Labyrint - Zápis 37: Hail and kill!

Když se za Delapanzou zavřely dveře, Zdenal se rozesmál. „Já nestačím zírat!“

Rita se choulila na kavalci. „Věř tomu, že já taky. Už jsem se bála, že je s náma konec. Doufám, že máte dobrý důvod tajit pravdu o skřecích, Kořínku.“

„Jedno tajemství váže druhé, společně tvoří náhrdelník, paní Rito. Přestřihnete jej pro jednu perličku a vysypou se všechny.“

„Vy ale nemáte žádnýho bráchu, ne? Byla to léčka,“ ujišťovala se Valentýna.
 
Kořínek to potvrdil. „Jsem jediný, kdo z naší rodiny zůstal naživu.

„Ostatním se něco stalo?“
„Ano, děvče, něco se jim stalo.“

„Tak to mě mrzí, pane Kořínek.“

„Mě taky, Valentýno. Věř tomu, že mě taky.“

Rita mezitím vyluštila návod přiložený v papírových krabičkách. „Měli bychom si vzít tabletu každých osm hodin. A začneme radši hned teď. Má někdo hodinky?“

Zdenal se zamyslel. „Zhruba to odhadneme podle svíček.“

Rita šťastně převalovala tabletu v dlani. „Co myslíte, nebylo by lepší vzít si první dávku dvojitou?“

Netušili. Rozhodli se, že budou brát antibiotika ne po osmi, ale po šesti hodinách. I tak by měly čtyřem lidem vydržet na pět dní. To muselo stačit.

Uplynuly více než čtyři hodiny, když k nim dolehl podivný hluk. Připomínal křik mnoha hrdel, vzápětí byl ale přetnut duněním a třaskáním křesadlovek, v němž nezaměnitelně rozeznali hřmění Aurory. Hřmění, které více než zbraň, připomínalo přírodní živel. Rachot i řev byly vzdálené. Tlumené. Přesto nebylo pochyb, že boj začal.

„Myslim,“ promluvil v pauze mezi výstřely Tomáš Slíva, „že bysme měli Delapanzovi držet palce. Jinak jsme v prdeli.“

„Překvapuje mě, že s nima vůbec válčí. Vydat nás by byla jednodušší cesta. Leda, že by neměl na výběr,“ hádala Rita.

„A je opravdu takový odvážný blázen,“ podotkl Kořínek.

Tom hypnotizoval dveře. Rázným krokem si došel pro svícen a potěžkal ho v natažené ruce. „Jestli se to podělá, živýho mě ty Hluchý zkurvysyni nedostanou.“

Zvuky boje se ozývaly další půlhodinu, pak utichly. Skupina se snažila odpočívat, ale napětí bylo ve vězení přímo hmatatelné. Zdenal vstal, prošel se několik kroků a zase si sedl. Byl podmračený, podivně máchal rukama a něco si šeptal.

„Co blbneš?“ zeptala se Valentýna. „Nervy?“

Zatvářil se provinile. „Něco si zkouším. Potřeboval bych ale pár věcí a my tu nemáme žádné zdroje.“

„A jaký zdroje bys chtěl?“

„Cokoli! Peníze, baterie, alkohol...“

„Lidské zdroje,“ napovídal Kořínek.
 
Zdenal rozhodil rukama. „Jsme tu jak v kleci!“

„Zdéňo, my jsme v kleci,“ upozornila ho Valentýna. „Ale třeba ne nadlouho. Třeba sem už brzo přijdou Hluchý s Delapanzovou hlavou na kůlu.“

„Báječný! Nechcete na chvíli zavřít klapačku?“ uzemnila ji Rita, která poslouchala u dveří.
 
Od skončení boje uběhlo několik hodin, přišel čas na další dávku antibiotik. Zatím ještě účinkovat nezačala. Minuty se táhly. Ostražitost vyčerpávala a otupovala smysly. Valentýna se pokoušela usnout ve vedlejší místnosti. Zdenal ležel jen kousek od ní, přes hlavu měl položený otevřený grimoár a chrápal. Rita se povalovala na další válendě. Točila se jí hlava z únavy, ale nemohla usnout. Dívala se na Tomáše Slívu, jak sedí uprostřed svého pentagramu nehybně proti dveřím a přes kolena má položený svícen. Teprve potom usnula.

Společným budíčkem bylo známé trojité zahřmění. Řinčení kovu o kov. Křik a stenání. A pak další strašlivé zvuky, které snad ani nevydával člověk. Uběhlo několik minut.

Ozvaly se rychlé kroky a rána na dveře. Tou dobou již byli všichni vzhůru. Tísnili se v hloučku pod schody. Vpředu stál Slíva napřažený se svícnem, Rita uchopila židli za opěradlo. Zarachotil zámek a dveře se rozlétly. Do místnosti vklopýtal Delapanza s pochodní.

