To byl fakt blbej apríl!

Je to už šestnáct let, co jsem ho viděla naposledy. Stál mezi dveřmi ve svých džínách a světle šedé bundě, s černou taškou přes rameno a ještě než se za ním zavřely dveře řekl mi : „V pondělí se tu stavím a dojdeš do tý Labutě se mnou, viď? Víš jak jsem nemožnej, kupovat si oblek sám…“ Koukala jsem na něj jako na obrázek. Jeho modré oči byly všude. Byly teplé a vřelé, uměly pohladit a rozesmát. Bylo nám třiadvacet. Krásný věk na lásku, krásný věk na cokoli. Kdybych jen tušila, že ten jeho typický velký úsměv, který mi tehdy věnoval, byl poslední….

   Ale to nikdo nikdy netuší. Co bych udělala kdybych to tušila? Co bych mohla udělat? A pak se za ním ty dveře zavřely a byl pryč. Byl navždycky pryč. Co se stalo? Říkala jsem si druhý den, když nepřišel. Asi mu do toho něco vlezlo. Škoda. Určitě se ozve. Neozval se a já byla netrpělivá. Smutek a vztek vystřídaly obavy, strach a nevysvětlitelná jistota. Jistota, že se něco stalo. Nechtěla jsem to ani vyslovit. Až pak přišla věta, která mě úplně položila.

 „Aleš se ztratil,“ řekla mi známá.

 „Cože se?“ vytřeštila jsem oči.

 „Ztratil.“

 „Jak se mohl ztratit?“ Určitě se najde, utěšovala jsem se, ale kdesi uvnitř jsem cítila, že se jen obelhávám. Tak svědomitý a čistý kluk by se přece jen tak neztratil. „Určitě se zase najde,“ hořce jsem se pousmála. Něco ve mně umřelo.

 „Už se našel? Víš už něco?“ nevydržela jsem a po dvou týdnech zvedla telefon.

 „Ne, nic.“ Zněla odpověď. Tak proč někdo něco nedělá? Vztekala jsem se a žasla nad lhostejností a nezájmem ostatních. Samozřejmě, že to byla neoprávněná obvinění. Mnoho lidí dělalo mnoho věcí, aby zjistili aspoň něco. Pořád byla naděje, že tohle mizerné období ticha pomine a všechno se vysvětlí. S ubíhajícím časem se naděje zmenšovala, ale pořád ještě byla. Ale i poslední nitka naděje se mi přetrhla po šesti týdnech.

 „Našli ho,“ zaštkala známá do telefonu.

 „Fakt? A co?“ byla jsem napjatá, ale podle zvuků na druhém konci jsem věděla co bude následovat. Tolik jsem to nechtěla slyšet.

 „Už mu nemohli pomoct…“ A Slunce zhaslo……….

   Nevím podrobnosti, není asi ani důležité co se tehdy stalo, protože to mu život nevrátí. Nezmírní to zármutek jeho rodičů a bratra, nezaplní to místo v mém srdci a nic nám ho nevrátí. Začala jsem žít s faktem, že Aleš není.

    Dlouhé roky jsem tomu nemohla uvěřit. Snad právě proto jsem nešla na hřbitov. Sice jsem kolem něj jezdila každý týden, ale nešla jsem tam. Pokaždé když jsme ho minula, měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, že za mnou někdo sedí a ten pocit byl tak silný, že jsem se půl cesty otáčelaA pak se mi zdálo tři noci po sobě o tom, jak u mě sedí a drží mě za ruku a říká, že bude dobře. Třeba to něco znamená, třeba se mi snaží něco říct. Koupila jsem rudou růži. Vydala se na hřbitov, prochodila ho křížem krážem, ale hrob jsem nenašla. Projela jsem město a zastavila u domu jeho rodičů. Neviděla jsem je ty dlouhé roky, ale musím tady zazvonit. Přišel mi otevřít tatínek a docela překvapeně si mě prohlížel.

 „Co pro tebe můžu udělat?“ ptal se. Vysvětlila jsem mu, proč jsem přijela a že nejsem schopná najít Alešův hrob.

„Chtěla jsem vás poprosit, dejte ji Alešovi na hrob, já si ji domů nepovezu.“

 „Dám děvče, dám. A děkuju,“ zvedl ještě ruku na pozdrav. Když jsem míjela hřbitov, ruka jakoby automaticky stiskla směrovku, já zastavila před vraty a byť byla skoro tma, rozběhla jsem se cestou k hrobům. Našla jsem ho skoro okamžitě. Klesla jsem na kolena a slzy se mi z očí začaly valit proudem. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle klečela, nevím, kolik času uběhlo, ale když jsem zvedla oči, nebe bylo skoro temné. Cítila jsem se tak slabá. Té noci se mi o něm nezdálo. A pak už žádnou noc.

   Je v mých vzpomínkách stále živý a i když to na apríla bude šestnáct let, mám dojem, že to bylo včera. A já nevím, co mám udělat. Tak na něj vzpomínám, mám ho plné srdce a nemůžu si pomoct, pořád ho mám ráda.

                                                                                              ( 16.2.2010 )