Labyrint - Zápis 51: Kanibalové

„Zůstáváme v podzemí!“ vykřikla Rita. Udivené pohledy jí sklouzly po zádech. V tu chvíli nevnímala víc, než zpěněnou vodu a blížící se křižovatku. Tmavě rudé cihly se rozmazaly rychlostí, kterou po nich klouzaly reflektory Kraksny. Proudy splašků se řítily vpřed.

f„Ahoy!“ křikl Wůdy po námořnicku a přiskočil ke kormidlu. Zuřivě jím zatočil, až se valící se monstrum naklonilo na stranu. Začal si něco kvílivě prozpěvovat, jeho hlas se však ztrácel ve všudypřítomném rostoucím burácení vody. Kraksna najisto zamířila do pravé chodby. Náhle pod hladinou narazila a poskočila. Všichni, kdo stáli, byli sraženi na palubu. Dieselový motor se vyšplhal do vysokých otáček.
 
„Ať se práší za kočárem!“ řval Wůdy a v jeho matném oku zuřila vánice. Nemusel ostatní pobízet, hrabali se do Kraksny, která se chvěla stále většími otřesy. Stalo se to ještě dřív, než se Slíva vtěsnal dovnitř. Kraksna se naklonila dopředu a náhle sklouzla ze svahu, jako by se překulila přes vrchol horské dráhy. Za ohromujícího rachotu se řítila do temnoty. Stěny se míhaly kolem. Rita viděla, že Valentýna něco křičí, ale nerozuměla ani slovo. Tomáš visel za ruce v otevřených dveřích, otřesy a zatáčky jím smýkaly z jedné strany na druhou. Klouby mu zbělely úsilím. Zdenal s Kořínkem ho popadli každý za jednu ruku, nedokázali ho ale vtáhnout dovnitř. Jen ho jistili, zatímco Slíva tvrdě narážel do zábradlí. Wůdy řval nadšením.
Náhle Kraksna ve výbuchu vody zpomalila a Tomáš se vkutálel dovnitř. Porazil Zdenala, loktem dloubl Kořínka a zastavil se až o řídící pult, konkrétně o mosaznou páku, která se posunula o tři příčky. Kraksna zavyla a vyrazila vpřed, zatímco si posádka kecla opět na zem.
Wůdy zaklel a vrhl se po páce. Nedohmátl. Překotná jízda pokračovala, křísli levobokem o skálu, na střechu zabubnovala lavina kamení. Ozývalo se praštění dřeva. Od pancéřovaného boku sršely jiskry. Konečně Wůdy přitáhl páku a strhl kormidlo. Zůstal na něm vyčerpaně viset, zatímco motory Kraksny umlkaly.

Zdenal se vypotácel ven a zvracel přes zábradlí. Nehnutě jej sledovaly klidné prázdné důlky těch, kteří se ničemu nedivili.
 
„Kurvapráce!“ zavyl Wůdy a obořil se na Slívu. „Hrom tě bac!“

Tomáš se držel za bok a sípal. „To je bolest!“

„Jsi v pořádku?“ Rita se k němu sehnula.

„Snad to bude dobrý. Počítam si žebra.“

„Radši opatrně. Posaď se. Tak.“
 
„Au!“

Zdenal se vrátil stále zelenavý tváři. „Venku je sklepení. Jiné než tunel, kde jsme byli předtím. Na zdech svítí lišejníky.“ Vzápětí ucítili, jak k nim skrz otevřené dveře proniká intenzivní vlhkost.

„Zatraceně! To nevypadá jako východ, nebo se pletu?!“ sípal Tomáš Slíva.

„Podvodí,“ odpověděl Wůdy, jako by to něco vysvětlovalo. „Vzali jsme to zkratkou do nejhlubší části kanálů – pod Vltavu. Je to nebezpečná zóna, do který se neodvažuje nikdo, kdo neni štvanec nebo magor.“

„Tudíž jsme tu všichni správně!“ ušklíbla se Valentýna.

