Labyrint - Zápis 30: Muž ve slepém úhlu

Zamračení sluhové je za vydatného pobízení hnali chodbami pevnosti. Rita cítila, že něco není v pořádku, už se nesmála... Snažila se srovnat si myšlenky, ty se jí ale rozbíhaly na všechny strany. Těšila se, až budou konečně doma.

ffV jedné z chodeb proti nim vyšel nevysoký skřek. Nenesl žádné světlo a jeho silueta se vyloupla z temnoty jako kouzlem. Zastavil se a klidně čekal, než k němu skupina přijde. Sluha v čele kolem něj bez povšimnutí prošel, když se ale přiblížil Kořínek, skřek něco hrdelně zavrčel. Znělo to jako lvisar.
 
Kořínek se zastavil, jako by jím projel blesk. Zíral do skřekových velkých očí. Mimoděk k němu pomaličku napřáhl paži. Jeho prsty se třásly. Skřek se ošil. Vydal houkavý zvuk. Potom váhavě zvedl ruku a jemně se prsty dotkl Kořínkovy ruky.
 
„Nezapomenu,“ zašeptal Kořínek. V tu chvíli do něj zezadu hrubě vrazil jeden ze sluhů tupým koncem kyje a stařec padl na kolena. Sluha nevrle naznačil, ať pokračují v cestě.

„Co si to dovolujete?! Vy idioti, nesahejte na něj!“ obořila se na eskortu Valentýna a odstrčila umouněného muže od Kořínka.
 
Ohnal se po ní hřbetem ruky a zasáhl ji do obličeje. Prudkost rány Valentýnu srazila na zem, z nosu se jí vyřinula krev. Dívka byla šokovaná. Vykřikla bolestí a vzteky. Vyhrabala se na nohy a řvala na sluhu ty nejsprostší nadávky. Kdyby ji Kořínek nedržel za rameno, snad by se na něj vrhla! Když ale muž výhružně pozvedl kyj, Valentýna ztichla a jen se na něj nenávistně dívala.
 
Skřek mezitím zmizel ve tmě.

Rita cítila, jak se její pohoda rozbíjí jako skleněná dóza, praská jí v rukou a sklo skutečnosti se jí prořezává do masa. Omámeně mumlala. „Tohle se nemělo stát. Tohle se nemělo stát.“ Cítila, jak je tlačena a pobízena k chůzi. Vzala kolem ramen Valentýnu, která měla nos celý od krve, a následovala Kořínkova záda. Valentýnin tichý usedavý pláč dopadal na stěny skalní chodby, byl pohlcen, udušen a ztlumen, jako by nikdy nezněl.

Komplex pevnosti nebyl složitý. Jen několik chodeb, propojených s dalšími chodbami. Ve světle pochodní ale vypadaly všechny téměř stejně. Dvakrát odbočili a zastavili se. Jeden ze sluhů odemkl těžké dřevěné dveře a ukázal, že mají vstoupit. Scházeli po schodech do temnoty, zatímco dveře za nimi třískly a zámky zapadly.

Kořínek rozsvítil čelní lucernu, kterou vylovil z overalu. Na konci schodů byla místnost. Po stěnách bylo rozvěšeno množství svícnů z černého železa, ve kterých plápolaly bludičky svíček. Na zemi ležel prastarý plesnivý koberec. Zdi byly nebílené, na několika místech stály police s knihami. Ve vzdáleném konci místnosti visel ze stropu přehoz s oranžovými kosočtverci snad ze šedesátých let. Po stranách stály čtyři vojenské kovové válendy s odrbanými matracemi. V jednom z rohů byl sud s vodou, v opačném páchnoucí díra v podlaze.

Ritě to bylo náhle i přes omámení jasné. Nemusela ani zkoušet kliku dveří... Nebylo pochyb, že jsou znovu ve vězení. A pak si náhle s hrůzou uvědomila, že nemá Expres kurýr na smrt, který si při večeři odložila na vedlejší sedadlo.

