Labyrint - Zápis 53: Hladový pohled lidožravé Jacquelíny

„Merde! Espèce de crétin! Ty parchante jeden, ty zrádče, já ti vystželim mozek z kebule!“ řval mužíček, jehož rudý obličej připomínal orosené rajče. Útlými prsty svíral pažbu brokovnice, zatímco hlaveň tlačil Wůdymu do nosu. Přesto se na něj jednooký dál šklebil.

„Gustave, ty mrňavej špindíro, že by sis od minule koupil náboje? Vsadim se, že Podvodí je plný krámů se střelivem!“ chechtal se Wůdy. Naklonil se k Ritě a šeptal: „Klídek, má to prázdný. Když utíkali Hluchejm, používal ji jako hůl.“

Vysoký hlas muže přeskakoval. „Namouduši do tebe napumpuju olovo! Okamžitě si všichni lehněte na zem!“

Valentýna váhala, jestli nemá začít křičet, Wůdyho klid ale zapůsobil i na ni. Přitiskla si loutnu blíž k tělu a sledovala, co se bude dít dál.

„Nejdeme po vás, Gustave. Nejsi přeci slepej! Tyhle površáci nepatřej k Hluchejm,“ vysvětloval trpělivě kapitán Kraksny.

Najednou Rita pokročila vpřed a srazila hlaveň brokovnice k zemi. Zároveň zbraň druhou rukou uchopila za pažbu, zapáčila a přetočila ji o sto osmdesát stupňů. Mužík zaječel a ucukl skříplým prstem. Rita mu mířila na břicho.

„Fíha,“ pípla Valentýna.

„Jako v Matrixu,“ uznale kývl Zdenal.

Gustav se třesoucím se prstem dotkl hlavně a pokusil se ji odtlačit. Rita ho přes něj praštila a znovu zamířila na hruď.

„Nepřišli jsme vám ublížit,“ řekla. „Stejně tak ale nenecháme sáhnout na sebe.“

„Je nabitá,“ sípal Gustav. Po skráních mu stékal pot.

„Ale jistě,“ uchechtl se Wůdy a sáhl po spoušti. „Přišli jsme s kamarádama jen trochu poklábosit. Neboj, Hluchý nesnášej stejně jako ty.“ Zatímco mluvil, laškovně prstem pohladil spoušť.

„Nestžílet!“ šeptal mužík.

Wůdy zjihl. Jeho tvář byla obrazem vnitřního boje, obočí zachvátil neovladatelný tik. Nakonec ucukl rukou, jako by se spálil. „Opravdu je nabitá?“ Potom se náhle ušklíbl a s divokým výrazem stiskl. Brokovnice v Ritiných rukou prudce cukla. Ozvala se strašná rána, která zatřásla místností a všechny ohlušila. Instinktivně se přikrčili.

Valentýna se rozplakala bolestí. Hluk výstřelu jí zasáhl do mozku, zakousl se do uší. V hlavě jí dunělo a kromě pískání neslyšela vůbec nic. Rita zírala před sebe. Z hlavně brokovnice se valil dým. Pod Gustavem se podlomily nohy a zhroutil se na podlahu.

Wůdy byl hned u něj. „Propána, snad sem tě fakt nerozstřílel na hadry?! Pročs neřek, že je nabitá?! Pomoc!“

V hloubi pokoje se něco hnulo. Temná masa se dala do pohybu. Překrytá vrstvami hnědých látek a kůží, zámotek špíny a zápachu, z nějž jen místy prosvítala mdlá a nezdravá kůže bílé velryby. Klouby měla stažené špinavými obvazy, maso kolem nich přetékalo, jako by je mělo každým okamžikem pohltit. Kolos ovinutý pavučinami jako břečťanem se rozvážně dovalil ke dveřím.

Rita zkusila zapumpovat brokovnicí, jak to vídala ve filmech. V horní poloze se ale zbraň zasekla.

