Labyrint - Zápis 33: Chmýří pampelišek

Tomáš se od ostatních odvrátil. Opřel se rukama o zeď a stoupl si čelem do rohu. V tichosti tak setrval snad minutu. Dívali se na jeho záda a po sobě navzájem.

„Ouu,“ ozval se Zdenal a přitiskl si ruku k podbřišku. Už chvíli se mu na bledé tváři perlil pot.

„Co ouu?“ vyzvídala Valentýna.

„Je mi zle. Břicho. Nemáte tu někde toaletu?“

Slíva mávl k místnosti s páchnoucí dírou. „Posluž si.“

Zdenal vytřeštil oči. „To ne!“

„Počkáme zde,“ ujistil ho Kořínek, zatímco se Zdenal bleskově vytratil.

„Myslíte, že bude chtít i papír?“ zeptala se Valentýna a ukázala na grimoár.

Kořínek neměl slov.

„To není moc vtipný. Je mi taky dost zle,“ mračila se Rita. „Bože za co?! Vždyť jsem se té večeře skoro nedotkla!“

Kořínek pokrčil rameny. „Bojím se, že se naše těla hemží všemožnými bakteriemi. Není divu, že se to začíná projevovat.“

„Já mám snad břicho plný živejch hadů!“ Ritě bylo do pláče. Shnít zaživa ve vlastní špíně... Ta představa ji ochromovala. Když si v duchu prošla kalendář, zamrazilo ji v zádech... Musí odsud okamžitě vypadnout, příští týden jí to začne. „Pojďme okamžitě něco udělat!“ chtěla vykřiknout, ale vyšlo z toho spíš zakňourání.

„Ihned vzkážeme Špínovi. Infekce je prevít, za chvíli můžeme stonat všichni,“ nebral to na lehkou váhu Kořínek. Hned po tom, co se Zdenal vrátil, vystoupal po schodech a začal vytrvale klepat na dveře.

O okamžik později se mu za zády prořítila Rita a duté zvuky klepání doplnili vlhké zvuky dávení.

Zdenal byl bílý jako stěna. Ve světle svíčky začal zuřivě listovat v grimoáru. Tomáš Slíva se něj díval s rozpaky. Valentýna s obavou. Pohladila ho po čele. „Jsi úplně žhavej! Doprčic, to neni žádná sranda! Člověče, udělej zázrak jako s mejma rukama. Prosím, vyleč se!“

Zdenal se podíval na své dlaně. Byly zašité hrubými černými stehy, olepené špínou a zaschlými strupy. Potom k Valentýně zvedl hlavu a pokrčil rameny. „Nevím, jestli to zvládnu. Jestli dobře chápu principy, tak to na mě samotného ani nebude fungovat. Musím najít něco jiného...“

„Chci mluvit s Delapanzou!“ zachraptěla Rita, zatímco si umolousaným rukávem utírala ústa.

„Šéfík sem moc často nechodí,“ odtušil Slíva. „První dva tejdny si se mnou povídal. Docela fajn pokec, pořád se ptal na svět nahoře. Pak jsem ho jednou vzal židlí, když jsem se zkoušel dostat ven. Nějak zahořkl.“

„Doprdele!“ shrnula své pocity.

Uplynula další čtvrthodina plíživého ticha. Valentýna několikrát začala mluvit, ale utichla dříve než větu dokončila. Rita zarytě mlčela, hlavu měla v dlaních. Zdenal nevnímal okolí, potil se horečkou a hledal v grimoáru.

Valentýna propadala beznaději. Cítila, jak srdce skupiny rozleptává strach, stejně jako infekce požírala jejich těla. Všudypřítomný strach a šílenství se pomalu dralo na povrch.

„Nebolí vás už prst?“ ozval se nakonec Tomáš Slíva.

„Bolí,“ přiznal Kořínek a přestal klepat. „Máte snad nějaký lepší nápad, Slívo?“

„Lepší, než vzít Delapanzu židlí? To teda nemam! Kdybych měl, netrčel bych tu měsíc.“

Bylo hůř. O několik hodin později si začal na křeče stěžovat i Kořínek. Uběhl den plný prázdných diskuzí následovaných hodinami ticha. Hladověli. Zdenal, který večeři propásl, se slabostí sotva držel na nohou. Pod slzícíma očima mu visely tmavé kruhy vyčerpání, přesto při světle svíčky stále smolil písmena na útržky papírů a listoval stranami Rukověti. S rozcuchanými vlasy a krhavým pohledem vypadal jako šílenec.

„Musí to tu někde být! Určitě to má řešení,“ blábolil pro sebe.

Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Střevní potíže postihly Ritu, stejně tak i Kořínka. Vzdorovali jim vztekem a nenávistí k Delapanzovi, kterého se střídavě snažili dovolat. Když už to žízní nemohli vydržet, usrkávali stojatou vodu z pozinkovaného sudu u dveří. Slíva to tak dělal už měsíc a žil.

Druhého dne jim dva z Delapanzových poskoků přinesli tác s jídlem. Byly na něm žemle se stopy zubů a kusy osmaženého masa i syrové polotovary, hromada připečených studených hranolků umatlaných kečupem, oschlý salát a okoralé muffiny. Nebylo pochyb, že některý z pražských fastfoodů štědře zásobuje kanalizaci. I tak se ale na jídlo vrhli, jako by nejedli týden. Nezáleželo na tom, jestli jej v sobě dokáží udržet. Už jen ukojení nutkavé potřeby žvýkat a polykat přinášelo slast.