„Díkybohu!“ ozval se z šera tlumený výkřik. Vynořil se Zdenal a oči měl až navrch hlavy. Objímal je, jako by se neviděli týden.

„Bál jsem se, že jste mě tu nechali! Že jste mě třeba vyměnili za svobodu, já nevím... Bál jsem se, že se vám něco stalo! Když jsem se probudil všichni jste byli pryč! Tušíte kde to jsme? Co se ti stalo s nosem, Val? Kde je Delapanza? Ne, stop! Ze všeho nejdřív mi řekněte, kam se poděl grimoár?!“

Kořínek se na Zdenala usmál a poplácal se po hrudi. „Nemusíš se bát, mladíku. Tvůj poklad je v bezpečí.“

Zdenal knihu popadl a přitiskl ji k sobě. Potom mu došlo, co dělá, a zarazil se. „Děkuji. Ta kniha pro mě moc znamená.“

„To jsem si všimla,“ zahuhlala Valentýna. Podívala se na Kořínka, jako by u něj hledala oporu. „Já už na to nemám! Co je to za kretény, že zmlátí holku?!“ Schoulila se na jednu válendu a objala si kolena. Pofňukávala. „Ta bavorská opice měla oči jako člověk. Vypadaly jinak, ale ten pohled... byl tak lidskej! Myslíte, že se trápí?“

Kořínek se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale neřekl nic. Ruce složil v klíně a jednou dlaní si hladil hřbet druhé. Knír se mu chvěl.

„Doufám, že ne. Protože kdyby se trápili, nikdo jim už nedokáže pomoci.“ Kořínek ztichl, sváděl mlčenlivý boj sám se sebou. Jako by to vycítili, jeden po druhém k němu obraceli oči. Čekali. A dočkali se.

„Mám už toho skrývání po krk. Jsme spolu v jedné cimře, druhové ve zbrani. Řeknu vám, co si myslím o Delapanzových skřecích. Některé věci vám možná přijdou podivné. Některým nebudete věřit...“

„Když vezmu, co se děje posledních pár dní,“ zašeptal Zdenal. „Pochybuji, že přijdete s něčím míň uvěřitelným.“

Kořínek kývl. „Jsem přesvědčen, že tito lidé jsou výsledky experimentů, které nacisti prováděli za světové války v některých koncentračních táborech. Wehrmacht se za nejvyššího utajení snažil vyšlechtit člověka, který by byl plně adaptován na život v noci. Pro hrůzné experimenty nacisti zneužili zajatce z koncentráků a spojili je s jediným druhem nočních opic – mirikinami.  V rámci projektu Noční vojáci, tedy Nächtlicher Soldaten nezemřely desítky lidí. Od roku 1943 jich v Osvětimi byly stovky a tisíce, vše maskováno za lékařský výzkum. Celý hrůzný experiment měl na svědomí samotný Himmler a jeho věrný pes, Josef Mengele přezdívaný jako Anděl smrti.

Přetváření pacienti umírali ve strašných bolestech. A pro co? Aby Německo vytvořilo věrné, tupě poslušné vojáky připravené na diverzní a partizánské mise v týlu nepřítele, špiony a vrahy, kteří by operovali pouze v noci.

Nikdy by se jim nepodařilo experiment dokončit, nebýt Hitlerovy Temné lóže a mágů z Thule.“ Kořínek se díval na jednoho po druhém. „Tohle se v žádné učebnici historie nedočtete. Je toho mnohem, mnohem víc! Nejdříve ale přijměte základní pravdu. Válka se neodehrávala jen v materiální rovině... Tanky, vojáci, letadla, ponorky a lodě, to všechno jsou technické vynálezy člověka. Nenávist a touha po moci tu však byly mnohem dřív. Dobyvatelská chtivost, lidské oběti bohům, teror a magie... Kdybyste neprožili posledních pár dnů v tomto světě, mysleli byste, že jsem bláznivý dědek. Nejsme zvyklí věřit v něco, na co si nemůžeme sáhnout.“

„To zní úplně šíleně!“ Zdenal hltal každé Kořínkovo slovo.

