Zdenal slyšel hlasy, ale nevnímal jejich obsah. Zněly na hranici jeho vědomí jako monotónní šumění televize. Plně se koncentroval na krvehádky, do kterých vtělil část své mysli. Bylo to nejjednodušší kouzlo parciálního přenosu, jaké si z Grimoáru zapamatoval, a přece mu připadalo, že je nad jeho možnosti.
V hlavě mu hučelo. Výhled ohraničovala rudá pulzující kola. Prohlížel skrze očka hadů stvořených z vlastní krve, plazil se přes rozlehlou pláň podlahy a cítil, jak mu koberec každým centimetrem upíjí sílu. Nechal krev svých těl po okrajích více srazit, aby zmenšil její ztrátu. Zatmělo se mu před očima. Přes závoj vyčerpání zaslechl láskyplný hlas Valentýny a drnkání její loutny. To mu znovu vlilo sílu. Koncentroval se. Už viděl škvíru dveří, která se spásně blížila. Vznášela se před ním jako Avalon.
Dva rudí hádci se ponořili do tmy. Zbývalo málo času. Málo síly. Rychle! Zdenal cítil teplo Kořínkova těla. Krvehádci volali a starcova krev jim odpovídala. Soukali se vzhůru po jeho holínkách. Zanechávali za sebou tenkou rozpíjející se stopu.
Jeden z hadů dorazil na místo, kde se spojovaly řemeny poutající Kořínkovy kotníky. Ten druhý stále ještě šplhal, ovíjel se kolem důchodcových stehen výš a výš. Na hranici zorného pole se mihnul mrštný stín.
Náhle ve Zdenalovi vybuchla bolest, strašlivá a nekontrolovatelná. Cítil, jak se jeho skutečné tělo chvěje v křeči. Brzy! prolétlo mu hlavou. Přišli moc brzy! Z dálky slyšel vlastní sténání, ale nesměl polevit v soustředění. Druhý had nebyl na místě. Kousl se do rtu. Cítil, jak ho rozežírají krysí zuby. Jak ho rvou zaživa, strouhají jako tvrdý sýr. Když ho bolest dohnala k hranici šílenství, jeho tělo puklo, rozlilo se a vsáklo do řemene. Z posledních sil se druhý had doplazil k pásům a náramkům stahujícím zápěstí. Zdenal cítil, jak jeho vůle slábne. Ještě kousek! Ztratil i druhého hádka, který se rozplizl v kaluž horké krve a propíjel se do koženého řemene. V posledním záchvěvu mizejícího vědomí Zdenal zahlédl další rychlé stíny. Běžely se nachlemtat horké krve.
Zdenalova vize zmizela, nahradilo ji ostré světlo a tvář Valentýny obkroužená svatozáří.
„Dejchá,“ řekla Valentýna a shlížela k němu jako anděl.
Ritin hlas přeskakoval zlostí: „Jedl něco z těch sraček?“
Zdenal něco odvětil a přestal poslouchat. Ještě si nemohl oddechnout. Cítil, že krvácí z rány na boku. Opouštěly ho poslední síly. Lechtalo ho kolem žaludku, poznal, že každým okamžikem omdlí. Jaké použít zaklínadlo? Hlavu měl prázdnou, a zároveň plnou divokých myšlenek. Jedna je všechny přehlušila. Křičela: Vykrvácíš! Umřeš! Zdenalovi se zatmívalo před očima. V kapse nahmatal tenký váleček. Baterii. Ztrácel vědomí. Sebral poslední zbytek sil, vytáhl teplo z oblasti svého břicha, soustředil veškerou svou moc. Ani nevnímal, co říká. A najednou tu byl žár a bolest. Bolest! Svět se rozplynul. Rána na boku se spekla. Zdenal omdlel.
Valentýna s Wůdym klopýtali vedle sebe. Zakopávali, opírali se o stěny. Každý držel Zdenala z jedné strany pod ramenem. Táhli mladíka, jehož nohy bezvládně poskakovaly po kamenném podloží. Rita kráčela poslední, dřevěnou desku pod paží, tvář zachmuřenou.
„Přece tam Kořínka nenecháš?!“ zoufala si Valentýna.
„Nenecháme,“ odsekla Rita.
„Tak co budeme dělat?“
„Jsme nahraný. Mají pušku a Zdenal je vyřazenej. Vrátíme se ke Kraksně a něco vymyslíme. Snad už je Tomášovi líp. Necháme tě se Zdenalem dole a vyrazíme zpátky za lidožrouty. Vrátím se pro Kořínka, i kdybych tam měla jít sama. I kdybych měla ty hajzly...“
„Tak to bys radši měla pohnout. Kdo ví, kdy jim rupne v kouli a sežerou ho.“
Rita něco zavrčela.
Ušli stěží pár desítek metrů, když se kdesi za nimi rozlehl hrůzný hrdelní řev. Rezonoval zklamáním, odrážel se od stěn tunelu, prolétl kolem nich a zanechal po sobě husí kůži. Byla v něm koncentrovaná nenávist.
Zdenal zamžikal očima, pod víčky mu prosvítalo bělmo.
„Kořínek,“ zašeptal.
„Co, zatraceně! Co Kořínek?“ zatřásla s ním Rita.
Mladík ale znovu omdlel.
Strašlivý řev se blížil. Rita přehlédla skupinu. „Zdenal se sotva vleče. Musíme se bránit!“
Vrátili se o deset metrů, kde bylo širší prostranství. Rita před sebe postavila dřevěnou desku. Prohodila k Wůdymu a stěží skývala nejistotu v hlase: „Myslíš, že ty prkna vydrží výstřel z brokovnice?“
Wůdy pochybovačně zavrtěl hlavou, v oku mu vířil sníh.
Valentýna stála nerozhodně za Ritou, která stanula uprostřed cesty jako živá hráz. Otřela si zpocené ruce o kalhoty. „Blíží se to.“
„Doprdele. Nejsem hluchá!“ okřikla ji Rita. Byla nervózní. Zapřela se stolní desku předloktím, v pravačce volně držela Expres kurýr na smrt.
Řev utichl. Chodba na ně dýchla zlověstnou tmou. Svět strnul okamžik před bouří. Ticho. A pak nový zvuk. Pleskání obřích chodidel ve tmě. Tunelem se valila smrtící masa a drtila vše, co se jí postavilo do cesty. Bouře se blížila. A najednou... Byla tady.
mnohem více na www.pavelrencin.cz :-)
