Labyrint - Zápis 55: Mapa vyřezaná do dřeva

Doupě lidožroutů. To byl ošoupaný koberec a rozvrzaný dubový stůl. Krb, jehož komín ústil bůhví kam, otlučené nádobí, flekatý ubrus z prostěradla. Pár židlí a šatní skříň, které chyběla bočnice. Bylo to mdlé, unavené světlo a zápach masa hnijícího na zpola ohlodané kosti. Byly to černé dveře, za které vsadili Kořínka.

„Nejnižší kastou Hluchých jsou dealeři. Ti se často ani nedostanou do podzemí a pracují jen na povrchu.“ Gustav mluvil, zatímco odstraňoval z cukety plíseň, jako by škrábal mrkev. „Nad nimi jsou pasáci, páni děvek obojího pohlaví, výš jsou žadový vojáci, hráči a sázkaži, nad nimi kapitáni komand a krupiéži, nájemní vrazi a zbrojmistži. Ještě výš jsou šéfkuchaži. Nad nimi už je jen osobní garda šéfů a Triumvirát – tži vládci rozhodující většinou hlasů.“ Gustav dokrájel cuketu na plátky a rozdělil ji na talíře. Listoval pytlíčky s kořením v plastikovém boxu. „Na lidské maso má člen organizace nárok až od hodnosti krupiéra...“

Rita špicovala uši. Každé slovo mohlo být v příštích hodinách a dnech klíčové pro přežití. Zdenal sklonil hlavu mezi ruce, jako by se modlil. Jeho rty se bezhlesně pohybovaly.

„Pžipadá vám, že je v tom žád. Myslíte si, že Gilda jede jako dobže namazaný stroj.“

„To si nemyslíme,“ ujistila ho Rita.

„To si taky nemyslete,“ nenechal se mužík vyvést z konceptu. „Protože to není pravda. Triumvirát v čele gildy není žádným vzorem ctnosti. Už za mých časů mezi nimi byly rozbroje. Tajně se navzájem nenáviděli, každý měl svůj názor na to, kam by se měla Gilda ubírat. Upozorňuju na to, protože byste z toho tžeba mohli něco vytěžit. Pžed nedávnem se mi doneslo, že mezi šéfy dokonce došlo k otevženému konfliktu! Poprvé po více než padesáti letech Hluchým nevládne Triumvirát, ale spíš Dvojspolek. Jeden ze šéfů byl odstraněn. Zkuste nějak využít zmatku mezi nimi!“

„To je zajímavá informace,“ řekla Rita a podívala se na Zdenala, který se nezdravě potil. Náhle se kousl do rtu, ze kterého mu vyrazila krev. Na krku mu naběhly žíly. Rita nenápadně sledovala směr jeho pohledu. Zdenal se pod stolem bodl dýkou do boku. Všimla si toho i Valentýna a trhla sebou. Zdenal jí stiskl koleno. „Tiše.“

Gustav byl pohlcen dochucováním jídla. Každý talíř ozdobil několika bílými kuličkami poprášenými pepřem.

„Dobrou chuť.“

Rita se podívala na jídlo a polkla. Plátek masa ve středu talíře byl obložený nakrájenou cuketou a bramborovými lupínky. Po obvodu ležela kořenová zelenina a cibule. Kolem steaku svítily krupičky bílého sýra. Vše okořeněné chilly, pepřem a nějakými drcenými bylinami. Rita si moc dobře uvědomovala, kde se právě nachází. Žaludek se jí vzbouřil, v jícnu ucítila žaludeční kyseliny.

„Nemáme lidské, doufám, že to nevadí. Nakonec, připravovat pro vás takovou pochoutku by bylo jako házet perly sviním. Nemusíte ale smutnit, zadní kočičina obvykle uspokojí i náročného jedlíka. Ty bílé kuličky jsou krysí sýr.“

Rita semkla rty. Odstrčila talíř od sebe. Jacquelína se k ní nahnula přes stůl a popadla talíř. Jediným olíznutím si celý jeho obsah nahrnula do krku. Žvýkala, tváře se jí nadouvaly, rozkousané zbytky ulpívaly na mastných rtech, sliny stékaly na bradu. Po celou dobu upřeně pozorovala Ritu.

