Labyrint - Zápis 41: Zvítězit nebo zemřít

Ušli přinejmenším sto dalších metrů. A nebo to bylo daleko víc? Rita tápala šerem za Kořínkovými zády. Svírala ji nevysvětlitelná úzkost.

(na blozích iDnes bohužel dlouhodobě nefunguje kurzíva. U vnitřních monologů to může čtenáře mást, možná se vám to bude lépe číst TADY).

Snažila se je nevidět, ale byly kolem ní, pluly temnotou zmrazené v okamžiku smrti. Křičící tváře kanálníků. Jejich vytřeštěné žalující oči. Prsty zaťaté v křeči jako pařáty. Musela jsem! Bylo to buď já, nebo vy!

Kořínek se ohlédl. „Říkala jste něco, paní Rito?“

Zavrtěla hlavou. Dál se šourala temnotou. Co asi viděl, když se na mě podíval? Zabijáka? Viděl, jak jsem se změnila? Jako by se dívala do žárovky a někdo zhasl. Ze tmy zářily přízračné fialové skvrny. Krvavé šplíchance... Před očima se jí dělaly mžitky. Jsem to ještě já? napadlo jí. Nebo se stávám někým cizím, otupělým, bez lítosti?

Čas běžel v podzemí jinak. Když je Delapanza uvěznil, připadala Ritě každá minuta jako čtvrthodina... Druhý den věznění si zas tok času stěží uvědomovala. Cesta tmou mohla trvat hodinu nebo pár minut. Klopýtala šerem. Kolikátého vlastně je? A je vůbec den? Ztrácela se v myšlenkách. A co když nikdy nebylo žádné „nahoře“? Zatřásla hlavou, jak se snažila vymanit z mlžných snů a vrátit se do tady a teď.

Stezka byla plná výmolů. Kam až světlo pochodní dosáhlo, klikatily se pukliny ve skále. Obklopovala je záplava matoucích stínů, každý černý jako tuž, propast číhající na neopatrný krok. Skála se kolem nich svírala, dřela jim oblečení.

Někde za jejich zády se ozvalo vzdálené hřmění. Neslo se tunelem jako tichá ozvěna bouřky. Neklid skřeků vzrostl. Šťouchali do Kořínka, který šel hned za nimi. Pobízeli jej ke spěchu.

„Vždyť dělám, co mohu,“ brblal důchodce.

Chodba se svažovala hlouběji, několikrát se větvila či ústila do jeskyní. Někde blízko byla slyšet tekoucí voda, ale nezahlédli ji. I Tomáš Slíva si už začal stěžovat, kam až se vláčí. Konečně dorazili na římsu, která byla vstupem do krápníkového sálu. Seběhli do něj po příkrém svahu, tvořeném tunami drobných kamenů a rozlámané skály. Podlaha sálu byla z různě velikých vápencových bloků a svažovala se vlevo.

Rita se rozhlédla se zapnutou čelní svítilnou. Zarazila se. V temnotě stály mlčící nahrbené postavy. Téměř dvě desítky skřeků. Jejich oči pableskovaly žlutými záblesky, jak odrážely světlo lamp. Mnozí z nich skládali z ramen náklad a vršili ho na hromadu.

Strop se ztrácel v šeru, vzduch byl v jeskyni vlhký a teplý. Na podlaze leželo několik plesnivějících kožešin, válely se na ní chomáčky chlupů. Kromě chodby, kterou do jeskyně přišli, z ní vedl jediný další východ, a ten byl zasypán kamením.

„Co to má znamenat?“ znejistěla Rita a opřela si o rameno Expres kurýr na smrt. Po očku sledovala mlčenlivé skřeky.

„To se mi zdá! Je to fakt slepý!“ durdil se Slíva a  založil si ruce v bok. „Nelíbí se mi to! Jsme tu jak v pasti.“

V samém středu sálu stál bílý mramorový sloup vysoký jako dospělý člověk. Na jeho hrotu někdo vybrousil s dojemnou dokonalostí...

„Davidova hvězda,“ hlesl Kořínek a zíral na dva protknuté trojúhelníky, které zpodobňovaly jeden z největších symbolů židovství. Podlahu kolem sloupu pokrývaly stovky rozteklých vozkových skvrn s utopenými knoty. Kořínek okouzleně natáhl ruku, aby se hvězdy dotkl, včas se ale zastavil. Skřeci ho sledovali. Raději ruku stáhl a modle se uklonil.

„Sem jste nás chtěli zavést? Sind wir da?!“ obrátil se k malému lidu Kořínek. Nikdo mu neodpověděl.

