Labyrint - Zápis 36: Nepřítel před branami

Tomáš Slíva přitiskl ucho ke dveřím. Dunivé kroky těžkých bot, které spěchaly před chvílí tam, se prohnaly opačným směrem. Mumlání mnoha hlasů. Cinkání výstroje. Křik neznámého muže. „Hejbněte kostrou, lenoši!“ Lomoz odezněl a po chvíli se opět rozhostilo ticho. Nebylo to ale ospalé a beznadějné ticho jako předtím. Tohle ticho bylo plné napětí a očekávání.

„Vlevo na konci chodby jsou kasárna,“ prozradil Tomáš. „Je to bez záruky, ale kolikrát jsem v noci slyšel šramot, když se měnily hlídky.“

„Zdá se, že mají poplach,“ mnul si bradu Kořínek.

„Nebo cvičení. Delapanza svý chlapy pěkně ždíme. Je to parchant. Drží je pořád v pozoru.“

„Neřekl bych, že jde o cvičení, Slívo. Ten velitel měl v hlase strach.“

Dlouhovlasý pokrčil rameny. „Může bejt. Ale stejně mi... Pozor, někdo jde!“

Odskočil ode dveří a ponořil se do stínu vedle schodů. Kořínek si stoupl ke stěně. Rita si sedla na kavalec. Dívala se na obdélník dveří a říkala si, že ať už jimi přijde cokoli, nemůže se jejich situace zhoršit. Přesto, když cvakal odemykaný zámek, srdce jí divoce bilo.

Vešli dva Delapanzovi němí poskoci s pochodněmi. A po nich sám Delapanza, doprovázený další dvojicí z osobní gardy. Rytíř byl v černorudém hávu z moly prožraného sametu. Přes něj nesl olejem se lesknoucí zbroj z víček konzerv, které se překrývaly jako šupiny. Dva ze sluhů drželi v rukou křesadlové pistole, všem se u pasu houpaly hrubě kované tesáky, jejichž čepele ještě nesly stopy kladiva.

Rytíř se lehce uklonil směrem k Ritě a Valentýně. Na jeho obličeji se usadil smutný výraz. „Dámy, svolejte své lidi. Dnes s vámi poobědvám.“

Rita se na něj zamračila, zároveň ho ale nechtěla urazit a čekat několik dalších dní, než se uráčí zase přijít. Snad proto potlačila chuť udeřit ho do tváře. Za chvíli už všichni seděli u stolu vprostřed místnosti na rozviklaných židlích. Delapanza pokynul rukou a do místnosti sestoupili skřeci, kteří na širokých tácech přinesli jídlo i pití. Otlučené lahve, sáčky s pečivem, otevřené gulášové konzervy, tající mraženou zeleninu, narychlo připálenou na ohni, uzenou krkovici, olivy a křen.

Delapanzovi sluhové v místnosti zůstali.
 
„Omlouvám se, že jsem nepřišel dříve,“ začal rytíř a zkoumal jednu po druhé tváře svých vězňů. „Vidím ve vašich očích zlobu. Ano, dal jsem vás pod zámek, ale stále jste mými hosty a tedy pod mou ochranou. Možná přišla chvíle, kdy hostitelská slušnost nabyla svého významu a hostitel má možnost prokázat svou ušlechtilost... Mrzí mě, že někteří z vás ochořeli. Váš vzkaz jsem si ale přečetl až po návratu z výpravy.“

„Jaké výpravy?“ vybafla mechanicky Rita a zabodla do Delapanzy oči. Byl to kupodivu on, kdo první uhnul pohledem.

„Vydal jsem se na tajné místo, kde jsem poprvé nalezl skřeky. Po letech jsem znovu hledal stopy, které by mi prozradily více o tomto plemeni. Zatímco jste se těšili pohostinnosti Špíny, dumal jsem nad otázkami, které mě trýzní. Musel jsem se ale vrátit předčasně, protože se objevil palčivý problém. Před Špínu přitáhla armáda.“

„Panebože! Armáda? V kanálech?“ tápala Rita.

„S kanálníky už jste měli tu čest. V malých skupinách nejsou víc než zbabělé krysy. V  počtu několika kmenů jsou ale nebezpeční. Chtějí, abych vás vydal. Já zase chci znát pravdu o svých dětech.“ Delapanza se odmlčel a očima jako jehličky probodával Kořínka.

Rita si kousala nehet. Potom už to nevydržela a vykřikla: „Mám toho dost! Řeknu mu, co chce slyšet! Nechápu, proč bychom všichni měli trpět jen kvůli takové hlouposti! Já vím, že jsme si slíbili, že budeme mlčet, ale tohle starý tajemství už nikomu neublíží! Skřeci nejsou žádný bavorský opice, že ne, pane Kořínku!“

Kořínek mlčel, varovně na ni pohlédl. Stiskl čelisti. Rytíř se na ženu se zájmem zadíval.