Zdenalův šepot pokračoval, nebyl ale slyšet dál než za bariéru dlaní. Valentýna sledovala, jak jeho krev stéká po boku na židli a kape na podlahu, kde se rozlévá do loužičky. Ta se náhle začala zmenšovat, krev se srážela a hromadila k sobě, jako by ji přitahoval neviditelný magnet. Vzápětí se zformovala do dvou drobných hádků, kteří se začali neslyšně plazit směrem k temnému chlívku.

Valentýna pochopila. Teď bylo důležité udržet pozornost nad stolem. Popadla loutnu a hrábla do strun. Překvapeně k ní vzhlédli. Valentýna začala vybrnkávat svou oblíbenou melodii a doprovodila ji procítěným broukáním. „Nothing compares, nothing compares to you!“

Gustav ji uhranutě sledoval, dokud mu Jacquelína neuštědřila štulec, po kterém se udeřil čelem o stůl. Když se narovnal, kouzlo pominulo. Zamračil se na Valentýnu a pokračoval v přerušeném vyprávění. „Když jsme utíkali, bylo právě po jedné šarvátce Triumvirátu. Nažídili nečekanou inspekci skladových zásob, protože dva šéfíci se snažili něco vyhrabat na toho tžetího. Už hodinu pžedem jsme věděli, že je zle... Má družka je často hladová, dá se žíct, že jsem ji utáh na važenou nudli... heh heh... Byli jsme právě v kuchyni, když nás jeden důvěryhodný člověk upozornil, že se chystá šťára ve skladišti. Tak rychle jsme žádná náhradní těla sehnat nedokázali – bylo jasné, že musíme zmizet. Měli jsme minimum času, protože kuchyň byla pouhá dvě patra pod Kanceláží. Všechno se seběhlo tak rychle...“

„Neokecávej to. Kudy jste utekli?“ zarazila ho Rita.

Valentýna viděla, že tmavorudí hádci se právě vplazili pode dveře chlívka.

„Byla tam jedna chodba, přímo z kuchyně. Chodba, kterou se dřív odvážely zbytky a odpad na podzemní skládku na místě bývalého lomu. Používala se desetiletí, ale byla čím dál tím nebezpečnější. Různé podsvětní věci, bytosti uvyklé žít ve věčné tmě si tam zvykly chodit žrát. Ztráceli se kuchtíci, nosiči a pomocníci. Ne, že by kvůli tomu chtěl Triumvirát skládku zrušit... Časem ale začal zápach stoupat pžímo do paláce. Do dneška si pamatuju ten nasládlý všudypžítomný smrad. V horkém létě, dělal z kuchyně mrtvou zónu. Skládka byla pžed dvěma lety uzavžena a odpadky se začaly posílat podzemními vozíky do spalovny v Malešicích.

Starý chodby tam ale zůstaly. A s nima i skládka. Poslední maják civilizace pžed smrtelným objetím podzemí. Když jsme utíkali, použili jsme tuhle chodbu. Nezbylo nám nic jinýho, než skočit z ochozu, kde generace kuchtíků vysypávaly kolečka odpadků. Dopadli jsme na hromadu sraček. Božili jsme se v nich po pás, bojovali jsme o každý krok. Rvali se o každý metr, dokud nám síly stačily. Bylo by dnes po mně, kdyby mě družka nevytáhla. I tak mě do dneška pronásledujou oči ve tmě, tžesoucí se země a chapadla... Štěstí nám ale pžálo, zázrakem jsme pžežili a o den pozdějc natrefili na vašeho parťáka Wůdyho.

Vsadím se, že Hluchý dodnes nepžišli na to, jak se nám podažilo zmizet. V jednu chvíli jsme tam byli a v druhou jsme byli pryč.“

„Jak najdem tu starou chodbu?“ zarazila ho Rita s nečitelným výrazem.