Vypadal jinak, než když se viděli minule. Na čele měl dlouhý šrám a přilbu prasklou. Plášť rozervaný a zbroj zprohýbanou, na mnoha místech plechové šupiny chyběly. Rytířova tvář byla zastříkaná krví a umouněná od sazí a střelného prachu jako tvář mouřenína. Z obličeje mu zářily bělma dychtivých očí, šlehal v nich zelený plamen, který dosud neviděli.

„Hola, moji souputníci, hola, družino Blanických! Přišel čas chopit se mečů a vybojovat bitvu všech bitev! Povstaňte a bojujte! Jako sokoli, jako vlci rvěte se o svůj život! Jako divoké šelmy! Povstaňte, či se vzdejte se a buďte rozprášeni na kopytech osudu, rozdrceni ocelovou pěstí a rozvláčeni krkavci po válečném poli! Neboť přišel čas, přišla hodina, ve které prokážete, jestli jste hodni svobody!“

Uběhlo několik sekund šokovaného ticha.

„Co to blábolí?“ zavrtěla hlavou Valentýna.

Rita se přes Slívu prodrala k Delapanzovi. „Vrať mi mou zbraň! Půjdu bojovat, když odpřísáhneš, že nám dáš svobodu!“

Rytíř se na ni díval a krev mu stékala do očí. „Přísahám při Wihelinovi, že pokud v tomto boji zvítězíme, získáte svobodu!“

„Doprdele, hail and kill!“ zařval Slíva a zahrozil svícnem.

Zdenal stiskl Valentýně paži. „Ty tu zůstaň.“

„Tos uhod, chytráku. Jdu s váma.“

„Ne! Zůstaneš tady!“

„Trhni si!“

„Každej si může dělat, co chce. Nebudeš jí nic nařizovat,“ zastal se jí Slíva a vysloužil si zlostný Zdenalův pohled.

Rita hledala očima Kořínka. Nenašla ho. Potom si všimla, že stojí přímo za Delapanzovými zády.

„Dobře, jaká je situace?“

„Nepřátelé se nedokázali dostat přes bránu. Nyní ale přitáhli beranidlo. Část hradby je v plamenech! Musíme uskutečnit výpad a zničit ten ďábelský stroj!“

„A to je vše?“

„Nic víc, nic míň. Měli jsme ztráty a já k výpadu potřebuji každého muže. A ženu. Viděl jsem vás bojovat proti kanálníkům. Statečně a divoce. Jsme stejné krve! Vím, že mě nezradíte, protože bojujete i za svůj život.“

„Máš to dobře vymyšlený,“ z hlasu Valentýny kapala ironie. Pořád nechápala, proč jí připadá, že se snad na boj ostatní těší.

Delapanza její sarkasmus ignoroval. „Vpřed,“ řekl a vyvedl je z vězení. „Vpřed!“ volal když probíhali Pevností a ozbrojovali se vším, co bylo po ruce. Rita šťastně sevřela prsty na rukojeti Expres kurýra na smrt. Valentýna jí do ucha šeptala: „Přece to nemyslíš vážně!“
Rita to nemyslela vážně. Byla unavená, slabá, s kruhy pod očima a polomrtvá nevyspáním. Nechtěla bojovat. Vlastně jediné, o co jí šlo, bylo dostat se z vězení a pak Delapanzu přetáhnout něčím po hlavě a utíkat do tmy, daleko a dlouho. To byl její plán!

Čas letěl jak splašený kůň. Dřív než se mohla na útěku dohodnout s Kořínkem a Slívou, byli z pevnosti venku a stáli na nádvoří v srdci oddílu halapartníků. Každý z vojáků držel kromě dřevcové zbraně ještě špičatý ocelový pruty omotaný hadrem místo rukojetí. Zářily v jejich rukách jako pověstná pilla římským legionářů. Rita se divoce rozhlédla – nechtěla bojovat! Zaplavila ji hrůza. Nebylo kam utéct, protože past sklapla. Železné čelisti obléhatelů sevřely Špínu ve svém stisku.

Nebylo jiné cesty, než...

