Labyrint - Zápis 44: Sůvička

„Slíva je pryč a Valentýna slyší hlasy,“ shrnula Rita. Třebaže se snažila situaci zlehčit, v jejím hlase zněl strach.

„Vy jste opravdu nic neslyšeli? Já prostě vím, že varhany měly pro skřeky zvláštní význam. A celá tahle jeskyně... byl to chrám!“

Zdenal stiskl Valentýně rameno. „Neboj se, věříme ti.“

„A co teď? Vyrazíme hledat Slívu?“ nadhodila Rita.

„Počkejme ještě chvíli,“ řekl Kořínek a přihodil na oheň polínko. Čekali. Ticho rušilo jen praskání plamenů, varhany mlčely, jejich mrazivá píseň se stávala blednoucím snem.

Rita ovázala Zdenalovi prsty obvazy, které objevila mezi dary skřeků. Neuběhlo mnoho času, když uslyšeli štrachavé zvuky. Blížily se k nim od náspu, nad nímž ústily chodby vedoucí ke Špíně.
 
Rita si připravila palcát, Kořínek ozbrojený nožem zmizel ve tmě. Zvuky sílily, ozvalo se poskakování uvolněných kamenů, zazářila bludička petrolejky. Ozval se dutý náraz a zdušené zaklení. „Kurvafix!“

Slíva seběhl z náspu a spustil tím lavinu kamínků. Zamířil k ohni, zatímco se kolem něj vynořili Rita s Kořínkem.
 
„Kdes sakra byl?!“ pustila se do něj hned.
 
„Dobrý ranko, vy už jste vstali?“

„Přestaň hrát komedii a laskavě mi vysvětli, proč jsi opustil hlídku!“

„Nepřeháněj,“ bránil se Slíva. „Co by nám tu asi tak mohlo ublížit? Do týhle jeskyně vede jen jeden průchod. Když jsem tudy odešel, tak jsem byl v podstatě pořád na hlídce, ne?“

„Nemá cenu se rozčilovat, Rito,“ ozval se Zdenal. „On není schopnej to pochopit.“

„Díky za zastání,“ blýskl po něm očima Tomáš. „Mimochodem, máš moc fajnový rukavičky.“

„Ohrozil jsi celou skupinu!“ dštila Rita síru.
 
Slíva vrtěl hlavou. Díval se z jednoho na druhého. Nakonec jen rozhodil rukama a vybuchl: „No tak, kurva, promiň!“

Nemělo cenu to dál řešit. Posadili se kolem ohně a v krátkosti mu převyprávěli příhodu s varhany.

Tomáš vážně kýval. „Taky jsem viděl zajímavý věci. Abyste si nemysleli, že sem se jen někde flákal. Vočíh sem ty chodby, kterejma jsme přišli. Jestli tam neni další východ. Taky jsem chtěl vědět, jak to dopadlo se Špínou.“

„A?!“ vyhrkl Kořínek.
 
„A co? Ohrozil jsem družinu.“

„Ježiš, já ho praštim!“ napřáhla se Valentýna.

„Nedělej drahoty a vybal, co víš,“ přidal se k ní Zdenal.

Slíva se ušklíbl. „Nemam moc dobrý zprávy. Ve vrchních chodbách jsou jen slepý jeskyně. Jedinej východ vedl stropní dírou do chodeb pod pevností. Tou, co jsme sešplhali. Lano je ale pryč. Je to dobrejch šest metrů, zpátky nahoru se nedostaneme. Ledaže by pan Zet uměl lítat.“
Zdenal jen zavrtěl hlavou.
 
„To ještě neni všechno. Nahoře je pár jeskyní. V jedný z nich přitéká z trubek voda do rybníčku, podobnýho tomuhle. Jak jsem tam stál, slyšel jsem v těch trubkách podivný škrundání. Přísahám, že sem na nic nešahal! V jednu chvíli se ten přítok zdesetinásobil. Voda tryskala jak na Křižíkovo fontáně. Už teď začíná rybník přetejkat, takže jsem se radši rychle zpakoval, abych vám to řekl. Chápete, co to pro nás znamená?“

„Chceš říct, že nás to tu zatopí?“ upřesňovala si Rita.
 
