Labyrint - Zápis 45: Monstum

Mládě impa se nacucalo krve a usnulo. Tomáš mu opatrně vtlačil prst hlouběji do tlamy, aby z něj vyklouzly úzké zuby. Potom kožnatou kuličku ukryl v záňadří. Rita se na něj dívala se skelným pohledem, jako by zabloudila ve vzpomínkách.

Prach jeskyně zvlhnul v mazlavé bláto. Dál nečekali a začali odklízet zával. Bylo to zvláštní. Strop chodby nebyl stržený, spíš to vypadalo, jako by ji někdo zasypal kameny a sutí. Tomáš Slíva vylezl na vrchol hromady a rval největší kameny, které odhazoval dolů.

„Takhle se zbytečně nadřeš,“ mírnila ho Rita. „Stačí, když je svalíš.“

„Až ti nějakej převálcuje nohu, tak si nestěžuj,“ zamručel Tomáš, ale poslechl ji.

Valentýna s Kořínkem odhrnovali menší kameny a suť, zatímco se jim ruce pokrývaly škrábanci a prachem. Rita se připojila ke Slívovi, když se ale sehnul pro kámen Zdenal, zmrazila ho na místě.

„Na to ani nemysli! Nesnažím se ti dát ruce dohromady jen proto, aby sis je hned zrasoval. Potřebujeme někoho, kdo bude svítit.“

Zdenal se nešťastně podíval na obvazy, zároveň byl ale Ritě vděčný. Popáleniny na rukou bolestivě svědily, puchýře popraskaly a kůže volně visela na živém mase. Alespoň tedy zvedl petrolejku a snažil se být při ruce.

Voda stoupala. Brzy jim dosahovala po kotníky a mrazivě připomínala, že čas se krátí. Valentýna s Ritou musely na chvíli přerušit odklízení kamenů, aby sbalily nezbytné zásoby od skřeků do velkých vaků a odtáhly je na vyvýšené místo.
 
Práce šla pomalu. Otvor u stropu tunelu přesto kousek po kousku rostl.
 
„Jestli je ten zával hlubší než dva metry, tak se tu utopíme jak koťata,“ prorokoval Tomáš.
Neodpověděli, jen znásobili úsilí. Jeskynní chrám, který jim ještě včera připadal jako útočiště, se změnil v past, jejíž čelisti se nezadržitelně svíraly.
 
Ledová voda jim dosahovala po kolena, když Tomáš triumfálně vykřikl: „Myslim, že jsem skrz!“ Opravdu. Jeho ruka odtlačila poslední kámen a zatápala v prázdnu.

Prodíral se více než metrovým tunýlkem jako krtek. Zdenal po jeho boku v rámci možností svítil. Slíva prostor rozšiřoval, podél těla vyhrabával kameny, které od něj přebírala Rita. Byl nesmírně ulepený a špinavý. Vlasy si shrnul pod tričko, přesto je měl plné prachu. Z umouněné tváře svítila bělma. Za další půlhodinu horečnatého úsilí byl tunel dost široký, aby se jím proplazili na druhou stranu.

„Jsem zpocenej jak jelen,“ informoval ostatní Slíva.

„Máte všechno?“ ujistila se Rita. Každý si naložil přes rameno vak. Stáli na hromadě suti, voda v jeskyni dosahovala již výše pasu.

 „Jdeme!“ zavelela.

Jeden po druhém se protáhli úzkým otvorem do neznámé tmy. Vzduch tu byl mrazivý, ochladilo se přinejmenším o deset stupňů. Ocitli se v široké chodbě, která mohla být klidně tunelem metra. Po kolejnicích ale nebylo stopy. Podlahu tvořil jen popraskaný mokrý beton.

„Kam teď?“

„Doleva?“ navrhla Valentýna.

„Šel bych doprava,“ ukazoval Slíva.

„Ještě, že jsou tu jen dvě cesty,“ povzdechla si Rita.

„Taky jsem pro pravou,“ ozval se Zdenal. „Přijde mi, že maličko stoupá. Až ta voda přeteče, bude stékat směrem dolů.“

Vyrazili vpravo.

Tunel byl dost široký, aby mohli jít vedle sebe. Beton pokrývaly na mnoha místech páchnoucí chuchvalce, snad plesnivějící zbytky rostlin, raději to blíže nezjišťovali. Sem tam uviděli na podlaze kosti. Kořínek se k jedné z koster sehnul a zjistil, že je rozdrcená.
 
„To musela být váha! Snad každá kost v tom těle je prasklá.“

„Fuj. Co je to vůbec za zvíře?“ zajímala se Valentýna.