„VPŘED!“ řve z plných plic Delapanza. Čas Ritě zrychlil, rozsekal se na jednotlivé nespojité úseky obrazů, zvuků a pocitů. Znenadání se se řinčením otevřela brána. Rita cítí pot a strach a vzrušení vojáků kolem. Těla se dala do pohybu, tlačí ji před sebou. Musí se tomu podat, nebo se nechat ušlapat. Zadusat do země. Divoké oči vojáka po levici. Vedle něj se žene vpřed Slíva. Bůhví kdy vyměnil svícen za obrovské kladivo. Pohled vpravo. Do očí jí zasvítí louče a ušmudlaný obličej cizího muže. Víc morda řvoucího zvířete. Kde jsou ostatní? Ohlíží se, ale nevidí je. Země se třese. „Vpřééééééd,“ řve Delapanza. Žene se v čele skupiny vojáků vstříc nepříteli. Rita cítí, jak palcát v její ruce ožívá. Formace se řítí vpřed na překvapené obličeje nepřátel. Mají masky. Ne, tváře jsou nabílené bojovými barvami. Kopí jsou vržena a muži kolem beranidla vyráží první smrtelné skřeky. Křesadlovky třaskají. Jednomu z mužů před Ritou se rozprskne hlava a ozdobí svět rudým deštíkem. Druhému střela urvala ucho. Není čas na nutkání zvracet. Není čas na slabost. Není čas na myšlenky. Formace se rozpadá. Dobíhají k beranidlu. Obrovský kmen s předkem okovaným železem je naložený na dřevěné plošině s gumovými koly. „Rychle!“ křičí delapanza a bodá rapírem do pneumatik, zatímco jeho sluha polévá kmen čpící tekutinou.
 
Nepřítel se ale již probral, je tady. Nejbližší skupina kanálníků se statečně vrhá na Delapanzův oddíl. Bitva se rozpadá do jednotlivých šarvátek. Rita se Zdenalem a Slívou se snaží bránit beranidlo, než jej jiní zničí. Kanálníci jsou tu ale rychle. Divoké oči a v rukou sekery. A bodce. A řetězy. Rita křičí: „Vpřééd!“ Expres kurýr na smrt zpívá a rozráží první lebku. Rita zapomíná na to, že je vyčerpaná žena na pokraji sil. V očích nepřátel se stává valkýrou. Zabila druhého – rozdrtila mu kolena a švih dokončila ranou do hlavy. Odnesla si krvavý šrám přes stehno. Kdo by se o to zajímal? Expres rychlá smrt! řve plechový hlas Kurýra. Diody po obvodu blikají krvavě rudou. Nepřátel ale přibývá. „Stáhnout!“ zaslechne ve vřavě Delapanzův hlas.

A najednou Rita strne. Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal. Skrze kanálníky se k ní řítí monstrum. Odhazuje je na strany jako hračky. Klestí si k ní cestu jako grizzly lesní školkou. Rita zírá s rozšířenýma očima. Palcát ztichl. Ruka ji neposlouchá, ochabla hrůzou. Obr uchopí jednoho z Delapanzových lidí za krk. Muž chroptí, bije kolem sebe krátkou čepelí. Ozve se křupnutí a jeho bezvládné tělo dopadne na zem.
 
Hromotluk je odhalen do půli těla. Jeho kůže je bledá, téměř bílá. Z hrudi mu trčí kopí a dřevěné třísky. Z boku mu vyrval kus masa výstřel z křesadlovky. Žádná krev se ale nevalí, jen černá huspenina zalepila ránu. Podříznutý krk je sešitý koženým řemínkem. Není nejmenších pochyb... Sedmtři se zastaví před Ritou. Nehybně na ni zírá temnýma očima, propaluje se jí do mozku. Jeho rty se pohnou.

Rita si připadá jako ve snu. Vzpomínky ožívají. Chce promluvit, ale v krku má vyprahlo. Nakonec ze sebe dostane jen: „Sedmtři?“

Jejím zorným polem se mihne stín. Zasviští obří kladivo a zaboří se do živé mrtvoly. Mezi Ritou a monstrem stojí Tomáš Slíva a znovu se rozmachuje. Kladivo vystoupá do nejvyššího bodu, kde na zlomek sekundy ustrne.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Servíruji vám kapitolu 37. Není asi náhodou, že právě v ní se znovu objevuje 73 (kterého jsme opustili mrtvého v kapitole 20). Dnešní zápis je zatím jedním z dynamičtějších, v tomto duchu bude pokračovat i příští.

Také přišel čas pro další důležitou anketu. Je prostá: KDO S KOHO? PŘEŽIJE SLÍVA ČI SEDMTŘI? 

Hlasovat můžete na: http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-37-hail-and-kill

Je to možná trochu kruté, ale nemůžeme před tím dále utíkat. :-) Buďte stateční a volte! Sedmtři nebo Tomáš Slíva? O každém už něco víte, oba jste mohli trochu poznat... Tomáš je správný typ, metalista, trochu hrubý na povrch, ale zatím nevypadal jako špatný člověk. A co Sedmtři? Jak se asi změnil? Kdo ví, třeba by nám prozradil něco o posmrtném životě... Vyberte si svého šampiona. Pro oba není v Labyrintu místo. Jen jeden přežije.

Diskuze běží na výše uvedených stránkách. Anketu uzavřu přesně za týden - ve středu v poledne.