Rita si dala ruce v bok. „Chci vám teď něco říct.“ Významně se odmlčela. „Nahoře nebyl čas moc diskutovat, ale pan Kořínek měl pravdu – útěk před Hluchými nic neřeší. Dřív nebo později by nás dostali. A promiň, Tome, ale rozdělovat se je nesmysl. Máme společnýho nepřítele, a ten nám půjde po krku, dokud bude poslední z nás naživu. Nedokážeme Hluchý porazit...“

„-ale, teď musí přijít ale!“ připojil se Zdenal.

„Jupí, bude proslov!“ výskla Valentýna.

„Ale...“ Rita se naštvala. „Kašlu na vás! Copak si neuvědomujete, v jakejch jsme... problémech?!“

„Rito, stojím za vámi,“ podpořil ji Kořínek. „Musíme postupovat, jako bychom byli partyzáni. Nejdříve si vytvoříme kontakty, navážeme spojení s nepřáteli Hluchých a získáme klíčové informace. Až potom může přijít infiltrační mise.“

„Na to nemáme čas!“ odporoval mu Tomáš. „Nebo se tu chcete crcat rok?!“

„Kdyby se mi podařilo najít učitele magie,“ povzdechl si Zdenal. „Zůstal bych tu třeba i rok.“
Tomáš zvedl oči v sloup.

„Slívo, nikdo neříká, že budeme infiltrovat rok. Diverzanti také mívali pod nohama horkou půdu - když se šlo do akce, nebyl čas na zbytečné okolky. Uděláme to rychle a přesně. Kéž bych tu tak měl svůj starý Webley Mark 6 ráže .455.“

Wůdy si přes hlavu přetáhl pláštěnku. Divoce zakoulel okem. „Jasnačka, musíte se připravit na boj!“ Zahrabal v truhle, ze které začal vyhazovat podivné předměty připomínající čepici, gumáky a dětský dalekohled. Konečně vylovil dřevěnou krabici opatřenou vinutou troubou. Nasadil kliku a za zuřivého točení předmět vynesl z kabiny. Zastihli ho na palubě,  kostlivci před ním stáli vyrovnaní v řadě. Wůdy salutoval s pohledem upřeným do tmy. Z gramofonu se linula píseň Mistrál.
 
Vstupte na loď milý pane,
jdu vám říct, že právě vane mistrál.
Konec nudných her a spánku...

Deska každou půlminutu přeskočila. Nezdálo se, že by to Wůdymu vadilo. V jeho oku se třpytila slza. Po několika přeskočeních se zvuk protáhl a zdeformoval, utichl docela. Klika zpomalila, až strnula.

„Smrt Hluchejm!“ vykřikl Wůdy. Nevšímal si ostatních, kteří sledovali jeho činorodost s krajním podezřením. Než mohla Rita něco namítnout, odběhl znovu lovit v truhle. Když se vrátil, držel v rukou zvláštní tubus, který se na jedné straně rozšiřoval.
„Co to je?“ zeptal se Zdenal.
 
„Vyměnil jsem to s Hnídorem z Bahenlejnu za aktovku plnou peněz, který sem našel u jednoho mrtvýho chlápka pod Mírákem. No neni to vůl? Hromada bezcennejch papírků a já získal tuhle úžasnou věc!“

„Dalekohled na noční vidění?“ zajímal se Kořínek.

„Ani náhodou.“

„Něco jako palcát?“ zkusila to Rita.

„Správně. Je to zbraň a brzy bude pít krev,“ odsekl Wůdy a víc neupřesňoval.
 
„Vypadá to jako baterka,“ usoudila Valentýna. Odpovědi se však nedočkala.

„Wůdy, nevím, jestli jste to dobře pochopil,“ ujišťovala se Rita. „Nechceme vzít Hluché útokem. Vždyť ani nevíme, kde žijou. Chceme jenom zjistit-“

„Seš si jistá, že je nechcete rozdrtit?“ skočil jí Wůdy do řeči a hned pokračoval. „Spolíhal sem se na vás!“ Smutně tubus opřel o stěnu.