Stařec kývl. „A přitom je toho tolik v historických pramenech. Spousta z nich je vědecky podložených. Hitler, Himmler, Heydrich. Trojice posedlých, která se rozhodla oživit řád německých rytířů v jednotkách SS. Hitlerova fanatická osobní garda černých košil. Temné obřady a rituály, dokonce existují seznamy obětišť germánským bohům a zdokumentované výpisy lidských obětí. Obětí, které musely být "čisté" krve – ty zrůdy zabíjely vlastní lidi! Existují záznamy Himmlerových cest do Tibetu, kde žádal o pomoc tamní mágy, důkazy o spojení s černokněžníky z Thule... Dokonce se říká, že zatopení berlínského metra s uprchlíky krátce před koncem války bylo jednou obrovskou obětí. Hitler až do posledního dne věřil, že bohové zasáhnou. A možná by se tak i stalo, kdyby... Kdyby Hitler nepřišel o zdroj své síly.“

„Hitler, nacisti, Druhá světová... Co to má ale společného s pražským podzemím? Skřeci jsou podle vás zmutovaní lidé?“ ujišťovala se Valentýna. „Ani tomu nemůžu uvěřit. Nevypadají jako vojáci.“

Kořínek pokrčil rameny. „Válka skončila, experimenty byly zastaveny, stopy zahlazeny, pacienti zabiti a spáleni v pecích. Podobné projekty byly prvními, které nacisté ukryli. Několik z pokusných Nočních vojáků bylo pravděpodobně zachráněno. Netuším, jak se dostali do pražských kanálů.“

„Pane Kořínku, proč nám to teď všechno říkáte?“ zašeptal Zdenal.

Stařec si povzdechl. „Jsem starý pán. Ani netušíte jak. Lehce se může stát, že už zítra nevstanu z postele. Když jsem tu uviděl skřeky, napadlo mě, že je to znamení. Že po všech těch letech skrývání mohu někomu říct pravdu.

Vím mnohé o světě a jeho temné straně, poznal jsem věci, o kterých bych se bál vyprávět i v pravé poledne... Ale i já jsem překvapený a zaskočený z toho, co jsme objevili pod Prahou. Jen si to představte, takový neuvěřitelný svět - a nikdo na povrchu o něm neví! Buď se lidi málo dívají pod nohy, anebo je velmi těžké odsud uniknout.“

Dívali se na Kořínka a pomalu jim docházelo, co vlastně říká.

„Je téměř neuvěřitelné, že mě historie dohnala právě na tomto místě plném tajemství. Na jednu stranu jsem šťastný, že někteří z Nočních vojáků přežili. Současně mě ale napadá, kolik lidského v nich zůstalo a jestli pro ně existence není spíše utrpením. Pokud ano, tak i já nesu díl viny.“

Dlouhé ticho jako první přerušila Valentýna. „Nezlobte se, neříkám, že vám nevěřím, ale jak to všechno víte?! O temných ložích, o pokusech a Nočních vojákách... To muselo být strašně tajné, ne?“

Kořínek se narovnal. Vážně jí pohlédl do očí. Z kapsy vylovil zmuchlaný tmavomodrý baret a nasadil si jej se zapomenutou hrdostí na hlavu. Palcem si uhladil knír a vypjal starou hruď.

„Astrální seržant Jeroným Kořínek, narozen 8. června 1915 v Českém Brodě, od roku 1935 příslušník Československé armády, po roce 1939 se připojil k anglickému odboji a stal se pilotem RAF. Krátce po zapojení do akce byl v rámci výkonnostních a talentových testů vybrán k elitním jednotkám SAS a v roce 1943 zasvěcen do tajného řádu českých hrdinů Lví spár, který přímo podléhal nejvyššímu z Churchillových mágů, Siru Edvardu Marlborough Rufusovi.“

Při vyslovení tohoto jména Kořínek zasalutoval. Oči se mu zamžily vzpomínkami.

