Labyrint - Zápis 47: Milena je mrtvá

Kabinu osvětlovala ponurá záře kontrolního panelu. Jeho středu vévodilo dřevěné kormidlo, které nyní neznámý svíral. Slíva mu nahlížel přes rameno do předního kulatého okna z tlustého skla. Připadal si jak v autě řítícím se vánicí. Světla ozařovala v rozbouřených proudech jen bezprostřední prostor. Cizinec tiše klel a surově rval kormidlo hned na jednu, hned na druhou stranu. Něco si mumlal.

„Cože?“ houkl Slíva.

„Že je to slejvák jako prase!“

Slíva si uvědomil, že kýve hlavou a vlastně vůbec neví proč.

„Se tu mačkáme jak v devítce po ránu,“ úpěla Valentýna, které někdo šlápl na nohu.

Rita muži zaklepala na rameno: „Promiňte, ale...“

„Mlčet!“ zahřměl cizinec, ani se neohlédl.

Rita zahlédla jeho odraz v předním okně. Ze špinavého pršipláště s kapucí trčely dlouhé štětinaté vousy. Muž měl červené tváře a živé oči s obočími zvíci veverek.

Vozidlo, nyní vlastně ponorka, se třáslo. Valilo se zrádným tunelem. Voda bouřila a smýkala jím proti hladkým stěnám. Konečně se muži podařilo vmanévrovat do slepého ramene, které dál pokračovalo stokou menšího průměru. Zdálo se, že je spokojený. Stiskl tlačítko a nad přídí prošlehl žlutý blesk, o dva stupně k sobě přitáhl mosaznou páku. Hučení přístrojů se ztišilo. Když se většina kontrolek ustálila v zeleném pásmu, muž se otočil.

Rita málem vyjekla. Chybělo mu jedno oko! V prázdném důlku měl zasazenou skleněnou kouli, ve které byl zasněžený Karlův most. Muž zvědavě naklonil hlavu na stranu a drobné částečky v kouli začaly poletovat, jako by sněžilo.

„Měli jste z pekla štěstí, že sem jel kolem!“

„Já fakt nestačim zírat,“ zareagovala Valentýna a bezostyšně si muže prohlížela. „Máte v oku Karlův most!“

„Vopravdu? Jak se tam jen vzal?“ ušklíbl se cizinec. Mohlo mu být kolem padesátky ale taky víc. 

„Díky za záchranu, pane. Jestli nás teda taky nechcete zabít, jako každej druhej tady dole,“ pokračovala dívka.

„Zabít? A to tě napadlo jak? Starej Wůdy neni žádnej zabiják. Bejvávalo...“

„Ta záchrana přišla v poslední chvíli. Spláchlo by nás to jak mravence. Opravdu díky,“ připojil se Zdenal. „Máte úžasný stroj. Jako z nějakého postkatastrofického filmu. Teda, co to vlastně je? A na co to jezdí?“

Wůdy pohladil ohmataný lak kormidla. Bříškem palce přejel po mosazných hlavách hřebíčků.

„Moje stará Kraksna, všeživelný vozidlo. Jezdí pod vodou, po vodě, po souši. Jen lítat sem s ní nezkoušel... Na páru nebo na diesel nebo na mrtvý.“

Zdenal uznale kývl.

„Nerada vás ruším, ale máme problém!“ vstoupila do rozhovoru Rita a obrátila se k cizinci. „Je to životně důležitý. Potřebovali bychom se co nejrychleji dostat nahoru. Já jsem Rita.“ Začala představovat ostatní. Když došla ke Zdenalovi, skočila jí Valentýna do řeči.

„To je náš Krysoplášť!“

Muž se vědoucně ušklíbl a neříkal nic. Rita ho úzkostlivě sledovala. Nevypadal totiž vůbec překvapeně. Na čí stojí straně? Za posledních pár dní toho v Podsvětí viděla už příliš. Nikdo nepomáhal nikomu bez důvodu.

„Tak teda čest! Mně řikaj Wůdy. Šílenej Wůdy,“ vycenil chlap žluté zuby, jako by očekával nějakou reakci. „Ale no tak! Přece jako v tý písničce vod Goťáka! Wůdy, ne? Neřikejte, že to neznáte! Miluju Goťákovo písničky, ale tady je nikdo nezná!“ Začal se smát jak blázen.

Rita se s rostoucí hrůzou podívala na Kořínka. Ten jen pokrčil rameny.

„To je náhoda! My tu máme zrovna jednoho experta na Goťáka! Že jo, Slívič,“ zareagovala Valentýna.

Tomáš se na ni smrtelně vážně podíval. Pak se podíval na Wůdyho, který se přestal hihňat a visel na něm očima.

„Ze zdi na mě tupě zírá po trezóru velká díra...“ zanotoval Slíva.

Rita zamrkala.

Wůdy nadšeně zatleskal. „...poznám tedy bez nesnází, že tam trezór schází! Dobrý!“ Najednou v okamžiku zvážněl. Jako by jeho obličej prošel proměnou, napjal se a zachmuřil. Obořil se na ně, jako by je viděl poprvé: „Co tu chcete?! Jak ste se sem dostali?!“

„Vy sám jste nás pustil, pane... pane Wůdy,“ zasáhl Kořínek. „Uvítal jste nás před chvílí na palubě. Pamatujete?“

Ostatní si vyměnili výmluvný pohled.

