Labyrint - Zápis 48: Amen

Dřív než Rita stihla zareagovat, Wůdy prudce zatočil pákou nad svou hlavou. Ozvalo se hrůzné zaskřípění a dovnitř vtrhla voda. Valentýna vyjekla. Sprška však za okamžik ustala. Ve stropě se otevřel malý poklop, kterým dovnitř proudil svěží ledový vzduch. Kraksna se houpala nad vodou téměř u stropu tunelu.

Wůdy se slastně nadechl a vyhrkl: „Nenávidim ty lidožravý bastardy!“ Potom nadšeně zakřičel, až sebou Rita trhla. „Žijeme! Neudusili jsme se!“ Chytl Kořínka za ramena. „Žijeme!“

„Vždyť já jsem taky rád, ale nechytejte mě za ramena, vy soudruhu!“ ohradil se astrální důchodce.

Wůdy si ho nevšímal. „Mrtvej Hlušák, dobrej Hlušák. Doneslo se mi, že ste bojovali na straně jednoho z podsvětních rytířů. Mýho přítele Delapanzy. Nemusíte se bát, že bych vás prodal. Ten song hrál nám ten ďábel saxofon,“ začal si broukat Wůdy.

„Cože?“ nechápal Zdenal.

„Písnička,“ napověděl Tomáš.

„Počkejte, dobrý muži,“ rozhodl se Kořínek na okamžik zapomenout na Wůdyho stranickou minulost. „Co víte o bojích o pevnost?! Zdali ji udrželi?“

Wůdy vzdychl a ztěžka se posadil do křesla potaženého karmínovou koženkou. „Slyšel jsem o tý válce. Jak Hluchý přitáhli před Špínu...“ Podíval se na ně okem plným naděje. „Pořádně ste jim zatopili. Že jo? Že jo!“

„Co to šlo, Wůdy,“ povzdychl si Slíva.

Rita ze sebe nedokázala vypravit slovo. Při zmínce o bojích se jí živě vybavil krvavý masakr, jako by se jí před očima promítl hrůzný film. Otřásla se.

„Znal jsem Delapanzu,“ zasmušil se Wůdy.

„Proč ten minulý čas?“ zeptal se Zdenal.

Viseli Wůdymu na rtech. „Seděl tam, co sedíš ty.“ Ukázal na Ritu. „Vezl jsem ho nedávno k jednomu z oltářů Wihelina. Většinou na podobný trajdy jezdil na přerostlý kryse, sice mu to trvalo pětkrát dýl, ale řikal tomu Pouť... Tentokrát měl ale fofr, a tak požádal mě. Když jsme se pak vraceli, mluvil o Popravčí, Inkantorovi, Siréně a Vrahovi mágů. Bylo mi hned jasný, že to budou ty parchanti, co tak hnuli žlučí Hluchejm.“

„To máme bejt jako my, jo? A co sem teda já?“ ptala se Valentýna.

„Podle ječení Siréna,“ odtušil Slíva. „Rita je jasná Popravčí a Zdenal bude... možná ten Inkantór?“

„Já přece nejsem žádná popravčí!“ bránila se Rita. „A Vrah mágů?“ podívala se na Kořínka. Ten jen pokrčil rameny a tvářil se jakoby nic.

„A co seš zač ty?“ otočil se Wůdy k Tomášovi. „O tobě Delapanza nemluvil.“

„Já jsem Slíva,“ odpověděl Tomáš. „Slíva – Drtič lebek.“

„Tak to nahlas neřikej před mejma hošima u vesel.“

„Ale proč?!“ zoufala si Rita. „Proč po nás ty hajzlové jdou?“

Zdenal na ni navázal. „Existuje tu nějaká legenda, že čtyři vyvolení – neber si to osobně, Tomáši - povstanou a zničí zlo v podzemí?“

„Jasně a pak zasednou na zlatý trůny a budou do nich prdět až do konce věků. Kdyby někdo vybil všechno zlo, Podsvětí by zůstalo prázdný jak sovětská masna. Pochybuju, že by se tu tradovaly tak blbý legendy.“

Rita na něj naštvaně zírala. Nelíbilo se jí, jak s nimi jedná. „To znamená co?!“

„Žádná legenda!“ zakřičel jí Wůdy do tváře. „Třeba jen Hlušci dostali strach, po tom, co ste rozcupovali Styxovo lidi. Cháron neni zrovna beránek, takže to vzbudilo pozornost. Pak jste se spojili s jedním z několika podsvětních rytířů. Dokonce jsem zaslech i něco o opodlacích, který za vás válčili. Zprávy se šíří Podsvětím rychle. Hlavně ty špatný, protože když se někomu nedaří, každej šikovnej si kousek urve,“ Wůdy se odmlčel. „Druhá možnost je, že jim někdo hodně zaplatil.“

„Supi,“ zašeptala Rita.

