Labyrint - Zápis 49: O mrtvých

Tomáš Slíva sykl. Choulil na bobku zády k ostatním. Odrané bavlněné pončo, dárek od skřeků, coural po palubě. Nasávalo z ní olejnatou vlhkost jako houba. Muž tomu nevěnoval pozornost.

„Ještě nás nedostali. Buď chlap,“ povzbudil ho Zdenal.

Slíva k němu otočil nechápavé oči. „Můžeš uhnout? Stíníš mi... Nevidíš, že kojim?“

Zdenal zůstal stát s otevřenou pusou. Slívovy prsty obalovala chlupatá koule. Jazýčky v šeru nepostřehnutelně kmitaly, mládě bestie sálo krev.

„Doufej, že impové nepřenáší nemoci.“

„Nemoci? A v pekle?“ Slíva se zašklebil. „Jen si to představ, až vyroste. Budu na něm lítat!“

„Nemyslim, že by nás odsud odnesl všechny...“ Valentýna mávnutím ruky obsáhla zavodněný tunel.

„Ne, že by se mi chtělo plavat,“ připojila se Rita.

„Já to zařídím,“ prohlásil Zdenal. Přešel ke dveřím do kajuty a zaklepal. „Pane Wůdy?“ Když se nikdo neozval, zkusil mladík notně nakřáplým hlasem zanotovat: „Dám dělovou ránu. Bum-bumbum-bum.“

Ani tehdy se odpovědi nedočkal.

„Radši nezpívej,“ doporučil Slíva. „Plašíš mi ho.“

„Musíme se hnout! Slyšeli jste, jde po nás půlka podzemí. Jakmile klesne voda, tak se na toho blázna vykašlem...“ začala Rita. Ani si nevšimla, že dvířka za ní vrzla a otevřela se. Pokračovala v monologu: „Mam toho už po krk! Copak tu nenajdeme žádnýho slušnýho člověka?! To tu musí bejt všichni retardovaný magoři?!“

„A co bys chtěla, ty náno? Kdo by z Podsvětí nezmagořil?!“

Rita se otočila. Wůdy si ji nepřátelsky měřil. Teď už to nemohla vzít zpět. „No tak proč tu zůstáváš? Přišels z povrchu, tak se tam zase vrať.“

„Představuješ si to jak krysa paraple,“ huhlal Wůdy. „Jak si myslíš, že budeš vypadat, až vylezeš z kanálů ty? Špinavá, smradlavá, opuchlá, nechtěná, bez střechy nad hlavou, nikoho už neznáš, a kdyby, tak se k tobě hlásit nebudou... Rozhlídni se někdy po Praze! Jsou desítky těch, který proklouzli nahoru! A víš co? Spousta z nich se radši vrátí zpátky. Do smradu a bahna. Mezi svý, který nad nima nevohrnujou frňáky! Horňáci sou pokrytci!“ Wůdy praštil do stěny a vrátil se do kabiny. Dveře zůstaly pootevřené.

Rita se Zdenalem na sebe krátce pohlédli a vydali se za ním.

„Nemyslela jsem to tak,“ začala. „Je mi smutno z toho, že ti hajzlové vypálili Špínu. Zaskočilo mě to... Každej, kdo se k nám choval jen trochu hezky, je mrtvej nebo... nemrtvej.“

„Nemysli si, že by starej Delapanza natáh brka lehce,“ vloudil se na Wůdyho tvář úsměšek. „Vsadim se, že jich vzal s sebou mraky. Hodně míst u tabule zůstane volnejch a Hlušci na něj budou dlouho vzpomínat!“

„Všichni jsme doufali, že se Špína udrží,“ zapojil se Zdenal. „Obránci vypadali tak odhodlaně!“

„Každej je vodhodlanej, když mu de vo kejhák. To je úplně jiná motivace, když víš, že se nemůžeš vzdát. Takhle bojujou šelmy zahnaný do nory. Hluchý si to ale pojistili. Přivedli si na pomoc oddíl mrtvolnejch žoldáků. Sotva deset kousků, ale skřeci proti nim prej neměli šanci.“

Ritě po zádech přeběhl mráz. „Já si na to prostě nezvyknu! Jak je možný, že tu mrtví chodí, jako by se nechumelilo? Je to jak z lacinýho hororu. Kdybych to sama neviděla... Wůdy, proč se to děje?“

Pokrčil rameny. „Neznam detaily. Taky mi z toho dřív vstávaly vlasy hrůzou. Zvyk sem si. Neptam se na věci, o kterejch se nesluší mluvit. Vim jen, že někde pod Olšanskejma hřbitovama sídlí Král olší, kterej velí celý nemrtvý bandě. Leží tam prej město plný krypt. Nekropolis. Nikoho tam nepouštěj, takže se vyprávěj akorát zkazky. Já vim jen to, že se mrtvoly nechávaj najmout na fyzickou práci.“

„Můžu si pronajmout zombii?“ nechtěl věřit Zdenal. „To je absurdní! Určitě je někdo ovládá! Nějaký temný mág!“