„Jestli vás posílá Vokoun, tak mu vyřiďte, že jsem nadobro skončil! Rozumíte?! Mám zabíjení a loupení po krk, vltavský piráti maj vodzvoněno! Kapiš?!“

Rita zavrtěla hlavou. Potila se nejen horkem, které v kabině bylo. „Vokoun se nechává poroučet. Nemusíte už nikoho zabíjet. Stačí, když na nás budete hodnej a odvezete nás nahoru.“

Wůdy chápavě pokýval a tiše se hihňal. Potom přestal a oni si uvědomili, že pláče. „Já vim, že sem se s mokrýma bratřima ani nerozloučil, ale... Copak to šlo? Odešel jsem tak narychlo. Teď jsem tak sám, jako úplně na začátku! Ještě než sem se přidal k Vokounovo kumpanii.“

Vysmrkal se do rukávu. Z jediného oka se lily slzy.

“Vy nevíte, jak strašný to bylo po revoluci. Strašný... Cinkali klíčema na Václaváku, a pak na mě všichni plivali. Sviňáci! Jeden den se krčili strachy a nosili úplatky. Předseda MNV, to už byl někdo! A druhej den se mi vysmíval i poslední sráč, co ještě včera žebral o devizovej příslib.“

„Utekl jste po revoluci do kanálů?“ zareagoval Zdenal.

Rita zpozorovala, jak se smutek muže mění ve zlost. Klouby prstů zaťatých do kormidla zbělely. Nenávistně zíral na vlastní odraz v kulatém okně. Zkusila jeho pozornost odvést jinam.

„Kdo je vlastně Milena?“

„Jaká Milena?“ vyštěkl.

„Vaše... vaše kraksna má tohle jméno na přídi.“

„Nevim, doprdele, kdo je Milena! Jak to mám vědět?! Když si ji nepamatuju, tak je to přece jasný! Milena je mrtvá.“ Když se trochu uklidnil, pokračoval. „Počkej, podívam se do bločku. Jo, tak Milena byla moje maminka.“

Zavládlo ticho. Neodvažovali se na bláznivého muže mluvit. Po chvíli začal sám. Jeho hlas zněl strašně unaveně. Oko mu zšedlo jako podzimní obloha.

„Je to nerozum, lízt na Kanálstrálu při průtrži mračen. Proč to, sakriš, děláte? Vltava je dneska rozdováděná. Teď musíme vydržet. Přívalovka bude za chvilku pryč. Možná se ani neudusíme.“

Už chvíli si uvědomovali, že je v kabině stále tepleji. Předchozí mráz kanálů vystřídalo vlhké vedro. Potili se a čela se jim leskla. Rita si tvář otřela předloktím. Za chvíli cítila, jak pot prosakuje vrstvami oblečení.

„Nemáte tu nějaké kyslíkové nádrže?“ zeptal se neklidně Zdenal. Vzduch v Kraksně začínal být nedýchatelný.

„Panebože, jo! Díky za připomenutí. Mám tu nádrž s deseti galonama kyslíku, jen jsem na něj zapomněl!“ obořil se na něj Wůdy. „Nespadls z višně?!“

„Kávu si osladím...,“ začal si falešně broukat Slíva.

Wůdy změnil výraz. Najednou vypadal blaženě, jako by mu vůbec nevadilo, že i jeho obličej je brunátný a perlí se kapkami potu. „Ten mládenec se mi líbí!“

„Zná se s Goťákem osobně,“ nasadila si Valentýna a vysloužila si rozzlobený pohled Rity a vyděšený Slívův.

„Valentýno, myslim, že bys už měla zmlknout!“ chtěla ji utnout Rita, ale ani nestihla větu dokončit.

„Opravdu?!“ Wůdy jako by ožil. „Opravdu se přátelíš ...s Mistrem?“

„Tak přátelím... To bych úplně neřekl, přátelím,“ byl v rozpacích Slíva. „Hrál jsem pro něj v klubu.“

„Ach tak, myslíš Kasino?“ zneklidněl Wůdy a jeho oko ztvrdlo. „Patříš k Hluchejm?!“

Toho se Rita přesně děsila! A co teď?!

Slíval neurčitě zavrtěl hlavou. „Ani ne.“

„Já jen, že Hluchý slíděj po celým Podsvětí po skupince lidí, co jim pláchla z vězení. Asi jim provedli něco strašnýho, protože nešetři penězma ani výhružkama.“ Wůdy přelétl skupinu vítězným pohledem jediného oka. „Určitě jste o tom slyšeli. Pasou po nich i kanální klany, lovci odměn, Stopaři, nedivil bych se, kdyby se o ně zajímal i Král olší, co velí mrtvolám. Nebo samotnej Wihelin!“

Rita ztěžka polkla. Cítila, jak strašně se jí potí dlaně. Po očku se dívala po ostatních. Kořínek jí na okamžik zmizel z očí, ale vzápětí si uvědomila, že se skoro nepohnul. Byli namačkaní jeden na druhého, nebylo kam se skrýt. 

Wůdy pokračoval. „Řeknu vám, kdybych byl na jejich místě, tak bych si snad radši sám podřezal žíly. Nebudou v bezpečí pod zemí ani nad zemí. Co jednou Podsvětí schvátí... Před Hluchejma je neochrání ani svěcená...“

„Jakou vlastně vypsali odměnu?“ zachrčel Slíva. „Docela rádi bysme si s naší partičkou Metalovejch krysařů trochu přivydělali...“

Wůdyho výraz ztvrdl.

„Co to na mě zkoušíš? Poznal jsem vás na první pohled. Mazánci z Povrchu! A teď vás mam naložený v Kraksně.“

Jeho oko skákalo z jednoho na druhého. Ritě se z nedostatku kyslíku zatočila hlava. Cítila, že každým okamžikem omdlí. Nahmátla palcát. Uvažovala, jestli se ve stísněném prostoru Kraksny dokáže rozmáchnout.

Šílený Wůdy sáhl po páce nad hlavou. Byla připojena k ozubenému kolu. Naklonil hlavu na stranu. Na Karlův most se pomalu snášel sníh.

více na www.pavelrencin.cz