Labyrint - Zápis 42: Krysoplášť

Skřeci zmizeli a skupina v sále osaměla.   „Über! Nechali tu krabice s jídlem,“ pochvaloval si Slíva a vrhl se do zkoumání hromady proviantu, která  v místnosti zůstala po opičích stvořeních. „Otýpka dřeva, hmm. Vida, čutora. A tohle vypadá na ňáký hadry. Trochu tlustý na můj vkus...“

„To jsou pokrývky. Budou se hodit,“ zívla Valentýna.

Zdenal nevěřícně vrtěl hlavou. „Copak necháme skřeky jen tak odejít?!“

Tomáš se zakousl do jablka, až mu šťáva vyšplíchla na vousy. „Bože, já neměl jabko ani nepamatuju! To je slast! Chytej Rito!“

„No nekecej! Tohle vypadá jako čokoláda! Vem si taky, Zdéňo,“ švitořila Valentýna. „Normálně skřítčí poklad.“

Zdenal hledal podporu. Kořínek byl zaměstnán vlastním zármutkem. Nepřítomně bloumal pohledem, v rukou žmoulal baret. Bláhově doufal, že najde bývalého spolubojovníka, teď mu to připadalo jako stařecké bláznovství.

Zdenal našel očima Ritu a zjistil, že ho pozoruje.

„Nechceš udělat nějakou hloupost, že ne? Oba víme, že je zázrak, že jsme vyvázli!“

„Ale skřeci...“ Rezignovaně rozhodil rukama.

Trhla rameny a přistoupila ke Zdenalovi, až ho téměř dotýkala prsy. Ošíval se. Dívala se na něj spatra a mluvila tiše a výhružně. „Skřeci si zvolili sami! Co s tím mám sakra dělat? Chceš se tam vrátit? Fajn! I kdybys měl jak... Máme dost vlastních problémů!“

Zdenal sklopil oči. Věděl, že má pravdu. Viděl, jak ji samotnou rozčiluje jejich bezmocnost. Valentýna se Slívou po nich zvědavě pokukovali. Zdenal věděl, že má Rita pravdu, ale nedokázal si to odpustit: „Jste zbabělci!“

Neodporovala mu. Nikdo se neozval.

Mladík odešel k jezírku. Díval se na vlastní odraz na jeho hladině. Máčel si v ledové vodě ruce a těšil se z bolesti, kterou mu působila. Její chlad zároveň umrtvoval. Kéž bych se do ní mohl ponořit celý, pomyslel si Zdenal. Nic necítit. Vzdát to a nechat se uspat smrtelným chladem...

Za zády uslyšel kroky. Valentýna se posadila vedle něj. „No tak. Nebuď takovej cimprlich.“

Udržel se a neodsekl jí. Vlastně v té chvíli nedokázal promluvit. Uvědomoval si, že se chová jako tupec, a každé další slovo to zhorší. Nemohl si ale pomoct. Bolest se drala ven, jakmile otevřel pusu. Mlčel a přál si, aby zůstala. Ještě k ní nedokázal zvednout oči. Seděli tiše dobrých pět minut.

„Udělals všechno, cos mohl. Netrap se tím, co nemůžeš změnit.“

Zdenal mezi prsty obracel oblázky, které vytáhl z tůně. „Víš, přemýšlel jsem... Nad magií. Myslím, že něco dělám špatně. Není přece možné, aby mě každé kouzlo přizabilo. Takový čarování...“

„Ztrácí smysl?“ pokrčila rameny. „Co já vim. Ale podívej se na to takhle. Seš normální amáč, jako amatér, něco sis vyčet z příručky a čekáš, že budeš joggovat po vodě přenášet hory. Kdyby to byla taková sranda, tak by to dělal každej, ne?“

„Jsem prostě pomalej, třeba na to ani nemam nadání,“ šeptal Zdenal. „Podívej se na moje ruce. Kdybych byl šikovnější, třeba jsem mohl Špínu zachránit.“ Odvrátil od ní tvář.

Valentýna se zakuckala. „Tvoje sebevědomí bych chtěla mít! Upřímně, to, cos udělal venku před pevností, bylo jak z hvězdnejch válek. Tys asi neviděl výraz, jakej měl rytíř Krteček, když si metal blesky? Já jo. Blázníku, co bys po sobě ještě chtěl?“

„Učím se hrozně pomalu.“

„No a? Potřebuješ učitele. Žádnej učenej z nebe přece nespadl.“

„To je fakt.“ Pohlédl na Valentýnu. „Máš pravdu. Potřebuju učitele. Musím najít někoho, kdo mi odpoví na otázky. Mám jich tolik!“

„To je jako bych ti nic neřekla. Kde ho asi vezmeš?“

„Nevím. Ale budu ho hledat. Dnem i nocí. A nakonec ho najdu. Když ne v podzemí, tak už nikde,“ mumlal Zdenal.

Chvíli přemýšleli. „Třeba ti poradí pan eroplán. Ten za války poznal různý blázny. Taky se to museli nějak naučit, ne?“

„No to je pravda!“ ožil Zdenal.

„Nejdřív si ale sundej tu hrůzu. Brrr! Vypadá, že je ušitá z krys!“

„Náhodou, ten plášť je hebkej a hřeje. Nechceš si ho zkusit?“

„Ani za zlatý tele! Ještě ti začnou řikat Magistr Krysoň... Nebo líp - Mistr Krysoplášť!“
Na rtech Valentýny byl rozpustilý úsměv.

Zdenal ji vzal za ruku. „Díky, Val. Děkuju.“

V očích jí hrály jiskřičky. V krásných modromodrých očích... Pomalu se k ní naklonil, aby ji políbil. Sklopila pohled a nastavila mu tvář. „Neblázni. Dívaj se na nás.“

„Tak ať,“ zašeptal.

„Ale já už mám kluka, vždyť jsem ti to říkala.“ Valentýna vstala. Instinktivně si očistila si zadek.

Šíp trapnosti prosvištěl Zdenalovou hrudí. „Jasně, promiň.“ 

Ještě se k němu sehnula a políbila ho na čelo. „Ale tebe mam moc ráda.“

Odešla.

Zdenal osaměl. Přes hlavu si přetáhl plášť. Díval se do odrazu na hladině jezírka, na svou tvář utopenou ve stínu špičaté kápě. Na zmučené a zjizvené ruce. Na mozaiku kamenů na dně průzračného jezera. Jak ho to mohlo napadnout? Mít holku jako Valentýna. Playmate. Stejně by mu to nikdo nevěřil! Takové holky nechodily s kluky z ulice. Přesto se kupodivu cítil lépe než předtím. Valentýna řekla, že ho má ráda, a on jí věřil. Měla pravdu, nemohl Špínu zachránit. Možná nemůžu mít Valentýnu, ale můžu mít magii, pomyslel si Zdenal. Pořád na tom byl líp, než na začátku.

Už chvíli převracel v mysli jedno slovo. Toužil ho slyšet vyslovené nahlas, ten pocit v něm rostl, až to Zdenal nevydržel a zamumlal: „Krysoplášť.“ Nedokázal se ubránit úsměvu.

www.pavelrencin.cz