Umírání nemusí být provázené jen strachem

Člověk si často nechce připustit, že kdykoli může nastat konec jeho životní cesty. Sdělení nepříznivé diagnózy, kterou nelze dál léčit, znamená pro pacienta a okolí velký šok. Pokud už ale člověku nedokáže léčebná péče nic dalšího nabídnout, nemusí to hned znamenat jen pasivní čekání na smrt. Stále je možné zajistit péči, která pomáhá řešit problémy posledních okamžiků života. Je to tzv. paliativní péče. Jejím cílem je zmírnit pacientovu bolest a tělesné a duševní strádání a současně poskytnout i podporu jeho blízkým. Neodvrací se od nevyléčitelně nemocných, chrání jejich důstojnost, klade hlavní důraz na kvalitu života, který mu ještě zbývá, a pomáhá zvládat zármutek nejbližších i po smrti blízkého člověka. S paliativní péčí má letité zkušenosti MUDr. Adriána Youngová, která stála i u založení prvního hospicu na Slovensku. V současně době úzce spolupracuje s domácím hospicem Cesta domů. Je praktická lékařka, praxi provozuje na Vítězném náměstí na Praze 6.  

Kde se vzala paliativní péče?

U zrodu prvního českého hospicu v Červeném Kostelci v roce 1995 stála MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí a autorka řady článků, publikací a knih. Původní myšlenkou paliativní medicíny pocházející z Anglie byla specializace na terminální, čili konečná stadia nádorových onemocnění. Pokud byla prognóza doby přežití kratší než šest měsíců, měl pacient nárok na hospicovou péči s kvalitní paliativní léčbou. Dnes je v České republice patnáct hospiců, včetně dětského. V současné době se pole působení rozšiřuje i na další terminální onemocnění. Jsou to degenerativní neurologická onemocnění, demence nebo různé vegetativní stavy, kdy člověk funguje mimo mentální úroveň – spontánně dýchá, někdy i přijímá potravu, ale nekomunikuje a nevnímá okolí. „Všichni jsme terminální,“ říká doktorka Youngová. „Každý z nás musí jednoho dne zakončit svoji životní cestu na zemi, ale u paliativní péče je ten horizont většinou předem odhadnutelný.“

Prodloužení života

Paliativní péče zahrnuje i aktivní přístup k odstranění potíží objevujících se v konečném stadiu života. „Nejčastější je bolest, které se každý obává, ale třeba i zvracení, průjmy, nebo naopak střevní neprůchodnost, svědění, zažloutnutí kůže, problémy s dechem, ale i deprese nebo úzkostné stavy,“ doplňuje lékařka. I tyto stavy se často řeší pomocí různých léků, ale ne proto, aby byl život za každou cenu prodloužený, ale co nejvíce zkvalitněný. Aby člověk netrpěl a prožil si poslední týdny, dny i hodiny nejlépe, jak může, rozloučil se s rodinou, urovnal si vztahy s blízkými a uspořádal rodinné záležitosti. „Často se stává, že rodina pečuje o svého nemocného blízkého, ale když nastane nějaká dramatická událost, která je v tomto stadiu celkem běžná, blízcí nevědí, co v této situaci dělat, jsou nuceni ho odvézt do nemocnice a může se stát, že tam umírá sám, opuštěný. Proto bych ráda řekla všem, že existuje hospicová a paliativní péče, která ulehčuje péči o takového člověka a nikdo nemusí být v těžkých okamžicích sám,“ dodává doktorka Youngová.

Konečný stav

Základem je mluvit s pacientem jasně, srozumitelně a nic nezamlžovat. Objasnit mu, co všechno mu péče může nabídnout, co to znamená, jak vše bude probíhat, a ujistit ho, že pokud to bude v jeho silách, může v určitých momentech aktivně rozhodovat, jak bude léčba probíhat, aby se mu dostalo maximálního komfortu. Na počátku přijetí do péče je plně srozuměný se svou diagnózou i s průběhem, jaký bude s největší pravděpodobností následovat. Ví, že je to stav konečný. To potvrdí svým podpisem.