Gustav se pustil do vysvětlování. Čáral nožem po stole, naznačoval hlavní trasy a orientační body, u kterých Wůdy spokojeně mručel. Rita se několikrát přeptala. Snažila se zapamatovat si pavouky křivolakých cest, paměť ale vypovídala poslušnost. Rita si rozčileně mnula oči, před kterými jančily kruhy vyčerpání.

„Starý chodby,“ povzdechl si kapitán Kraksny nakonec, jako by to něco vysvětlovalo. „Kdysi jsem si přísahal, že už se tam nevrátim. Je to zlý místo.“

Najednou se Zdenal v křesle vypjal, oči mu málem vylezly z důlků. Zaúpěl. Udeřil sebou o opěradlo židle, jednou, podruhé. Židle se překotila a mladík se zhroutil se na zem. Sténal bolestí. Z boku mu chlístala krev. Rukama drásal podlahu, jako by bolest popálenin mohla přehlušit nějakou jinou, strašnější, která ho požírala zevnitř.  

„Do háje!“ vyjekla Valentýna. Pustila loutnu a vrhla se k němu. Zdenal se svíjel v křečovitých bolestech, třásl se jako při epileptickém záchvatu, než se vyčerpaně schoulil do klubíčka. Oči vlhké od slz, z úst mu stékaly sliny. Dívka je otřela rukávem, chovala ho v náručí, hladila jeho horkou tvář.

„Co se ti stalo?" šeptala.

Rita zmrazila kanibaly: „Jestli v tom máte prsty, přísahám, že vám rozdrtím lebky!“ 

Wůdy vše sledoval s vyvaleným okem. „Jak je na tom?“

Valentýna klečela, mladíkovu hlavu v klíně. „Dejchá.“

„Jedl něco z těch sraček?“ zabouřila Rita.

„Ne.“

„Jsem v pohodě,“ zachrčel mladík.

Kanibalové si vyměnili pohled. Vypadali překvapení stejně jako Rita. Gustav pokrčil rameny. Sklonil hlaveň brokovnice, která ještě před okamžikem mířila Ritě na břicho.

„Doufám, že to neni nakažlivý,“ mumlal Wůdy.

„Stejně jsme už žekli vše. Gilda Hluchých je vám otevžená jako kniha. A teď, díky-maucta-sbohem!“

Valentýna pomohla Zdenalovi na nohy. Nebylo na něm patrné žádné další zranění, přesto se chvěl slabostí jako právě narozené hříbě. Svíral si krvácející bok, mezi prsty mu protékala hustá tmavá krev.

„Jugulerio!“ šeptal a tiskl si ruku k boku. V pěsti svíral poslední baterii od skřeků. „Abordar! Stop! Zastav se. Proboha, neznám zaklínadlo. Prosím. Zastav se!“ Jeho ruka žhnula. Obvazy v jediné sekundě zazářily a vzplanuly. Mladík vykřikl. Rána na boku zasyčela a zpekla se v oblaku páchnoucího kouře. Vzápětí Krysoplášť zůstal bezvládně viset v objetí Valentýny.

Rita přehlédla svou skupinu. Snažila se přemoci paniku. „Chceme se ještě rozloučit s Kořínkem!“ vyštěkla nakonec.

„To není potžeba,“ strkal ji Gustav brokovnicí ke dveřím. „Splnili jsme naši část dohody. Teď jste na žadě vy. Zmizte a nikdy už se nevracejte!“

Rita se ohlédla na Wůdyho s Valentýnou. Oba podpírali bezvládného Zdenala. Váhala jen okamžik. „Odcházíme,“ potvrdila. „Ale tohle si berem s sebou.“ Švihla palcátem a jediným úderem urazila dvě nohy stolu. Překotil se, talíře zařinčely a tříštily se. Střepy zasypaly koberec. Kopnutím stůl převrátila a urazila mu zbývající nohy. Potom vzala jeho desku pod paži. Byla na ní mapa. Mapa vyřezaná do dřeva.

více na www.pavelrencin.cz