„Vždyť to víte nejlíp sám. Vykostili by nás, jen co by nás zmerčili.“ Valentýna mu položila ruce na ramena a hezky se na něj usmála. „Wůdíku, určitě znáte někoho, kdo by nám mohl pomoct.“

Ještě chvíli dělal drahoty. „Možná bych o někom věděl.“

„O někom?“ povzbuzovala ho Rita.

„Bude to už aspoň rok, co sem pomáhal dvěma ubožákům, co zdrhli Hluchejm z hrobnický lopaty. No, ubožákům... Nebyli to žádný andílci. Kdybych vám popisoval, čim se živili, mladej by utíkal zase blinkat.“

Zdenal ho zpražil pohledem. „Říkej mi Krysoplášť, vandráku.“

Valentýna jen nechápavě zavrtěla hlavou, zatímco Wůdy se zachmuřil. Vyprávěl jim o dvou lidech, kteří pro Hluché léta pracovali. „Byl to chlápek a ženská jak lusk. Myslim, že se měli dost rádi. Hlavně ten knírač z ní byl hotovej. Jak vosák na bonbónu. Zdrhli spolu, když si pro ně šel šéf mučitelů. Když sem na ně natrefil, tvrdili mi, že přesolili polívku nebo co... Já sem ale slyšel něco jinýho. Myslim, že hlavně vona byla dost hladová... Při jedný účetní závěrce se přišlo na to, že se po léta ztrácelo maso. Prej to dělalo skoro třicet těl! Aby bylo jasný, teď nemluvim o krysích biftečkách. V každým případě ta ženská musela bejt pěknej úchyl. Ono sežrat tolik lidí, to neni úplně normální, ani když to člověku chutná a mužíček to hezky okoření. Člověka neomlouvá ani to, že je šéfkuchař Hluchejch a musí ochutnávat.“

Zatímco mluvil, Zdenal stiskl zuby. Valentýna se vytratila nadýchat se vzduchu. Tomáš Slíva vyhrkl: „Co nám to věšíš za bulíky?! Šéfkuchař? To není možný – nejspíš to byl nějakej pomocník, protože šéfkuchaři prej patřej u Hluchejch mezi největší šarže! Určitě by je nenechali pláchnout.“

„Nech si zdát! Kdybych je nenabral do Kraksny, bylo po nich!“ Wůdy povážlivě zrudl.
 
Stejně nesvůj ale vypadal Slíva. „Určitě to byla nějaká kuchta-“

„Nedělej ze mě idiota!“ vřískl Wůdy.
 
V té chvíli se do toho vložil Kořínek. „Pátráme po nepříteli Hluchých a vy nám nabízíte lidi, kterých se zbavili, protože byli horší než oni sami? Zloděje a kanibaly? To je jako z deště pod okap.“
 
Wůdyho výraz zjihl a bylo vidět, že je mu do pláče. „Jak chcete. Plivněte si na Delapanzovo památku. Plivněte na mě, kterej vás provezl přes půl Kanálstrály. Nevděčný hajzlíci! Člověk se s nima moří, vymejšlí první poslední... Klidně si běžte po svejch!“

„Ale no tak, Wůďáku,“ objala ho Valentýna. „Důvěřujem ti, jen je to na nás moc hrr. Nemáš tam ňáký jiný spojence?“

Wůdy zůstal koukat na její prsa, která byla akorát v té správné výši. Jeho protest ztrácel sílu. „Sakra, jste v kanálech! Žádnej obchoďák s postavičkama superhrdinů tu nemáme!“

Chvíli se o tom radili, nakonec ale nezbylo nic jiného, než: „Dobře,“ řekla Rita. „Zkusíme z těch lidožroutů něco dostat. Odvez nás tam, Wůdy. Prosím.“

„Měl bych vás ještě upozornit na jednu věc,“ zamručel Wůdy a zmáčkl tlačítko, nad palubou se zablesklo, motor zakašlal a kostlivci zasedli k hřídelím. Zbytek Wůdyho věty zanikl v burácení motoru.

www.pavelrencin.cz