Labyrint - Zápis 39: Zářivé jako zlato

Pár desítek Delapanzových vojáků stále hájilo hradby. Každou chvíli se ale jeden z nich s výkřikem zřítil na udusanou hlínu nádvoří. Špína byla ostřelována šípy s holubími pery, bzučícími kotouči i hořícími střelami, ze kterých se po dopadu rozléval olej. Pravá část hradby již stála v plamenech. Obráncům se ji zatím nedařilo uhasit, přestože několik žen s pomocí skřeků nosilo plastové kbelíky a vědra s vodou.

„Víc vody! Pospěšte, skřeci!“ volal Delapanza. Stál na hradbě tváří v tvář obléhatelům. Ani se nezachvěl, zatímco kolem něj svištěly projektily. Stál s rovnými zády, Auroru opřenou o kovový stojan s kloubem. Dva sluhové spěšně ládovali hlavně. Třetí podával kule a vycpávky. Čtvrtý ležel opodál se šípem v oku.

Jakmile byla zbraň nabitá, Delapanza ji obrátil do největší vřavy pod branou. „Pálím!“ Aurora zahřměla poprvé, podruhé a potřetí. Krátce po výstřelu bylo možné v hordě obléhatelů sledovat stopy kulí, jako když se buldok prožene pšenicí. Bolestný nářek a kvílení zněly unisono s bojovým pokřikem. Kanálníci řvali děsem, Hluší ale nedopustili, aby se formace rozpadla. Delapanza pracoval jako stroj. Ani se nepřikrčil, když mu jeden z rotujících kotoučů křísl o přilbu, až vylétly jiskry. „Láduj!“ křičel na sluhy.

Zdálo se, že útok přece jen trochu polevuje. Nepřátelé se stáhli, aby se přeskupili. Delapanza stál na hradbě zahalen dýmem. Ani teď se ale nezastavil – zůstali na dostřel. „Láduj!“ Sluhové se dali do pohybu.

Zdenal klečel za hradbou a celý se třásl.

„Zdeňku...“ Valentýna si k němu klekla. Zírala na jeho popálené dlaně, hrubé stehy a nezacelené jizvy, rozpukané a popálené maso. Zdenalovi cvakaly zuby, měl zimnici. Valentýna vzala jeho zmučenou ruku do dlaní. Držela ji a po tváři se jí koulely slzy. Zdenal vyčerpaně zíral před sebe.

Přicházeli k němu vojáci. Dotýkali se jeho ramen, jeden z nich mu přetáhl přes záda kožešinový plášť s kápí. Při každém poplácání po ramenou tiše šeptali: inkantor.

Kořínek se před nimi zastavil. „Inkantor? Inkantator znamená čaroděj. Myslí si, že jsi opravdový čaroděj.“

Zdenal na něj pohlédl a kývl. Tvář měl zkřivenou utrpením.

„Proč to tak bolí?! Co dělám špatně?!“

„Nevím, synku. Třeba neděláš nic špatně. Třeba je to daň za zázraky.“

„Ti mágové, o kterých jste vyprávěl. Copak taky tolik trpěli?“

Kořínek si mnul čelo. „Nepamatuji se, že by tomu tak bylo. Kéž bych ti mohl pomoci... Těmto disciplínám jsem nikdy neporozuměl.“

„Já jsem teda nikdy nic takovýho neviděla, chci říct, že fakt děláš neuvěřitelný věci,“ řekla Valentýna. „ale jestli jsme dostali loutnu a bichli jen aby nám ubližovali, tak je radši zničíme!“

Zdenal smutně zavrtěl hlavou. „To radši zhebnu, než bych znovu přišel o magii.“

„To sou dost silný slova,“ odsekla.

„Má recht, kámo, už proto, že tu možná zgebnem s magií nebo bez,“ připojil se Slíva.

Zdenal si nemohl pomoc, ale usmál se, když ho viděl se stružkami zaschlé krve pod nosem a rudou boulí uprostřed čela.

Rita seskočila z ochozu a po schodech seběhla z hradby. „Nemůžu tomu uvěřit, ale vy jste tam přece byli taky! Viděli jste to, co já?! Vsadila bych nevím co, že jsme venku potkali Sedmtři! Byl mrtvý! A před chvílí tam stál, jako živý... Pak už jsem ho nikde neviděla! Ježíši Kriste, to je zlej sen. Mrtví vstávají z hrobů. Já těmhle věcem vůbec nerozumím, ale...“

„Apokalyptika!“ přerušil ji Slíva. „Samas to řekla: mrtví vstávaj z hrobu. Vyjedou čtyři jezdci a tak dál...“

„Sakra!“

Nad hlavami jim trojnásobně zahřměla Aurora. Řev útočníků se přiblížil, nepřátelé se dali do pohybu.

„Podívejte,“ ukázala Valentýna na Kořínka, kterého pouhých pár kroků od nich obklopila skupinka skřeků. Tahali ho za oblečení, naznačovali posunky, aby je následoval. Kořínek se zadíval na ostatní.

„Zdá se, že mi chtějí něco ukázat.“

„Běžte,“ povzbudila ho Rita. „My nemáme kam.“

„Neopustím vás,“ rozhodl se Kořínek a ukázal na ostatní. „Meine freunde.“

Dusivého kouře v pevnosti přibývalo. Delapanzova figura se v něm rýsovala v prchavé záři pochodní jako duch. Vzduch začínal být téměř nedýchatelný, jak v něm ubývalo kyslíku.

Skřeci byli neklidní. Vrhli se k ostatním a začali do nich strkat, tahali je za oblečení, než se postavili na nohy.

„Co ty chlupáči chtěj?! Jau! To štípe,“ stěžovala si Valentýna.

Skřeků přibylo. Byly mezi nimi i samice a nedorostlí. Rozdělili se na dvě skupiny. Jedna se postavila před bránu.

Jeden skřek popadl Kořínka za ruku. Šedými prsty s drápy mu otevřel dlaň a něco malého do ní vtiskl. Něco tvrdého, chladného jako kov. A zářivého jako zlato.

www.pavelrencin.cz