Prostě cirkus

Neděle odpoledne. Jedeme na výlet. Do cirkusu. Kdybych někomu vyprávěla, že jsme jeli na druhou a představení bylo od tří, řekl by nejspíš, že to se stane. Kdybych řekla, že se mi dítě během té hodiny, co jsme čekali u Mc Donalda stačilo polít komplet horkou čokoládou a ty pěkné světlé kalhoty změnily barvu k  nepoznání a nepojmenování, řekl by, že to je prostě smůla, nebo že mám doma pěkný čuně. Kdybych navrch přidala historku, že mi synáček usnul v náručí deset minut před začátkem představení a já ho musela budit po třičtvrtě hodině aby viděl aspoň ty slony, na které se tak těšil, tak to už bych byla nejspíš podezřelá z toho, že si trošku vymýšlím…

Skutečnost byla taková, že cirkus začínal místo ve dvě ve tři. Jeli jsme s patřičným předstihem a tak jsme měli skoro dvě hodiny čas. No to se stane, okomentovala jsem tu díru, která nám najednou vznikla. Zašli jsme k Mc Donaldovi na horkou čokoládu a obsah synkova kelímku skončil téměř celý na jeho pěkných světlých kalhotách a jen krapítek na podlaze. Řekla jsem mu, že je pěkný čuně a šla se pokusit ho vydrhnout na ó ó. Stejně to k ničemu nevedlo, akorát jsem mu to rozšmudlala tam, kde to předtím neměl. Smůla. A z celého těšení na slony a medvědy mi usnul deset minut před začátkem představení v klíně a vůbec mu nevadila hlasitá muzika a výskání rozpustilých děvčat, co seděla za námi. Těsně před přestávkou se mi podařilo ho vzbudit, aby viděl aspoň ty slony, na které se tolik těšil. Byl trošku zmatenej, ale nakonec se vzpamatoval. Pusinka.

Nedělní odpoledne jsme si užili každý po svém. Mě ztuhla krční páteř, jak jsem ho držela v náručí téměř nehybně třičtvrtě hodiny a ON? Jemu svítí oči ještě dneska když vypráví jak jsme byli v cirkuse a viděl tam medvěda jak jede na motorce. Tak to skutečně bylo, ale když to někomu vyprávím, stejně mi moc nevěří.