Může se rozhodnout pro paliativní hospicovou péči v hospicu nebo péči v domácím prostředí, při níž za ním pravidelně dojíždí paliativní tým z tzv. domácího nebo mobilního hospicu. Ať už jsou to lékaři, nebo sestry, kteří mají klasické medicínské vzdělání, sociální pracovník, jenž mu poradí, na co všechno má nárok, ale také psycholog nebo kněz, pokud by pacient vyžadoval psychoterapii nebo duchovní péči. V týmech pracuje i mnoho dobrovolníků, kteří zajišťují rodině, často péčí o nemocného velmi vyčerpané, nejen pomoc, ale také připravují různé doprovodné akce, podílí se na charitativních projektech pro hospice a podobně. „Existují také takzvané paliativní jednotky, které jsou součástí nemocnic a jsou přidružené například k onkologickému oddělení, ale u nás to zatím tak běžné není. Paliativní péče totiž není u nás zcela finančně dořešená, pojišťovny ji hradí jen částečně. Proto se pořádá mnoho charitativních akcí, získávají se peníze z různých grantů, zřizují se obchody s různými dárky, které se snaží vydělat na celé její pokrytí,“ říká Adriána Youngová.

Zemřít doma

Pacient se většinou léčí například na onkologii, podstoupí chemoterapii, radioterapii a veškerou další léčbu. Ve chvíli, kdy onkologický tým vidí, že už mu nemůže nabídnout nic dalšího, přichází moment, kdy rozhodne, že přišel čas přejít na paliativní péči. Tuto skutečnost oznámí písemně praktickému lékaři, na kterém je, jak se s pacientem a jeho rodinou domluví. Zda si pacient zvolí variantu strávit svoje poslední okamžiky v hospicu, nebo si přeje zemřít doma mezi blízkými. To rozhodnutí je pouze na něm a jeho rodině, i když samozřejmě
záleží na možnostech a kapacitě jednotlivých zařízení v různých krajích České republiky.

„Zhruba sedmdesát až osmdesát procent pacientů si přeje zemřít v domácím prostředí,“ říká paní doktorka. A tady je důležité, aby si rodina přála to samé, co nemocný, protože její péče a dobré fungování je absolutně nutné. Rozhodne-li se člověk pro pobyt doma a docházení paliativního týmu a po nějaké době, obzvlášť pokud se jeho stav vyvíjí dramatickým způsobem, nebo není rodina dál schopná péči zajišťovat, zvolí odchod do hospicu, není to problém. Objeví-li se nějaká akutní potíž, která je odstranitelná a léčitelná, samozřejmě se mu dostane péče jako komukoli jinému. Například u zánětu slepého střeva nebo zápalu plic, pokud je pacient ve stadiu, kdy je zákrok nebo léčbu schopen podstoupit, se přistupuje standardními postupy jako u zdravého člověka.

Jak to vnímá pacient sám?

Stává se, že člověk v posledním stadiu života odmítá přítomnost kohokoli cizího a do hospiců nechce, vyžaduje pouze péči svého praktického lékaře nebo chce zůstat sám. „Pracovnicí hospicových týmů jsou velmi milí, obětaví, vstřícní lidé a pacient nemusí mít obavu, že by k němu přišel někdo nepříjemný. Pro praktického lékaře samotného navíc bývá tato péče velmi náročná, neboť v posledních dnech musí on nebo jeho sestřička k pacientovi docházet podle situace i dvakrát denně včetně víkendu a není výjimka, že zazvoní telefon i v noci. Proto je výhodná spolupráce s hospicovým týmem. Pokud si to pacient přeje, zůstávám s ním v kontaktu nadále, moje péče o něj tím nekončí,“ vysvětluje Adriána Youngová.

Existují i agentury domácí péče, které poskytnou potřebný zkušený personál pro zajištění některých odborných výkonů, pečovatelské služby nabízejí práce spojené s nákupy nebo úklidem.

Zázraky se dějí

Někdy se může stát, že má pacient prognózu přežití v řádu dnů či týdnů, ale jeho stav se vylepší a on žije dalších pět nebo víc let. „Znám případy, kdy byl člověk přijat do hospicu, ale vylepšil se a mohl odejít domů. Pokud je jeho stav stabilizovaný a nemění se, nemusejí k němu docházet ani lékař, ani sestry. Zhorší-li se, může se kdykoli vrátit zpět,“ poznamenává Adriána Youngová. Nic není stoprocentní a důležité je nebrat člověku naději. Někdy se stanou věci, které nikdo nemůže předvídat. Nicméně otevřená komunikace je základem úspěchu. „Když pacient vidí, že s ním všichni mluví na rovinu a nikdo mu nic nezatajuje, reálně zhodnotí svoje možnosti, často přehodnotí před smrtí svůj celý život. Urovná vztahy, přichází usmíření se sebou samým i s rodinou a přáteli a on odchází v klidu. Takové momenty dávají této práci obrovský smysl, i když je velmi psychicky náročná,“ uzavírá lékařka.