„Vrať se na zem, kluku. S každym kostlivcem sem se dohod zvlášť. Jsou určitý artikly, který jsou pro ně zajímavý. Náhrobky, věnce, umělý kytky, Kristovo sošky a stříbrný kříže, hřbitovní svíčky a věčný světýlka... Milujou tyhle krámy. Zdobí si s nima krypty, aby byly útulnější. Ze všeho nejcennější jsou pro ně ale vzpomínky. Vzpomínky na naše drahý zesnulý. Za to od nich dostaneš, cokoli chceš. Neptej se, jak je vycucnou z živejch. To netušim, ale musí to bejt dobrovolný.“ Jeho pohled rozostřeně bloumal. „Hodně sem nad tim přemejšlel. Jaký to asi je? Je jim furt zima, moc toho nenamluví, jsou osamělí... Toužej, aby alespoň na chvíli někomu chyběli. Aby na ně někdo vzpomínal.“

Zdenal byl fascinován. „Platíš jim vzpomínkami!“

Wůdy si zamnul ruce a začal se chechtat tak, že Slíva znepokojeně nahlédl do kajuty. Vousáč ho vtáhl ho dovnitř a přirazil za ním dveře. Uprostřed záchvatu smíchu spiklenecky zašeptal: „Vochcal jsem je! Vochcal! Píšu si to všechno do bločku. Zaplatim jim vzpomínkou, a pak si ji znovu nastuduju z bloku. Sice už nevidim tváře a barvy, nepamatuju si vůně a vlastně nevim, co byli ty lidi zač... ale představuju si to! Vymejšlim. Mlčoch, Ticháně, Němej a Nemluva to dostávaj už trochu přežvejkaný.“ Vousatý přízrak se otřásal potměšilým smíchem.

„To musí bejt strašnej život,“ zamračil se Tomáš Slíva.

„Známe jednoho, který zůstal naživu i po tom, co ho zabili...“ hlesla Rita. „Dá se s tim něco dělat? Dá se to třeba nějak léčit?“

Wůdy už ji neposlouchal. Mumlal: „Možná že mrtví do Podsvětí patří. Jo, tak to bude... Jednou tak skončíme všichni.“

Sehnul se k věci, která připomínala něco mezi starým rádiem a šicím strojem. Na klávesnici z dětského piana vyťukal třítónovou sekvenci. Dieslový motor zakašlal a naskočil. Povolila záklopka a ze střešního komínu se vyvalil kouř. Vousáč pohnul pákou na ovládacím pultu a stiskl tlačítko. V prostoru před Kraksnou probleskla rudá barva.

Přes skla uviděli, jak se prázdné důlky kostlivců zvedly, jak kostlivé ruce zabraly za osy připevněné k hřídelím v dokonalé synchronizaci jako jeden muž.

„Kdyby tohle viděli borci, se kterými jsme hrávali dračák,“ šeptal Zdenal. „Je to neuvěřitelný. Jen ti to vemte - magie! Živí mrtví! Rytíři! Wůdy, vy jste určitě čaroděj, že? Nebo alespoň víte něco o čarování? Nebo znáte někoho, kdo...“

„Ješišmarjá. To víc umim zpívat než čarovat!“ bránil se Wůdy. „A víš, jak umim zpívat? Kááávu-si-osssladím.“

„Bože, dost!“ úpěla Rita. Kostry jí pořád nešly z hlavy. Snažila se smířit s tím, že existují, byly tu ale praktické otázky, které nedokázala přejít! „A co vlastně žerou?“

„Co by žraly? Nic nežerou. Už jsi viděla kostru něco žrát? A mně řiká magor...“

„Pamatujou si, čím byly za živa?“ Ritě se vybavila zmatená a nechápavá tvář mrtvého Sedmtři, který se nad ní nahýbá a na hrudi má krví napsané PROČ.

Wůdy jen zavrtěl hlavou. „Jednou ti to všechno povim, ženská. Až budu sedět na Kraksně zvenčí.“ Dál se o mrtvých bavit nechtěl. Jistou rukou vedl stroj tunely Kanálstrály.

Černí pracanti u hřídelí se činili. Zabírali vytrvale, až vodní tříšť kropila palubu. Nadlidskou silou překonávali vodní proud. Přesto se ani jeden z nich nepotil.

„Kam vás mám teda hodit, mazánci?“ optal se přes rameno Wůdy.

„Dejte mi chvilku,“ vyhrkla Rita. Za půl minuty už stáli všichni na palubě a ona si je měřila jednoho po druhém. Valentýnu se zaschlými stružkami slz na umouněné tváři. Vrásčitého Kořínka s brýlemi nakřivo. Zdenala se zuboženýma rukama. Zachmuřeného Slívu s impem na rameni.

Předstoupila před ně, Expres kurýr na smrt si bezděčně položila do levé dlaně. Cítila jeho chladivé bezpečí. Její tvář byla vážná. „Musíme se poradit, co dál.“

www.pavelrencin.cz