Ona

Je nemocná. Ví to. Je statečná. Mluví o tom otevřeně. Snaží se žít čestně a štve ji, že ostatní to šidí. Dneska se mě zastala. Co zastala, pohádala se. Kvůli tomu, že někdo řekl něco ošklivého o mém synovi. Kvůli tomu, že to navíc byla lež, se v ní vařila krev. Nesnáší lež a bojuje proti ní. Ví totiž o životě svoje. Ví, jaké jsou ty pravé hodnoty. Ví, čím si prošel můj syn. Bránila ho. Bránila mě. A bránila by každého jiného, kdyby jí za to stál. Kašle na slepičí pomluvy a je schopná říct cokoli komukoli do očí. A pak si za tím stojí. Protože ví, že není čas na nějaké hlouposti.

Je nemocná a ví to. „ Mám rakovinu, no,“ řekla mi tenkrát otevřeně aniž by se zachvěla nebo klopila oči. „ Mám ji a žijeme spolu.“ A mě se v hlavě zapnul strojek. Spustil mi film z mého vlastního života. O tom, kolik nedůležitých věcí pro mě bylo důležitých, kolikrát jsem brečela, a přitom jsem nevěděla, jestli to má cenu … Ona ví, co má cenu. Pro ni má největší cenu život. Někdy se mi zdá, že o něm lidi ani netuší. Ale bez něj je nic. Tma. Tečka. Stop.

Je nemocná. A nebojí se. Ona prostě ví, že na strach není čas. Často jí v duchu děkuju, že mi to všechno o sobě řekla. Nemusela. Vůbec mě neznala. A přesto to udělala. Jsem jí vděčná. Ona to neví, možná to ani netuší. A když to někdy vypadá, že horší už to být nemůže, že se kazí na co sáhnu, vzpomenu si na ni. A najednou mě ty malichernosti nemůžou rozházet. Mám sílu jít dál a vím, že může bejt i hůř.