Rita byla šťastná, že bylo jídla dost pro všechny. Dokázala si představit, že by po pár dalších dnech hladovění, mohla o okoralou housku vypuknout rvačka. Bylo to ponižující. Včera hamburgery pohrdala. Dnes by za něj upsala duši.

Uběhl další den. Tíseň ještě vzrostla, protože si všichni uvědomili, že tu mohou zůstat dlouho. Navždy. Po krátké hádce se Ritě podařilo od Zdenala získat kus papíru a napsat Delapanzovi vzkaz. Z příkrého a nenávistného tónu nakonec zůstal prosebný. Už nebyla tak bláhová, aby chtěla svobodu. Prosila o antibiotika.

Když jim němí sluhové znovu přinesli jídlo, jistili je křesadlovou bambitkou, před očima jim šermovali tesáky. Převzali její vzkaz a Rita jen doufala, že jej doručili adresátovi.

Měla toho už dost, čekání a posedávání v kleci. Když zrovna nezvracela, nebo se nesvíjela v křečovitých bolestech, probírala plán útěku s Kořínkem a Slívou.

„Možná to jeden z nás odnese, ale jestli to neuděláme hned, chcípnem tu všichni!“ naléhala.

„Ta bambitka je na jednu ránu,“ souhlasil Kořínek. „Možná bych se o střelce dokázal postarat, ale upřímně říkám, že mě stáří připravilo o sílu i mrštnost. Bude to riskantní podnik.“

Slíva vážně kýval a prohlížel si tetování na svém předloktí zobrazující dívku s blanitými křídly ovinutou hadem. „Jdu do toho.“

"Kdybych tak měla Kurýr," tesknila Rita. "Já jsem ale kráva! Proč jsem ho tam nechávala?!"

Kořínek si postavil hlavu: „Nepodnikneme útěk dřív, než se Zdenal zlepší. A vy se Rito také sotva držíte na nohou. Ne, to je nesmysl. Nemůžeme se probíjet pevností, když se polovina z nás sotva vleče. To by byl masakr.“

Rita se na něj podívala a cítila, že je na pokraji zhroucení. Jak mu to jen má vysvětlit? „Ale co když už to nebude lepší, pane Kořínku? Co když už budeme jenom slabší a nemocnější, až tu shnijeme zaživa?! Řekněte mi jeden jediný důvod, proč by se to mělo zlepšit?!“

„Má recht, pane Kořínek,“ souhlasil Slíva. „Když jsem byl sám, neměl jsem šanci. Jestli na ně ale vlítnem v pěti...“

Kořínek byl neústupný. „Rito, nesmíme ztratit naději. Ještě nikdy mě to nezradilo.“

Do jejich kruhu vstoupila Valentýna.

„Proč mě vynecháváte?“ pípla. „Chci vám pomoct!“

Podívali se na ni shovívavě, a jí náhle bylo tak úzko a smutno, že nedokázala zadržet slzy. Všechno se v ní vzedmulo jako nezadržitelná vlna bolesti. A tak se stalo, že když všichni ve vyčerpaném polobdění polehávali, uštknutí jedovatými hady čekání a beznaděje, když Zdenal omdlel a upadl tváří do rozevřeného grimoáru, zatímco mu sliny stékaly z koutku úst, vyhublá Rita klimbala vsedě, opřená zády o dveře, a Slíva se zarputilým výrazem vyléval z vosku svíce na podlaze obrácený pentagram, vzala Valentýna to jediné, co bylo její a blízké, jedinou známou věc v tomhle cizím a nenáviděném světě. Svou loutnu.

Nejdřív tiše a jemně, jako by tkala pavoučí vlákno, později s rostoucím citem a překvapivou vřelostí hladila její struny. Její tichý zpěv beze slov doprovázel nástroj a prolínal se s jeho tóny v neskutečné přirozenosti a dvojjedinosti. Osamělý hlas byl podpírán a chlácholen záplavou zvuků a v okamžiku nebylo možné rozlišit, co je zpěv a co hra. Hudba vyplnila celý prostor vězení, vnikla i do nejnepatrnější skuliny.

Rita, Kořínek i Slíva pomalu otevírali oči. Zdenal procitl z horečnatého blouznění. Překvapeně. A po chvíli zamyšleně. Ušlechtilé tóny se spojovaly v hudbu a hudba vytrhávala z letargie. Přinášela naději. 

Valentýna měla přivřené oči, překrývaly je řasy jako chmýří pampelišek. Neviděla jejich překvapení, tváře ztuhlé ve směšných grimasách. Ústa umlčená úžasem.

Valentýna měla přivřené oči, hudba ji kolébala v náručí a ze zlatých paprsků se v prostoru před ní vytvářel zářivý obrys dveří.

*********************************************************************************

PŘÍŠTĚ: DVEŘE Z PAPRSKŮ

Přináším vám možná trošku smutný zápis 33 s tajnosnubným názvem Chmýří pampelišek.

Je určitou odpovědí na komentáře Grushe a Lívie v Zápisu 27 z 9. února 2008 (http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-27-skreci). Navíc přináší první odhalení týkající se podivné Valentýniny loutny.

Nějak se mi nechce tyhle významnější zápisy rozdělovat do dvou menších, protože by vyprchala část atmosféry, a tak je zápis opět dvojnásobný.

A MÁM PRO VÁS NOVINKU. PO ZÁPISU 34 VÁS BUDE ČEKAT KRÁTKÁ ANKETA! (to ještě není ta mezi Slívou a Sedmtři, tahle se bude týkat Valentýny).

www.pavelrencin.cz