Kořínek pokrčil rameny. „Vypadá to jako část psa.“

Pokračovali tunelem, ve kterém se objevovaly prukliny a dlouhé mělké louže. Ze stropu kapala voda jako řídký déšť. Vzduch prosycoval chemicky kyselý pach. Po čtvrt hodině se začal tunel v mírném oblouku stáčet vlevo.

„Myslíte, že jdeme správně?“ zeptala se Valentýna.
 
„Já bych to už neřešil. Prostě jsme si vybrali cestu a teď po ní jdeme...“ odpověděl Slíva.

„A kdyby vedla do pekla, chceš dojít až na konec?“ mračil se Zdenal.

„Hele, mladej,-“

„Neslyšeli jste to?“

„Co?“ Zastavili se a chvíli bez dechu naslouchali. Opravdu, z dálky k nim doléhal podivný klapavý zvuk. Brzy ho přerušilo blížící se pištění.
 
„Doprčic!“ výskla Valentýna a stoupla si na špičky. Světlo petrolejky se odrazilo ve stovkách oček. Ze tmy se vyřítily krysy. Prohnaly se kolem skupiny, propletly se jim mezi nohama a najednou byly pryč. Zmizely ve tmě před nimi. Poděšené pištění utichlo.

„Co to mělo být?“ divil se Zdenal.

„Krysy,“ ušklíbl se Slíva.

„Před něčím utíkaly,“ prorokoval Kořínek.

„Utíka-jí,“ opravila ho Valentýna.
„Poslouchejte!“ zašeptala Rita. Opravdu, v tunelu za nimi se rozléhalo podivné kvílení. Vzduch protrhlo svištivé švihání křídel. Nad hlavou se jim prohnaly černé stíny. Hejno netopýrů.

„Co to má, sakra, znamenat,“ zachmuřil se Slíva.

„Zdrháme!“ vyhrkla Valentýna. Nemusela ostatní pobízet. Vyrazili tunelem ve stopách krysího hejna. Běželi.

„Musíme najít odbočku, kde se skryjeme!“ šeptal zadýchaný Kořínek.
 
„Vám se to radí, když ste vlastně v suchu!“ oddechovala Valentýna.

„Pokud má ta věc dobrý čich, tak mi je Zmizero k ničemu.“

„Zmizero?“ Navzdory vážné situaci se Zdenal nedokázal ubránit úsměvu.

Odpovědí mu byly jen údery holinek do betonu.

„Doprdele!“ zaklela Rita. „Myslím, že se to blíží!“

Tunel se pomalu stáčel. Hrůzyplné kvílení sílilo, stejně jako hromový klapavý zvuk.

Tomáš Slíva zakopl a vykřikl. Natáhl se široký jak dlouhý. Vzápětí se po čtyřech vyhrabal na nohy. Rita se ohlédla přes rameno a to, co uviděla, ji přimělo zrychlit. Ze zatáčky se na okamžik vynořila fosforeskující morda. Rita vyjekla. Za mordou následoval zbytek těla. Ve tmě za nimi se zelenavě fosforeskující těla rozmazávala v čmouhy. Ze zatáčky se vyřítily tři bytosti připomínající vlky. Jejich krky byly protáhlé, oči vypoulené bílé talíře s tečkami zornic.

Za tři sekundy byly bestie u nich! Slíva zařval a pozvedl nad hlavu kladivo. Zdenal pustil vak a pozvedl ruce. Kořínek zmizel. Valentýna si rukama přikryla oči a zaječela.

Bestie ani na okamžik nezpomalily. V plné rychlosti vyběhly na kolmé stěny tunelu a prořítily se kolem družiny. Následovalo je kvílivé vytí, které pozvolna vyhasínalo. Zmizela i výsměšná ozvěna.

Rachotivý řev byl ohlušující. V té chvíli to Ritě došlo. S hrůzou zvedla oči k zatáčce, ze které se právě vynořoval pravý zdroj všeho děsu. Monstrum. Prořezávalo temnotu zářícíma očima. Bylo obrovské jako tank. Dštilo dýmem. Na jeho bocích byly nabodnuté lidské kostry. Řítilo se proti nim, aby je proklálo ostny, uvláčelo tělem. Aby rozdrtilo jejich maso a pilo jejich krev.

Rita se rozhlédla vyděšeně jako zvíře zahnané do kouta. Tunel byl úzký a jeho zdi hladké.

„Neutečeme!“ vykřikla a zvedla nad hlavu palcát. Věděli, co to znamená. Třebaže se třásli strachy, připravili se k boji.

www.pavelrencin.cz