„Vypadá to, jako by tu někdo žil!“ Zapnul čelní svítilnu a začal rozlehlý sál zkoumat.

Objevil připravené malé ohniště, nebylo v něm ale ani stopy po popelu. Na východním konci sálu se zrcadlila nehybná hladina jezírka. Kořínek do něj pohlédl, jako by něco mohl objevit pod jeho průzračnou hladinou, a hned pokračoval v průzkumu.

Celou západní stěnu zaujímaly monumentální čedičové varhany. Rita přišla blíž a ohromeně si je prohlížela. Nebyl to kámen! Vedle sebe ústily desítky odpadních trubek všech velikostí. Nepochopitelně a nesmyslně se tiskly jedna k druhé, jako dílo šíleného instalatéra. Od nejužších hostalenových přes trubky z šedého PVC a jěstě větší ocelové, až po železné a litinové, jež dosahovaly velkých průměrů a sklolaminátové obry. Zvrácené dílo připomínalo vodotrysk trubic, kanalizační varhany, které vyrážely ze země a končily ve výši několika metrů.

Rita k nim fascinovaně přistoupila. Natáhla se na špičky a dotkla se vrcholku nejnižší z trubek. Vycházelo z ní přerušovaně vlhké teplo, jako by jí někdo dýchl na ruku. Tiché hučení varhan znělo strašidelně a zlověstně.

Kořínek mezitím prozkoumal všechny kouty sálu. Bezradně se rozhlížel a napětí v jeho tváři vystřídal smutek.

Ve středu skupiny skřeků stál olysalý stařičký samec s šedobílou slepenou srstí. Byl to ten samý, který  na ně před několika dny promluvil.

Kořínek k němu poklekl a ukázal zlatý odznak. „Kdo vám ho dal?“
 
Skřek hleděl na důchodce neproniknutelnýma očima. Přečnívající jediný špičák se zarputile chvěl.

Kořínek mu sevřel rameno. „No tak mluv! Kdo? Wer?!“

Skřeci se stáhli blíže k náčelníkovi. Vrčeli. Několik z nich důchodce bolestivě štíplo, strkali do něj, přiměli ho sklopit ruce.

Stařešina zvedl paže nad hlavu a zachraptěl: „Ausruhen!“ Několik vteřin se odmlčel a dodal: „Warten.“

„Lví spár?“ sípal Kořínek a šermoval shrbenému opičímu člověku zlatým odznakem před očima. „Die Löwinkralle?! Woher?!“

„Löwinkralle!“ vykřikl skřek a zabubnoval starýma rukama do vrásčitých prsou. „Löwinkralle! Löwinkralle!“ opakoval beze smyslu. „Weg! Tot!“

Kořínek sklopil hlavu a přikryl si tvář dlaní. „Tot,“ zopakoval hluše. „Tot...“

Ticho rušilo jen sténání varhan, z trubek se dral chraplavý dech kanálů.

„Všichni jsou mrtví. A já, blázen, měl naději...“

„Doufal jste, že tu potkáte někoho z vaší party, co? Nějakýho lvíčka,“ poklekla k němu Valentýna. „No tak, pane Kořínek, máte ještě nás. My sme teď vaše parta.“

Jako by jim někdo zavelel, skřeci se dali do pohybu. Postupovali zpět k chodbě, kterou sem společně přišli. Poslední z nich se šoural stařičký náčelník.

Rita viděla, že Kořínek ještě není sto mluvit. „Počkejte, náčelníku!“ zavolala. „Sakra, jak se to řekne německy? Wart!“

„Sicherheit. Ausruhen!“ odpověděl huhlavě skřek. „Sie. Frei!“

„Prosím?“ Rita se v německých slovech utápěla.

„Proč máme odpočívat? A kam vůbec jdete?“ zakřičel Kořínek. „Nemůžete se tam přece vrátit! Nemůžete...“

Skřek na něj upíral zlatě zářící oči.

„Zabijí vás,“ připojila se k němu Rita. „Nechoďte pryč, skřeci! Odnosíme kameny, třeba uvolníme cestu dál! Můžeme...“

Náčelník skřeků se odrazil rukama a několika rychlými skoky se ocitl na vrcholku svahu. Pozvedl šedou dlaň v universálním znamení přátelství. Spodní čelist se mu chvěla, osamocený špičák směšně vyčuhoval.

„Delapanza,“ zamumlal stařičký skřek. Potom se vytratil za svým doprovodem a zanechal překvapenou družinu o samotě. Skřeci se vraceli do pevnosti Špína. Zvítězit nebo zemřít.

www.pavelrencin.cz