Wůdy se drbal ve vousech a vybíral si z nich drobná zrnka, z nichž některá se hýbala.

„Téměř se bojím zeptat,“ řekl Kořínek a otřel si dlaně o kolena. „Jak to tedy dopadlo se Špínou?“

Wůdy se odvrátil. Přes záda viděli, že z kapsy vytáhl kapesník a vyjmul si oko. Zatřásl s ním a zasněně sledoval vločky snášející se na most.

„Tohle mě nikdy neomrzí,“ mumlal. „Páni a paní, já vím, jak se ruší žal...“

Kořínek mu položil ruku na rameno. „Chcete říct, že...“

„...já tíhnu duší jen k lejdy...“ Muž se ztrácel ve vlastním světě, jeho hlas slábl, až se vytratil docela.

„Wůdy, mluvte s námi,“ zašeptala mu do ucha Rita.

Ohlédl se na ni, jako by ji neviděl.

„Srovnali ji se zemí. Přijel jsem jim na pomoc, jakmile se mi to o tý bitvě doneslo. Fakt sem dělal, co sem moh! Bylo pozdě. Zůstalo tam jedno velký spáleniště. Všechny těla byly pryč, odtažený do udíren – ale to až pozdějc.“ Wůdy vzdychl a zahleděl se opět do skleněného oka. „Musel to bejt strašnej masakr, protože na konci prej zbylo tak málo živejch, že tam Hluchý nechali ležet maso. Jen vyplundrovali pevnost a odtáhli. O zbytek se postaraly hyeny, kanální klany.“

„A skřeci?“ Kořínkův hlas zněl přiškrceně.

„Vyrovnali chlupáče v řadách jako koroptve. Potom jejich těla spálili. Hluchý vyhlásili, že se Delapanza spřáhl s opodlakama a byl za to ztrestanej.“

„S nikým se nespřáhl!“ vyhrkla Rita a cítila, že je jí do pláče. „Byl to knihovník! Měl je rád!“

Wůdy udeřil pěstí do stolu. „Zatraceně, já to přece vím! Vypadněte!“

„Ale...“ začal protestovat Slíva.

„Vypadněte! Vypadněte! Kdyby nebylo vás, starej Delapanza by si spokojeně žil. Akorát bysme si dávali partičku karet. Vypadněte!“ Zabodl do nich třesoucí se prst. Tvář měl brunátnou, zmuchlanou nenávistí. Zíral na ně okem a prázdným důlkem. Valentýně z profilu připadal jako jeden z jeho kostlivců.

„Uděláme, co chce,“ Rita vycouvala ke dveřím a chvíli s nimi bojovala, než se jí podařilo je otevřít.

„Tohle bude někoho mrzet,“ zachrčel Kořínek a zaťal pěst. „Za skřeky někdo zaplatí životem!“

„Amen,“ hlesla Valentýna.

Vysoukali se ven. Ocitli se na horní palubě Kraksny, která nebyla větší než korba náklaďáku. Postávali vedle sebe a dívali se na tunel, který stále více než z poloviny zaplňovala voda. Nebylo kam jít. Dveře kabiny za nimi zapadly, závory zacvakly.

„Wůdy je šílenec,“ obrátila se na ostatní Rita. „Třeba lže.“ Uvnitř ale tušila, že Wůdy říká pravdu. Ze Špíny zbyly rozvaliny. Delapanza i skřeci se stali minulostí. Vlastně nevěděla, proč jí to tak vadí. Nic Delapanzovi nedlužili! Opřela se o zábradlí a rozplakala se. Tiše,  zoufale. Záda se jí zimničně třásla. Valentýna ji objala, i po její tváři stékaly slzy. Pak prsty pohladila loutnu a vykouzlila prostou melodii, která připomínala domov. Zdenal seděl s lokty opřenými o kolena. Hlavu v dlaních. Mlčeli.

Kolem byl ledový vzduch kanálů. Šum netopýřích křídel a pach podzemí. Světla se odrážela na neklidné špinavé hladině.

www.pavelrencin.cz