Labyrint - Zápis 27: Skřeci

Belhající se postavy byly blíž a blíž. Bylo na nich cosi nelidského. Jako by jejich klouby svíraly kosti v nepřirozených úhlech, jako by se příliš dlouhé paže ohýbaly na nesprávných místech. Jako by kolébavý krok nebyl krokem člověka.

Vpotácely se do světla pochodní, Valentýna se zakousla do vlastní pěsti. Rita vydechla a zašátrala po rukojeti palcátu.

Nešlo o děti. Srstí porostlé opičí tváře zdobily veliké oči, které vypadaly téměř jako lidské.

Delapanza se pásl očima na jejich zděšení.

„Skřeci. Jediný klan, který obývá Podsvětí.“

„Nikdy jsem o takovém zvířeti neslyšela,“ zašeptala Rita.

„Však také nejsou zvířaty o nic víc než vy! Cožpak zůstal svět povrchu tak arogantní jako kdysi?! A já bláhový doufal, že lidé snad zmoudřeli!“

Rita otevřela pusu, nadechla se a zase ji zavřela.

„To není možné!“ zašeptala Valentýna. „Pod Prahou zkrátka opice nežijí!“

Skřeci je obklopili. Těla jim porůstala krátká šedočerná srst, jen kolem nozder a nad očima zářila světlá maska. Neměli ústa, ale tlamy se špičáky vyčnívající z předkusu spodní čelisti. Uši měli holé a jejich špičaté boltce připomínaly kornouty. Skřeci dosahovali Ritě sotva do pasu. Natahovali k ní dlouhé ruce a jemnými a obratnými prsty se dotýkali jejích vlasů a tváře. Valentýně zkoumavě přejížděli po ňadrech a blonďatých kadeřích.

Kořínek se díval na bytosti a celý se třásl. Přitiskl si ruku na srdce.

Delapanza mezi skřeky procházel a dotýkal se jejich hlav, jako by jim žehnal. Otáčeli se za ním a téměř něžně ho tahali za kalhoty a kazajku. Pak rytíř náhle dupl jednomu ze zvířat na nohu. Ozval se zkroušený výkřik, který pronikavostí a hlasitostí Ritu přinutil přikrčit se a zakrýt si uši dlaněmi.

Rozzlobený skřek kopl Delapanzu do holeně. Rytíř na to nijak nereagoval, místo toho se mu mírně uklonil a otočil se zpět ke skupině. „Již před lety jsem je objevil v jedné hluboké jeskyni. Pojmenoval jsem je skřeci a vzal je pod svou ochranu. Žijí se mnou na Špíně, pracují pro mě. Ať vám to nyní připadá jakkoli pošetilé, mají dar rozumu. Mají dokonce vlastní jazyk, kterým se dorozumívají. Je to mírný a bázlivý lid, vlídný k sobě navzájem a laskavý ke svým dětem. Je tak málo podobných věcí v podsvětí, že je třeba chránit je jako drahé kameny...“

Kořínek jako by ho neslyšel. Sklonil se k jednomu ze skřeků a promluvil na něj hlasem plným dojetí. „Wie geht es Ihnen?“

Když zvíře nereagovalo, vzal je za ramena.

„Verstehen Sie?“ Kořínkův hlas zakolísal. Zatřásl zvířetem, zatímco ho všichni nechápavě sledovali. „Antworte!“

Skřek se po něm ohnal. Odstrčil ho od sebe, až starý muž zavrávoral. Vztekle na něj zařval a zabubnoval pěstmi do prsou. Z odhalených pysků svítily drobné zuby.

Po staré vrásčité tváři starého pána se skoulela slza a zmizela v popelavém strništi.

Delapanza si Kořínka přísně změřil.

Skřeci si přestali všímat ostatních. Obrovskýma očima sledovali roztržku mezi starcem a jedním jejich druhu. Rita se pohnula, ale Delapanza ji jemně zadržel.

Opičí bytosti mumlaly a pokřikovaly na sebe zvířecími hlasy. Rozestoupily se. Mezi jejich řadami přicházela jedna shrbená, s ulomeným špičákem. Srst měla prořídlou místy až na lysinu, svou holostí ještě více připomínala člověka, hrbícího se pod tíhou věku i osudu. Šedé slepené rousy chlupů na lýtkách za sebou courala po zemi.

Stařičký skřek zaklonil hlavu a huhňavě zaštěkal: „Auschwitz! Auschwitz!“ Uhodil pěstmi do země a zle zavrčel. Ukázal na Kořínka v lidském gestu a vztekle neartikulovaně zařval. Bylo vidět, jak je skupina skřeků neklidná, napětí se mezi nimi šířilo jako oheň. Pofrkávali. Hrabali prsty rukou do země. Navzájem se štípali a kousali.

Kořínek celý zrudl. Zrychleně dýchal a vrtěl hlavou. Položil si ruku na hruď a znovu na ně promluvil. „Die Löwinkralle!“

Zdálo se však, že skřek neodpovídá. Neustále vykřikoval stejné slovo s neutuchající bolestnou naléhavostí. Skřeci sbírali ze země kameny, skřečí ženy couvaly do bezpečí. Vzduch zhoustl řevem a ztěžkl adrenalinem. Skřeci hrozili Kořínkovi pěstmi a kameny. Mlátili jimi do skály. Probodávali jej rozzlobenými pohledy. Jejich ruce se zatínaly v pěsti.

Delapanza vykřikl: „Jděte si po svých, skřeci! Jděte za svým zaměstnáním!“ Svá slova doprovodil prásknutím krátkého biče, který vylovil ze záňadří. Skřečí lid ještě chvíli zlobně mručel, než se začal uklidňovat a rozcházet.
 
Nakonec Kořínek vstal s tváří zšedlou vyčerpáním a smutkem.

„Pane Kořínku, o co tu jde?!“ nevydržela Valentýna a Rita jí přizvukovala. „Auschwitz je přece Osvětim!“

„O nic,“ odtušil Kořínek. „O nic, holčičko. Splet jsem si vzpomínku se skutečností.“

„Tak proč máte oči rudé od pláče?!“

Kořínek si sundal brýle a soustředěně je čistil sežmoulaným kapesníkem.

„Některé jizvy se hojí dlouhé roky,“ odpověděl nakonec. „A některé se nezhojí nikdy.“

„Pojďme tuto nepříjemnost překrýt dobrým jídlem a pitím,“ obrátil se k ostatním rytíř. „A vás, kmete, žádám, abyste k tabuli zasedl po mé pravici. Věřím, že si máme hodně co povídat.“

Kořínek pokrčil rameny.

Valentýna smutně sledovala, jak Delapanzovi sluhové skládají bezvládné Zdenalovo tělo. Rytíř sám jí nabídl rámě. „O vašeho knechta bude postaráno se vší pohostinností, která mu náleží. Mí muži ho odnesou do jizby, kde se k němu po večeři připojíte.“

Valentýna chabě protestovala. „Co když se probere, až tam nebudeme?“

„Tak za námi může přijít,“ pousmál se Delapanza.

Vydali se s Valentýnou k nejmohutnější stavbě. Vchodový portál byl z kamenných překladů, na kterých někdo neuměle nakreslil motivy rytířů bijících se koňmo, výjevy z honiteb a šermířských soubojů. Malby byla plná vlajících praporců a neexistujících barevných erbů.

Rita za nimi kráčela jako loutka. Od chvíle, kdy vstoupila do pevnosti, si připadala jako v panoptiku šílenství.

www.pavelrencin.cz

PŘÍŠTĚ: OBRÁZKOVÝ ČASOPIS