Sběratelství

Jo, sběratelství, to je téma na úvahu! Přiznám se, že sběratelství je mi velmi blízké už od dětství. Sběratele mám ráda, znám jich mnoho a sama jsem jedním z nich. A tak mám i pochopení pro to, že se někteří tváří a chovají, jako by byli z jiného světa, pro jejich vrtochy a rozmary a docela dobře chápu tu touhu po novém úlovku, pro jehož získání jsou ochotni udělat prakticky cokoli a dokážu i soucítit s tím, koho potká smutný okamžik a o svoji trofej přijde. Znám ale i pár lidí, kteří pro tuhle, jak někteří z nich říkají exotickou, skupinu lidí nemají vůbec žádné pochopení. Celkem vzato, jim to ale vůbec nevadí, mají svůj svět a v něm si spokojeně žijí.

Na téma sběratelství si poslední dobou dost často povídám i se svým synem. A bývá to povídání leckdy únavné až otravné. Ne, že bych si s ním nerada povídala, naopak, miluju debaty s ním, nejednou mě překvapil svým názorem, nad kterým dospělý člověk, vzhledem k tomu, že je mu devět, jen nevěřícně kroutí hlavou. Ale tyhle sběratelské debaty pro mě nemají to pravé kouzlo, jaké byste čekali. Ondra totiž zřejmě propadl vášni nového druhu a během jednoho týdne je schopen pořídit si i čtyři nové kousky, které se v jeho sbírce krásně vyjímají. Škoda jen, že si je nemůže nikam vystavit. I když kdoví, časem třeba získá na věc jiný pohled a zaměří se směrem, který bude i pochlubeníhodný. Zatím to k vychloubání vskutku není. I když má sbírek několik, některé jsou i pěkně barevné, tahle jeho nenovější se oproti jiným rozrůstá na můj vkus až nepřípustně rychlým tempem. A navíc je taková moc jednobarevná. Kdyby se tyhle kousky daly aspoň měnit. Ale tohle je zboží, které si může užívat fakticky jen on sám. I když o užívání v tom pravém slova smyslu taky nemůže být řeč. Přiznám se, že jsem dlouho nemohla přijmout, že se z mého Ondry stal sběratel. Avšak notně podpořen okolím se ve své kategorii drží jednoznačně na špici. A já, místo abych byla pyšná matka, tak zuřím, kudy chodím a snažím se ze všech sil, které každým dnem ubývají, mu tuhle jeho sběratelskou vášeň zatrhnout. A on, statečný chlapec, se zase dennodenně snaží moje úsilí zmařit.

„Proč?“ ptám se. „Proč další?“ On na mě upře ty svoje klučičí oči a hlesne: „Maminko, to bylo omylem.“ A pak mi předlouhé minuty popisuje, leckdy až rafinované, způsoby, jak se mu podařilo získat další zápis červenou propiskou do žákovské knížky. Nebudu říkat, jak se k jeho poznámkám stavím, to už není tak zajímavé. Ono nakonec i to, co jsem dosud řekla, je víc smutné, než úsměvné. Ale vzhledem k tomu, že mu z narůstajícího množství logicky neplynou vůbec žádné výhody, a protože vím, jak on výhody miluje, pojala jsem vážné podezření, že se rozhodl, nasbírat mi praktický materiál k napsání této úvahy. S otevřeným srdcem a nevinnýma očima čekal, že mu budu poníženě děkovat, což se logicky nestalo. A tak doufám, že když viděl, jak jeho úsilí není po zásluze oceněno dobrým slovem ani v nejmenším, pochopil, že je na čase jít jinou cestou.

Raději bych psala o mé sbírce ubrousků, která se při každém stěhování z nepochopitelných důvodů ztenčila, až zmizela úplně, neznámo kam. Chtěla jsem se chlubit sbírkou cukříků, která roste i díky mým kamarádům, kteří mi ze svých cest vozí místo suvenýrů pytlíčky různých tvarů, barev a velikostí. Chtěla jsem nahlas obdivně žasnout nad pílí a systematičností kamarádky Alice, která tu svoji sbírku již několik let krmí informacemi o vínech, která vypila, očichala, prohlédla a poválela na jazyku, aby si potom udělala co možná nejpodrobnější zápisky o svém poznání, jak obalu, tak obsahu lahve. Chtěla jsem opěvovat hotové muzeum starých radiopřijímačů našeho kamaráda Míly, kterému je práce koníčkem a hýčká si svoje staré krystalky s takovou něžností, že občas zahořím touhou být alespoň na chvíli jednou z nich. Chtěla jsem říct spoustu jiných věcí, ale copak se mi to sem všechno vejde?