého působí Kopí jinak. Já pocítil přítomnost něčeho, co přesahuje tento svět.“

„Jeden prsten,“ zašeptal Zdenal a znělo to jako modlitba.

„Jakej prsten. Pan Kořínek mluvil o Kopí,“ nechápala Rita.

Valentýna se Zdenalem na sebe vědoucně pohlédli.

„Co bych za to dal, kdybych Rufuse poznal osobně,“ posteskl si mladík. Hlavu měl už způli oholenou. Zůstalo na ní jen pár neuspořádaných chomáčků, pěna se na několika místech míchala s krví z drobných ranek.

Kořínek pokrčil rameny. „V tom ti, chlapče, nepomohu. Edvarda Rufuse jsem od té doby neviděl. Stejně zlé to bylo i s celým Lvím spárem. Navzdory tomu, že jsme byli odhaleni, dokázali jsme se díky zázračně posíleným schopnostem probojovat. Několik bratrů padlo, ale jednotka se vrátila do Čech. Ještě pár let jsme žili klidným životem, než nás začali pronásledovat komunisté.

Nejdříve proto, že jsme za války létali v Anglii. Pak se ale dostali k vojenským archivům, a mnohem více je začal zajímat samotný Lví spár. Špatní lidé chtěli poznat naše tajemství, aby získali od Stalina hvězdu na rameno. Nebyli ale hodni Rufusova odkazu.“

Kořínek byl otřesený. Zakroužil lahví, kde se zkvašený nápoj usazoval u dna, neupil. „Nedokázal jsem ochránit svou rodinu. Zajali je, když si mysleli, že mě dokážou přivábit. Já jsem byl ale dlouho diverzantem. Zabili by je, i kdybych se desetkrát vzdal. Od té doby můj život skončil. Skrýval jsem se. Utíkal. Dodnes se mi nepodařilo zkontaktovat nikoho ze Lvího spáru. Věřím, že jsou do jednoho mrtví, a já žiji jen díky zázračným účinkům doteku Kopí. Proto je pro mě tak bolestné, nacházet tu střepy minulosti.“

Wůdy posmrkával. Utíral si rudé oko. Brblal: „Nemůžu uvěřit, že jsem byl členem strany.“

„Co nám tím chcete říct, Jeronýme?“ zeptala se Rita.

„Nevím, co odpovědět. Bude to asi znít nepochopitelně, ale mám pocit, že se něco mění. Jako by se vzpomínka na Kopí probouzela a dobývala se mi do mysli. Poslední výprava s hochy se Lvího spáru se mi vrací ve snech. Ve stínech se mi zjevuje umrlčí lebka a přivřu-li oči, vidím odcházejícího Rufuse. Chtěl jsem vám to říci, protože cítím, že se můj čas chýlí ke konci.“

„Takhle nesmíte mluvit!“ přerušil ho Zdenal. „Sám jste říkal, že vám Kopí dalo nesmrtelnost!“

Kořínek pokrčil rameny. „Předal jsem vám svůj odkaz, protože si myslím, že jste dobří lidé. Pokud je Kopí opravdu nablízku, měli byste být připraveni. Na vše.“

Rita vážně kývla.

Stejně tak holohlavý Zdenal, který vypadal jako menší bratr Slívy: „Co bych dal za to, alespoň Kopí vidět... Jako Tolkienův Jeden prsten – skutečný!“

„Mluvíte o legendách. O pohádkách. Lidi se za půlstoletí strašně změnili,“ řekla Rita. „Svět je dneska jiný, Druhá světová vzdálená jako středověk. Jsme skrz naskrz propojení, globální, civilizovaní. Topíme se v administrativě, cestujeme si, kam se nám zachce, lidi už v Evropě neumírají hlady. Vše je tak složité, že každý z nás rozumí jen mikroskopické části celku. Staré univerzální symboly ztratily sílu, i kdyby ji dřív tisíckrát měly. Každý uvnitř víme, co je dnes opravdovým symbolem moci...“

Seděli tiše.

Imp vyrazil nadšený řehtavý zvuk. Wůdy nahodil motory Kraksny. Kostlivci se zapřeli do hřídelí a Kraksna se opět dala do pohybu. Skončil čas proslovů. Přišel čas činů.

mnohem více na http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-58-symbol-moci

- právě tam běží anketa + hledáme jméno pro impa :-)