Labyrint - Zápis 28: Obrázkový časopis

Za vchodem následovala půldruhého metru široká chodba. Zdi se leskly, jak se na ploškách slídy třpytil svit loučí. Delapanza je provedl rozlehlou halou a po několika schodech vystoupali do místnosti se třemi portály. Rytíř se zde zastavil a vydal instrukce ohledně přípravy večeře několika ušmudlaným ženám.

fRita toho využila, aby se naklonila ke starému pánovi. „Kořínku, proboha, co to mělo tam venku znamenat?!“

Zadíval se na ni skrze brýle, jako by jimi nahlížel do cizího světa. „Zeptejte se později, paní Rito.“

„Neměli jsme tam Zdendu nechávat!“ ozvala se Valentýna. „Kdyby se to stalo mě, tak byste mě tam nenechali. Nebo jo?“

Rita ji uklidnila. „To víš, že bychom tě tam nenechali...“

„Tak proč-“

„Později,“ zarazila ji Rita, protože Delapanza se právě vracel.

„Hostina bude připravena v okamžení. Pojďme se zatím posadit a popít něčeho ušlechtilého.“

Rita ještě stále cítila kocovinu ze včerejšího večera. „Bez urážky, rytíři, doufám, že to nebude chateau Špína!“

„Ale kdež. Měl jsem na mysli jen něco lehkého, než se začne podávat jídlo.“

Valentýna zbožně sepjala ruce. „Jídlo! Já už hlady šilhám.“

„Také bych něco spořádal,“ připojil se Kořínek.

Za chvíli už seděli v podlouhlé jeskyni, které vévodil dřevěný stůl s místy pro tucet lidí. Kromě loučí jej osvětlovaly i modravé lišejníky, které se pohádkově rozrůstaly po skálou tvořených stěnách. Zajímavé byly židle a sedadla – stály vedle sebe vyrovnány jako vojáci, ani jedno však nebylo stejné. Byly tu vytržené sedačky z autobusu i funkcionalistické plastové židle s nohama z trubek, nejbizarněji pak vypadalo sedátko v čele tabule, které bylo dubovou truhlou, ke které někdo přibil jako opěradlo kompozitové tělo snowboardu a zkrášlil jej známým erbem. Vzdáleně tak připomínalo úzkou a nepohodlnou gotickou židli.

Stůl byl poházen popsanými papíry a zmuchlanými oprýskanými časopisy. Ležely na něm ztupené tužky i propisovačky. Delapanza se na tu spoušť díval se studem.

„Mívám ve zvyku pracovat dlouho do noci. Moji dobří otroci mají zákaz sahat na mé věci.“ Začal listiny rovnat a shrnovat na hromádku.

Rita mu podávala papíry. Nedalo jí, aby nepřelétla pár řádek.

„Píšete nějaký příběh?“ zeptala se.

Delapanza se odmlčel. „Ano, je to rytířský epos.“

„A o čem to má být? Něco jako Bajaja?“ zeptala se Valentýna.

„Tak trochu. Je to příběh rytíře, který chce silou i moudrostí změnit svět,“ usmál se Delapanza.

„Valentýno, ta dáma vypadá zrovinka jako vy!“ přerušil je Kořínek a strčil dívce před oči časopis, který se válel na stole.

„Opravdu!“ zkoumal jej Delapanza. „A já si od první chvíle říkám, proč jste mi tak povědomá.“

Rita zírala na obálku, ze které se na ni cudně usmívala Valentýna a neměla na sobě kromě průhledného šátku vůbec nic.

„Takže playmate srpen?“ vypravila ze sebe nakonec.

Valentýna klopila oči. „No a co?! Pár nevinnejch fotek... Studentka si musí nějak přivydělat.“

„To je obrázkový časopis,“ tlumočil jim své zjištění pan Kořínek.

Tohle byl pro Ritu těžký kalibr. Její sebevědomí se otřáslo a ona si musela vybrat, jak se k tomu postaví. Už si zvykla na myšlenku, že je v podzemí obklopená bandou šílenců, kteří se ji snaží zabít. Ale mít za kamarádku playmate?! Všechny tyto myšlenky prosvištěly nadčasovou rychlostí jejím mozkem. Rita si vzápětí uvědomila, že sedí možná třicet metrů pod zemí v pevnosti hrůzy. Playboy byla civilizace. Byl to ztracený a krásný svět, po kterém toužila. Vnitřní boj utichl dříve, než začal. Rita si povzdechla a řekla pravdu: „Co já bych za to dala.“

Valentýna se vděčně usmála.
 
Teď se pro změnu topil v rozpacích Delapanza.

„Nemyslete si, že bych holdoval zvrhlým fotografiím, ale moji sluhové mají příkaz shromažďovat veškeré tiskoviny, které propadnou do kanálů. Snažím se sledovat, co se děje nad našimi hlavami. Shromažduji zde moudrost a slávu Nadsvěta. Je to mé poslání!“

Hledal v jejich tvářích jiskru zájmu, a když ji našel, hrdě se vzpřímil. „Chcete-li, ukážu vám svou pýchu, možná jedinou svého druhu – úžasnou Podsvětní knihovnu!“

Rytíř vyskočil ze židle tak, že se málem překotila a hnal se s řinčením zbroje do vedlejší místnosti. Rita s Valentýnou jej následovaly.

„Musím podotknout, že ten fotograf báječně vystihl vaše oči, Valentýno,“ zamumlal Kořínek a odložil obrázkový časopis s rozloženým plakátem. „Kdyby mi bylo o padesát míň...“

Delapanza rozhrnul závěs a jim se nabídl pohled na jeskyni plnou polic, skříní a skříněk, rozložitých almar, truhel a kontejnerů. Byly vyrovnány vedle sebe a využívaly každý výklenek, každé místo i zakřivení u stropu jeskyně. V policích stály řady sežvýkaných knih s oslíma ušima, knih potřísněných skvrnami, knih rozežraných špínou a zuby myší... Přesto byla každá vzorně zařazena podle abecedního pořádku, přesně zarovnaná s ostatními hřbety. Musely jich být tisíce.

Delapanza knihy sledoval s téměř náboženskou úctou. Voněl k nim. Vzhlížel k nim. Procházel kolem nich, hladil je, aniž by se jich skutečně dotkl.
 
„Hle, mé dílo!“

www.pavelrencin.cz

 PŘÍŠTĚ: PAN ZADELA