Rita pokračovala: „Skřeci jsou ze žižkovské Zóny. Je to uniklý vzorek. Rozmnožili se v podzemí.“

Delapanza nedůvěřivě zamlaskal. „Stavba žižkovské rakety začala až v roce 1985. Skřeci tu žijí mnohem déle. Lžeš!“

Rita byla na velmi tenkém ledě. Zatvářila se významně. „Právě kvůli skřekům raketu postavili. Podle jejich nákresů a plánů.“

Delapanzovo čelo rozkrájela mříž vrásek, čelist mu mírně poklesla. Udělal gesto prstem vzhůru.

Rita kývla. „Předci vašich skřeků nepocházejí ze Země. Mezi vědci v Zóně byl i jeho bratr.“ Ukázala na důchodce.

Kořínek souhlasil a s nevinným výrazem pokračoval. „Vyprávěl mi kdysi o opicím podobných tvorech z vesmíru, kteří přistáli v sedmdesátých letech ve Východním Německu. Do výzkumu mimozemšťanů se zapojily přední kapacity, mezi jinými i můj bratr"

"Váš bratr?" zopakoval Delapanza a praštil do stolu. "Co je to za hru?!"

Oči za hradbou tlustých brýlí zůstaly neproniknutelné. "Po navázání kontaktu byly bytosti pod dohledem KGB eskortovány do laboratoří v Praze, do podzemí. Bratr mi v průběhu desetiletí prozradil jen zlomky, ze kterých jsem si poskládal přibližný obraz."

"Velmi rád bych se s ním seznámil. Dá se říct, že jsme po dlouhé roky sousedi..." mračil se rytíř a ukusoval kus uzeniny s houskou.

Astrální major pokračoval: "Před necelým měsícem bratr zničehonic zmizel. Víte, je poslední, kdo mi z rodiny zůstal. Nemám žádné děti, jen jeho.

Zkoušel jsem policii, ale nevěřili mi. Vydal jsem se ho tedy hledat do kanálů na vlastní pěst a byl zajat. Pomozte mi ho najít!“ Kořínkův hlas byl smutný a naléhavý, nešlo nevěřit.

Delapanza vrtěl hlavou a přemýšlel, hrbil čelo. Váhal. Valentýna tiše brnkala na loutnu a broukala si vemlouvavou píseň plnou důvěry. Zdálo se, že je vůbec neposlouchá.
 
„Pravda a lež. Jak těžké je někdy rozeznat, která je která. Později vyšlu do Zóny posla, aby ověřil vaše slova a poptal se po vašem bratrovi.“ Potom rytíř sáhl do kapsy a něco z ní vylovil. „Přinesl bych vám je dříve, ale objevily se komplikace, které vyžadovaly mou pozornost.“ Položil na stůl čtyři krabičky komplexních antibiotik.

„Třeba bychom s těmi komplikacemi mohli pomoci,“ nabídl se Zdenal.

„Obávám se že nikoli. Před Špínou táboří na deset tuctů kanálníků. A co hůř. Doprovází je bojová skupina žoldnéřů Hluchých. Dokonce jsem zahlédl i jejich zbrojmistra. To znamená, že mohou mít střeleckou baterii.“

Slíva hvízdl. „Zbrojmistr, to už je slušná šarže.“

„Proč tu jsou? Kvůli nám?!“ zeptal se Zdenal.

Delapanza vstal aniž na něj pohlédl. „Dejte se rychle do pořádku, byl bych nerad, kdyby moji hosté trpěli. Brzy opět přijdu... Tou dobou bude nebezpečí zažehnáno a my budeme mít více klidu na povídání. Chtěl bych, abyste si každý vymyslel jedno místo, které na povrchu milujete nejvíce. Kam půjdete, až opustíte Podsvětí. Chci abyste mi je co nejblíže popsali.“
 
Rozloučil se. Stoupal po schodech a tiše si broukal chytlavou píseň Valentýny. Ještě ve dveřích se otočil. „Abych nezapomněl, mezi psi skučícími u bran Špíny jsem zahlédl i vašeho známého.“

Rita ožila. „Známého? Copak tu máme nějaké známé?!“

„Snad jste neviděl mého bratra?!“ vyhrkl Kořínek.

„Ne. Mluvím o tom hromotlukovi. Stál mezi nepřáteli v předních řadách. Rozložitý muž bledé pleti. Mohutný, svalnatý, oblečený v potrhaných zbytcích košile. Mysleli jste si, že ho kanálníci zabili.“

Rita nechápavě zavrtěla hlavou.

„Sedmtři,“ vydechla Valentýna a ve chvíli, kdy jméno vyslovila, jí proběhlo celým tělem zamrazení.

„Hloupost!“ zajíkla se Rita. „Zabili ho před mýma očima. Je mrtvý!“

Samozřejmě měla pravdu.

www.pavelrencin.cz