Bytost před ní vyloudila strastiplný vzdech, který je ovanul povětřím hniloby. Z hlubiny potrhaných látek se vynořila bledá tučná ruka a uchopila svíjejícího se Gustava. Záda šíře almary se ohnula, ozval se tichý sten a vrzání kloubů. Bez znatelné námahy obryně chytla mužíka za košili za krkem a postavila ho na nohy.

„Merci, ma chérie.“ Gustav si ještě chvíli třel ožehnuté místo na břiše, pruhované tričko tam zhnědlo žárem, po průstřelu však nebylo ani památky. Potom muž natáhl ruku a naznačil Ritě, ať mu zbraň vrátí.

„Ještě tu recepturu pilujeme,“ ušklíbl se. „Jesli ale vyrobíme funkční stželný prach, neuvěžitelně zbohatneme! Koupíme si od Hluchých svobodu!“ Špičaté zuby samolibě blýskaly.

„Dobře, že se vám to zatím nepodařilo. Tedy vyrobit funkční nábojnice,“ řekl Zdenal a mírně se uklonil. „Mé jméno je Krysoplášť, učedník magických umění. Jsem na questu za učitelem magie."

Gustav nechápavě pohlédl na Šíleného Wůdyho. Ten na něj mrkl a zakroužil si prstem u spánku.

„Nejste-li nepžátelé, budu slušný. Jmenuji se Lan Gustav a toto,“  mužík kývl ke kolosu za sebou. „Toto je má milovaná femme fatale, Jacquelína. Má družka. Pžisedněte ke stolu, za chvíli budu servírovat čaj.“
 
Udělal gesto, jako by je zval dál, pak ale jeho pohled padl na zem. Zablácené holínky odsoudil zdrcujícím pohledem. „Tato rudá látka je koberec. Jesli na ní necháte ještě jednu stopu, pžísahám, že do té brokovnice nabiju dezertní vidličku!“

Stáhli si holínky, které už zapomněly na žlutou barvu jako na smrt. Překlopýtali k masivnímu kulatému stolu, který stál ve středu místnosti. Před usednutím se pan Kořínek ostražitě rozhlédl. Jacquelína se k nim otočila zády a s ladností grizzlyho se kolébala ke staré kredenci. Teprve nyní si toho všimli! Přímo na její rozměrné zádi byly systémem popruhů, vzpěr a šroubů mizejících kdesi v záhybech přetékajícího těla uchyceny dvě podivné ohnuté lyžiny.
 
Zdenal se snažil nezírat, přesto po očku sledoval, co žena udělá dál. Skláněla se, jak to jen šlo, než pod ní povolily nohy a ona se zřítila dozadu. Zhoupla se do záklonu a vpřed. Lyžiny pod ní hrozivě zaskřípěly, zkoušené metráky váhy. Nakonec se žena ustálila v poloze pololeže polosedě. Za mírného kolíbání odkudsi vylovila útlou dlouhou dýmku.

Lan Gustav zapálil svíčku vonící dětskými piškoty a své femme fatale dvorně připálil. Byl hned tady hned tam. Pobíhal kolem krbu, nad kterým něco míchal v obřím litinovém kotli. Každou chvíli do něho přihodil hrst koření. Jeho ruce kmitaly v dokonalé souhře, takže vaření v Gustavově podání připomínalo spíš bojové umění. Když zapískal otlučený čajník, měl již na tácu vyskládanou sadu durytek, talíř se slepeným cukrem a džbánek s páchnoucím zažloutlým mlékem nejasného původu.

„A teď, co tu vlastně chcete?“ zeptal se, zatímco servíroval.

Rita přemýšlela, jak začít. Seděli u stolu a každý měl před sebou skleničku s kouřícím čajem. Ve vzduchu byla vůně rebarbory a piškotů. Na protější sedačce se usadil Gustav a položil před sebe na stůl brokovnici. Z rohu místnosti je probodával temný a hladový pohled lidožravé Jacquelíny.

více na www.pavelrencin.cz