„Po několika válečných akcích jsem byl oceněn Viktoriiným křížem a nejvyšším britským vyznamenáním Podvazkovým řádem. Za nepřítomnosti jsem byl v domovině tajně vyznamenán řádem Bílého lva.“

„Panejo!“ vykřikl Zdenal.

„Podvazkový řád?“ zajíkla se nejistě Valentýna. „Co to byl ten Lví dráp?“

„Lví spár byla elitní skupina specialistů a mystiků, vojenských mágů operujících v nadpozemském astrálním i materiálním prostoru. Ve mně žádné nadání nedřímalo, ale oplýval jsem nestandardní mrštností a talentem, kterému říkali šestý smysl. Naučili mě ho používat, drilovali mě v matematice a geometrii, ve fyzice a technických vědách. V každé chvíli si i dnes dovedu představit své okolí jako geometrický prostor, ve kterém se protínají výseče světla a stínu a zorné úhly všech pozorovatelů. Na základě anatomické polohy těl dokážu vycítit pravděpodobnost, kam se člověk podívá. Dokážu využít slepé skvrny v oku každého člověka, abych zůstal nezpozorován.

Ve svých nejlepších letech jsem se dokázal bez povšimnutí přiblížit ke kořisti či dlouhé hodiny zůstat neviděn, i když jsem byl se sledovanou osobou ve stejném pokoji. Taková byla má úloha.

Mládenci ze Lvího spáru sloužili pod samotným Rufusem, který se zodpovídal pouze Churchillovi. Měli jsme veškeré tajné informace a přístup do Bílé lóže. Proto vím o Nočních vojácích. Proto jsem viděl důkazy o tom, že Druhou světovou rozpoutal nikoli Hitler ale Stalin.“

Počáteční zvědavost a překvapení na tvářích skupinky vystřídal bezbřehý úžas. Kořínek pokračoval.

„Původně jsme měli být nasazeni v Praze, abychom odstranili nacistickou zrůdu – říšského protektora Reinharda Heydricha. Nedokážete si představit, jak jsme se po více než ročním výcviku s hochy těšili, až půjdeme do akce! Nakonec ale Rufus rozhodl, že naše úloha je jinde a že riziko předčasného odhalení skupiny bílých mágů je příliš velké. Důvěru dostali Jozef Gabčík a Jan Kubiš z Anthropoidu, kteří nakonec misi zdárně dokončili. Čest jejich památce.“

Valentýna se zamračila. „Třeba je Delapanza bývalý esesák.“

„To si nemyslím, děvenko. Je to osamělý člověk, který touží po společnosti. Připadá mi v jistém smyslu šílený a velmi nešťastný... Nemluvě o tom, že za války ještě nebyl na světě. Skřeky sem přivedl někdo jiný.“

„A za co jste dostal všechna ta vyznamenání?“ zeptala se Rita.

Kořínkovi oči se zaleskly pohnutím a hrdostí. „Slyšeli jste někdy o-?“

Náhle se ozvaly jakési zvuky od přehozu, který zakrýval průchod do vedlejší místnosti. Kořínek v půli věty ztichl.

Zdenal byl rázem na nohou. „Málem jsem zapomněl!“ Přešel k přehozu a opatrně jej odhrnul. Nahlédl do vedlejší místnosti a obrátil se k ostatním. „Právě se probudil další Delapanzův vězeň...“

Překvapeně se na sebe podívali.

 ******************************************************************************

POZNÁMKA:

Právě jsem přidal suverénně nejdelší zápis (zhruba 4x tak dlouhý), na který jsem se už nějaký čas těšil. Jsem zvědav, jak ho přijmete. Když jsem shromažďoval informace o všech reáliích, narazil jsem na jeden velmi zajímavý odkaz. Neodolal jsem a připojuji ho. Všimněte si zejména jména autora fotografie: http://www.biolib.cz/cz/taxonimage/id28324/

Pokud jste se dočetli až sem, srdečně vás zvu na své stránky, kde čeká speciální ANKETNÍ KAPITOLA, ve které můžete ZVOLIT nebo VYTVOŘIT novou postavu Labyrintu!

www.pavelrencin.cz