Nebylo třeba odpovídat.
 
„Jsme v pasti,“ bručela si pro sebe.
 
Zdenal se škrábal na bradě. „Co kdybychom čekali, jak bude voda stoupat a nechali se jí nadnášet až k tomu stropnímu otvoru? Tím bychom prolezli do pevnosti!“

„Teoretiku,“ ušklíbl se Slíva. „To zatopování může trvat celej den. Úplně vidím, jak tam x hodin plavem a zuby nehty se držíme nad hladinou ledový vody.“

„Dobře,“ uznal Zdenal. „Lepší nápad?“

„Musíme odstranit ten zával,“ řekl Kořínek.
 
Podívali se k hromadě kamenů, která se nacházela pouhých deset metrů od ohniště.
 
„Mohli bychom to zvládnout,“ zhodnotila to Rita. „Ty kameny nejsou zas tak velké.“
„Ale je jich hodně,“ povzdechla si Valentýna.
 
Slíva si zamyšleně sáhl do záňadří, aby se podrbal na chlupaté hrudi. Vzápětí zařval bolestí. Zdenal vykřikl leknutím. Valentýna zaječela a svalila se pozadu od ohně. Rita s sebou trhla.
 
„Co se děje?!“ zjišťoval Kořínek a vytrhl z ohně hořící poleno.

Slíva vytrhl ruku. Na jednom z prstů mu visel odporný kožnatý zámotek a zatínal do něj drobounké zuby jako jehly. Tlamička obemkla prst jako prsteníček. Slíva zatřásl rukou, aby tu věc odmrštil. Chlupatá koulička se vzepřela. Zasekla do dalších dvou prstů úzké drápy. Kožnatá křidélka obalila všechny tři prsty. Tomáš Slíva fascinován zíral na dvě rudé oči jako korálky, na žlutavá víčka a chvějící se slizké nozdry.

„Myslel jsem, že je to sůvička...“

Obklopili ho, opatrně zkoumali nyní nehybnou kožnatou kouli.

„Viděls někdy sovu?“

Ignoroval Zdenalovu ironii. „Bylo to v hnízdě. Kolem ležely dvě malý kostřičky. Řikal jsem si, že je to asi osamělý mláďě, tak jsem ho vzal s sebou. Nabeton by tam chcíplo.“

„Možná jej opustila matka a tak posvačil své brášky,“ odtušil Kořínek.
  
„Možná ho neopustila,“ zašeptala Valentýna a koukla se významně na Zdenala.

„Hezký.“ Zhodnotila Rita. „Nejspíš to ale stejně chcípne. Vždyť ani nevíš, co taková věc jí...“
Dívali se na mrňavou chvějící se kouli.
 
„Myslim, že vim, co jí.“
 
Z tlamičky kmitaly nezávisle na sobě tři drobné jazyky a neuvěřitelnou rychlostí uklízely krůpěj krve na Slívově prstě.
 
„Bezva!“ zaradovala se Valentýna. „Máš mazlíčka. Můžeme mu vymyslet jméno! Třeba Satánek, to by se pro impa hodilo!“

„Nebo Hermiona,“ řekl suše Zdenal.
 
Nebyl ale čas na hlouposti. Uvědomili si, že po náspu něco strhává nejmenší kamínky, že oheň podivně syčí a půda pod jejich nohama začíná vlhnout. Voda milimetr za milimetrem stoupala.

------------

www.pavelrencin.cz

Po pauze způsobené dovolenou opět začínám psát :-) Pavel R.

PS: celý román jsem zatím přesunul do rubriky Poezie a próza, která vyhovuje lépe než obecná Kultura.