Zatdacené písmeno

To r nám prostě vůbec nejde. Ať jsem se snažila sebevíc, má Ondra místo vytouženého drnčivého r pořád jen to kulaté l. Nejdřív jsme na to šli tak, jako když jsem byla malá já: „Zkus to takhle, Ondrí – td td td.“ „Tede tede tede,“ vyšlo z něj. „Ne tede, td,“ opravovala jsem ho. „ A zkus to rychlejš.“ Po pár marných pokusech se nám to slilo v neidentifikovatelný vzdech. „Ach jo, to nikdy nezvládnu,“ zaslzel.

„Ale zvládneš,“ poplácala jsem ho po zádíčkách. Dala jsem mu rozchod a zalovila v paměti, kde jsem to jenom viděla tu chytrou knížku z padesátého sedmého. Našla jsem ji a začala dle návodu místo r používat d.

„Tdnky, bdnky,“ cvrlikala jsem na něj. Zopakovat to uměl, tak to jsme na dobré cestě, mnula jsem si ruce. „A slyšíš ten rozdíl, když řeknu ruka a luka?“

„Slyším. Říkáš luka a luka. A to je lozdíl,“ odmlčel se.“ Dozdíl,“ opravil se. Tak kde je teda chyba? Třeba jsem možná jen netdpělivá a naskočí mu to samo…

Přesto jsem nelenila a zašla za paní logopedkou, popsala jí náš případ a čekala, jak mě seřve, že jsem nezodpovědná, když jsme to ještě v pěti a půl nedokázali zvládnout. Opak byl ale pravdou. Ujistila mě, že není pozdě a navíc, když ještě nejde do školy, že to zvládnem.

„Přijďte se mi ale ukázat, ať to slyším…“ Tak jsme se tam v úterý běželi ukázat, Ondra se předvedl a paní učitelka mávla rukou, že když to budeme trénovat, tak máme do prázdnin vyhráno. Jako bonus mi dala pochvalu, že jsem si podle knížky z minulého století vedla na výbornou. No sláva, naštěstí jsem nic nepokazila.

„A dáme se do toho, kocoure,“ řekla jsem Ondrovi doma a vzala to pěkně po pořádku z papírů, které jsem vyfasovala ve škole. „ Hdnec.“

„Hdnec.“

„Kadkulka.“

„Kadkulka.“ Byl docela ukázněný. Deset minut před spaním poctivě trénoval a občas to tam drnklo pěkně.

„Kopdovka.“

„Dajská. Přešla jsem to mlčením, hlavně že to nahradil.

„Tdubka.“

„Tdádádá.“ Měla jsem co dělat abych nevyprskla smíchy.

„Tdojka.“

„Dvojka…“ koukal na mě nevinně. A to už jsem se neudržela ani já ani taťka, který na tajňačku poslouchal za dveřmi.

„Vidíš, jak mu to přemejšlí,“ povídá potom venku na lavičce. „A ty na něj pořád nadáváš, jak zlobí …“